Přihlašuji se k národnosti moravské – má to smysl?

Znak Moravy na pozadí moravských národních barev, červené a žluté.

Malá úvaha na téma zdánlivě nedůležité, ale přitom s velkým případným dopadem.

Sčítání lidu slouží k řadě cílů – od čistě demografických až po ryze praktické v oblastech vzdělávání, dopravy, zdravotnictví a dalších. Já tento závažný administrativní krok našeho státu vnímám i kulturně-politicky: V kontextu současného státoprávního uspořádání jako jedinou možnost vyjádřit svou zemskou identitu, a to veskrze pozitivním způsobem – z uvědomění svého vlastního bytí.

Má vůbec smysl v dnešní době vyplňovat nepovinnou kolonku „národnost“, když to zdánlivě nic neřeší? Obecné právo na sebeurčení a vůbec na náš plnohodnotný život nám – tedy česky mluvícímu obyvatelstvu – vybojovali v minulosti jiní. My dnes žijeme, mluvíme, literárně se vyjadřujeme, navenek prezentujeme díky nim, povětšinou s neuvědomovanou samozřejmostí. A s pramalým vděkem.

Údaj o národnosti nám v dnešní době, která je v mnoha ohledech doslova a do písmene otevřená, ovšem poskytuje důležité údaje pro kulturně-sociální mapu prostředí, v němž žijeme. Pražan, který žije v Čechách, při vyplnění národnosti „česká“ nemusí pociťovat nic víc než splnění administrativního úkolu. Ale přitom jeho zápis svědčí o mnohém a z výsledných počtů se pak odvíjejí další skutečnosti, třeba obsah vzdělávání či způsoby úřední komunikace.

V minulosti bylo vyplnění kolonky národnost i přihlášením se k něčemu, co v sobě skrývalo přání po vyřešení problému. Po emancipaci. Takto třeba dnes vnímám já (a nejen já, ale i mnozí další včetně veřejně známých osobností) přihlášení se k národnosti moravské. Nejde tu jen o to, zdali jsme před světem Čechy nebo ne, ale o to, zdali se v česky mluvícím prostředí cítíme rovnoprávnými a srozuměni s uspořádáním státu, v němž žijeme. A tady už rezonuje cosi nezralého, nedořešeného. Země Moravská (či později Moravskoslezská) byla jednou z částí našeho státu až do roku 1949, kdy ji komunisté ve své centralizační posedlosti zrušili.

Po roce 1989 se v roce 1991 přihlásilo k moravské národnosti skoro 1,4 miliónu obyvatel, což byl výraz touhy po rehabilitaci moravské samosprávné země. V reálné politice tehdy tento podnět propadl pro roztříštěnost promoravských politických aktivit a ignoranci ekonomicky a jednoduše liberálně uvažujících velkých stran. Výsledkem je „neexistující“ země Moravská s jasnou historií a svébytnou kulturou, ale hierarchicky znevýhodněná vůči přerostlému centru. Viditelným zrcadlem této situace je například struktura veřejnoprávních médií, jejichž regionální složky jsou stran velikosti a produkčních možností ve velkém nepoměru vůči centru.

Pokud v letošním bude dostatečný počet obyvatel hlásit národnost moravskou, může opět vzniknout tlak na to, aby se touto potřebou začaly zabývat i relevantní politické síly. Takže v tomto kontextu lze vnímat přihlášení se k národnosti moravské jako významné občanské politické gesto. A to je také důležité, má-li se společnost dále vyvíjet a strukturovat ke spokojenosti všech a nezanedbávat věci, které jsou ignorovány z dob totalitní minulosti nebo pro jednostranné ekonomické myšlení dneška.