Hana Hegerová: Levandulová dáma z evropských křižovatek

Levandulová Hana Hegerová.

Život Hany Hegerové (1931–2021) nejen jako herečky.

 „Šejn ví dí lavone / lichtik ví dí šterne / Fun himl a matone / bisdu mir cugešikt!“ – „Levandule krásná / jak hvězdo zářící / z nebe z rána jasná / seslaná pro mě sem!“
(z písně v jazyce jidiš, kterou Hana Hegerová v roce 1966 nazpívala pod názvem Noc)

Dívka z křižovatky

V době narození Hany Hegerové byla Bratislava ještě větší křižovatka národů nežli Praha. Ve spolupráci s genealogem Zdeňkem Hornerem jsme v jejích rodových kořenech došli k roku 1618, kdy se narodil její předek, psaný zeman Miklós Cselkó Lehótai, který se ovšem mezi krajany mohl jmenovat i Mikuláš z Čelkovy Lehoty – vesnice, která už v roce 1471 nesla jméno rodu, který byl později vybaven erbem se sovou prostřelenou šípem. Dědeček zpěvačky Kálmán Cselkó Lehótai byl ovšem dle zápisu do matriky jazykově už bratislavský Maďar, kterému se ze sňatku s Němkou Stefánií Rothbauerovu (jejíž rod žil postupně v Ovesné na Prachaticku, Českém Krumlově a v Haláčovicích u Trenčína) narodila zpěvaččina matka Margita Čelková, provdaná Farkašová (1909–1988). Babička Rothbauerová, které zpěvačka ve svých pamětech říkala Intelektuálka, měla na holčičku stěžejní vliv i proto, že to byla ona, kdo pro ni z úcty k opeře vybrala křestní jméno Carmen. V dětství Carmen, pozdější Hany, bydlela babička z matčiny strany ve Vodňanech, a byla reformovaného luterského vyznání, což na její vnučce také zanechalo patrnou stopu. Tatínkova maminka také pocházela z protestantské tradice, kterou na jih Čech přivedl už Rožmberk Petr Vok, byla z Českého Krumlova z rodu Kladrubských, z něhož pochází i krasobruslařka a příležitostná herečka Milena Kladrubská, ale i dynastie českých vrcholných hokejových rozhodčích a fotbalistů. Jen rod Farkašů – dle rodinné tradice původem maďarský, ačkoli doma se mluvilo slovensky – je obestřen archivní temnotou. Jediná zaznamenáníhodná vzpomínka na tatínka z úst šansoniérky říká: „Když měl jít někam na schůzku, tak lidem říkal: ‚Poznáte mě snadno, vypadám jako ortodoxní žid.‘ On měl vůbec takový židovský humor.“ Úředně byl ale tatínek – ředitel bratislavské Tatra banky – slovenský římský katolík, a díky tomu, že byl v domě na patře sousedem s pozdějším ministrem vnitra Slovenského státu Alexanderem Machem, stal se i prokuristou nacionalistického periodika Slovák, který státník vedl. To mu po válce přineslo uvěznění a politické zavržení. Maminka se podruhé vdala a k dceři se španělským jménem Carmen (která kvůli tomu, aby nebyla pro otcovo jméno kádrově zlikvidována, po válce přijala matčino rodné příjmení Čelková) vyvdala syna se španělským jménem Ramon, který Carmen záhy požádal o ruku. Zpěvačka, která na to po letech s úsměvem vzpomínala, řekla: Už s těmi jmény byli rodiče pošahaní. Nevzala jsem si ho, ale můj syn si později vzal jeho dceru – a tak máme společného vnuka Marka.

Carmen, Hana, Frona

Doba přelomu 40. a 50. let lidem z národnostních, třídních a náboženských křižovatek příliš nepřála. Dívka, která už v předškolním věku absolvovala německou mateřskou školku (kde v představení Grimmova „Jenička a Mařenky“, Hans und Gretel, hrála Hanse) a průpravu ve francouzštině, nemohla pro „špatný kádrový původ“ zůstat v Bratislavě, dokončovala gymnázium v maďarsky mluvícím slovenském Komárně, kde se stala úřednicí a posléze dělnickou lektorkou tamních strojíren. To jí „kádrově“ pomohlo k přijetí do dvouletého divadelního kurzu při bratislavské konzervatoři u profesorů Ladislava Chudíka a Františka Dibarbory. Hrála teprve rok v žilinském divadle, když si ji český režisér Jiří Krejčík (který, aby novicku nevyplašil, jí původně řekl, že půjde jen o roli v komparzu) vybral do titulní role moravské selky Frony (1954). Krejčík, který měl ve zvyku hledat neokoukané typy se silnějším temperamentem do svých českých filmů na Slovensku, tímto způsobem připravil v české kultuře půdu řadě umělců ze „slovenských křižovatek“, od zpěvaččina kolegy ze žilinského divadla, tehdy ještě operetního pěvce Otty Lackoviče, který hrál s tehdy už Hanou Hegerovou (během vzniku filmu si vzala dramaturga Dalibora Hegera, který byl z rodu národního básníka Pavola Országha Hviezdoslava, a k jeho příjmení si přidala nenápadnější křestní jméno Hana) ve Froně – po sestry Vášáryovy (které byly vychovávány i v německé mateřštině své maminky), Božidaru Turzonovovou (dceru Srbky a řeckého Makedonce, kteří na Slovensko přišli uprostřed druhé světové války) či manžela pozdější „Božské Emmy“ Jozefa Adamoviče (pocházejícího z menšiny slovenských Chorvatů). S Hanou Hegerovou se Krejčíkovi los povedl i nepovedl. Byla to výrazná charakterní herečka, ideální pro typ ženy, která je v harmonickém vztahu jemná až mateřská, ale v konfliktu se dokáže mužům tvrdě postavit – ale během divadelních prázdnin začala dcera někdejšího ředitele Tatra banky zpívat v bratislavské Tatra Revui (kde mimochodem začínala i slavná dvojice Lasica a Satinský) a z pěvecké dráhy do čisté repertoárové činohry už se nevrátila.


Le Chanson en France

Pražské divadlo Rokoko, jehož vedoucím byl herec Darek Vostřel (jehož český temperament byl také poněkud okysličen krví chorvatské maminky), tvořící komickou dvojici s Jiřím Šaškem, se ale pro Hanu Hegerovou dlouho domovem nestalo – její slovenský krajan, režisér Ján Roháč (absolvent pražské FAMU, kterého si zakladatel prvního multimediálního programu v dějinách – Laterny magiky – Alfréd Radok spolu s Milošem Formanem a Vladimírem Svitáčkem, vybral za svého asistenta) ji okamžitě přetáhl do nově vzniklého divadla Semafor, kde pro ni Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem napsali první šansony. (Divadla Rokoko ji poznamenalo jen tím, že se stala členkou tamního stavebního bytového družstva, které si původně založili jeho herci a jejími sousedkami v něm byly mj. Stella Zázvorková a Jaroslava Adamová, které s ní sdílely osud žen, jež prožily velký určující vztah, který nemohl být dokončen. Pro ni to byl vztah s Jánem Roháčem.) Šanson (sama zpěvačka tohle slovo nikdy neměla ráda, protože ve francouzštině chanson znamená jakoukoli píseň) byla forma „šitá na její osobnost“: hlubší, složitější text s dějem vyžadoval herecké studium a ztvárnění a jen herečka její úrovně dokázala patřičně ztvárnit texty, které byly napsány na motivy či přímo přeloženy z pera takových literátů jako byli Molière, William Shakespeare, Boris Vian, Romain Rolland, Jacques Prévert, Bertolt Brecht, Oscar Wilde, Georges Moustaki, Jacques Brel anebo Bulat Okudžava, k němuž Hana Hegerová přivedla i jeho pozdějšího celoživotního překladatele a interpreta Jaromíra Nohavicu. Látkou, kterou svou tvorbou formovala (a která na oplátku formovala ji) ale bylo také dílo jejich překladatelů či přímo autorských textařů, mezi něž kromě Jiřího Suchého patřila taková jména jako Pavel Kopta, Petr Rada, Boris Filan, Zdeněk Borovec, Rostislav Černý, Zdeněk Rytíř, Jiřina Fikejzová, Ondřej Suchý a nakonec i Michal Horáček, který o svých textech říká, že jsou to kapitoly z románu – a jedno album je román. V době, kdy pro Ljubu Hermanovou psali recitály nejlepší doboví autoři komedií Miloš Macourek či Milan Uhde, pro Hanu Hegerovou napsali hluboké recitály tehdejší dramaturg Laterny magiky Zdeněk Mahler či Miroslav Horníček, který se kromě toho stal jejím spoluinterpretem. Když v 60. letech navštívil Semafor majitel a manažer slavného pařížského koncertního sálu Olympia Bruno Coquatrix, který svého času objevil i Édith Piaf a uslyšel její píseň Milord v přebásnění Pavla Kopty a v podání Hany Hegerové, bylo z toho pozvání na třítýdenní vystupování a půlroční stáž v Olympii, a rok poté, v roce 1968, legendární vystoupení československých zpěváků na festivalu Midem v Cannes, kde kromě ní vystoupili Karel Gott, Marta Kubišová, Helena Vondráčková, Judita Čeřovská, Yvonne Přenosilová, Helena Blehárová, Josef Laufer a Václav Neckář.

Tam na konečné, kde lampy bloudí

Dva posledně jmenované spojoval s Hanou Hegerovou stejný osud i úspěch: všichni tři byli herci a všichni paralelně absolvovali filmovou kariéru. Už v roce 1957, kdy začínala v Praze, si ji našli budoucí první českoslovenští oscaroví režiséři Elmar Klos a Ján Kadár (který s Hanou Hegerovou částečně sdílel osud i tím, že přežil druhou světovou válku v rodném Maďarsku, kde až do konce války jako jízdenka do bezživotí neplatil židovský původ, ale „jen“ judaistické vyznání). Nejprve jí dali malou roli ve svém prvním neorealistickém československém filmu Tam na konečné (1957, který napsal Ludvík Aškenazy rodem z Ukrajiny, jenž by se nebýt druhé světové války nikdy nedostal do Prahy a česká kultura by tak podobně jako u Hany Hegerové ztratila vynikajícího umělce). Film získal cenu na festivalu v argentinském Mar del Plata, a tak si ji v roce 1965 poprvé od Frony vybrali autor Jan Procházka s režisérem Karem Kachyňou do hlavní role ve filmu Naděje (1963), kde si vedle Rudolfa Hrušínského (vedle něhož si věru nemohl dovolit hrát kdekdo!) zahrála opět roli ženy z lidu, která si, je-li to třeba, dokáže i zjednat respekt. Vedle slavných semaforských filmů jako byl první film Miloše Formana Konkurz (1963), první český muzikál Kdyby tisíc klarinetů (1964, režie Ján Roháč a Vladimír Svitáček, ve kterém si kromě plejády českých zpěváků a herců zahrála také se slovenským krajanem Jurajem Herzem, absolventem loutkářské katedry DAMU, který tehdy vedle hraní v Semaforu už asistoval režisérům na prvním čs. oscarovém filmu Obchod na korze), či první česká televizní jazzová opera Dobře placená procházka (1966) od S + Š v režii Formana a Roháče. Hrála i v prvních hudebních klipech (tedy se říkalo filmových písničkách) Jána Roháče a písničkových filmech dalšího průkopníka hudebního filmu Zdeňka Podskalského (Ta naše písnička česká, 1967, kde absolvovala legendární výstup s Milošem Kopeckým „jó na Marjánce, na Marjánce / tam se to miluje / a láska slibuje /za korunu“ a Sedm žen Alfonse Karáska, 1967). Vedle toho ale hrála i v dramatických rolích podle klasických předloh jako v detektivce Policejní hodina (1960, režie Otakar Vávra) od Gézy Včeličky, česko-maďarském dramatu Neděle ve všední den (1962), česko-německém filmu Lovec senzací ze života Egona Erwina Kische (1988, režie Martin Hollý), v německo-českém válečném seriálu Fabrika na oficíry (1989) a ve výsostně dramatickém filmu Oty Hofmana a Karla Kachyni z terezínského ghetta Poslední motýl (1991). Na konci života přišly „kultovní“ filmy Jana Hřebejka Pelíšky (1999, v nichž Hana Hegerová za Emíliu Vášáryovou zpívá leitmotiv, píseň Čerešně, kterou pro ni na motivy slovenské lidové písně napsali Milan Lasica a Jaro Filip) a Nestyda (2008, v němž autor Michal Viewegh vytvořil jednu linii přímo na motivy života Hany Hegerové, kde ji – až na zpěv – tentokrát už kompletně ztvárňuje Emília Vášáryová). Pro mě je ale nejkrásnějším završením herecké kariéry Hany Hegerové krátký fiktivní film Jakuba Koháka Kde lampy bloudí (2006), kde pod svým vlastním jménem hraje ženu, která prožívá paralelní život, který by jí za jiných okolností byl určen – výpravčí z malé vlakové stanice, která kdysi studovala zpěv…

Levandulová léta

Normalizace pro Hanu Hegerovou jako pro mnohé jiné nevypadala dobře. Ještě po smrti Jana Palacha zpívala text Petra Rady Kázání v kapli Betlémské z roku 1966: „Ten, který neznal, co je strach, / ten, z něhož nezbyl ani prach / unášen kazatelnou asi znova / metat by musel krutá slova / do strachem nalomených zad…“ který z jejích úst zněl o to autentičtěji, že byla vychovaná v luteránské víře. Její hostování v německy a francouzsky mluvících zemích bylo také trnem v oku, a tak po řadě zákazů rada shora zněla: vylepšit si kádrový profil v angažovaném seriálu. Tak vznikla pro znalce legendární role barové zpěvačky Arnoštky, která je v roce 1950 zapletena do obchodů s padělanými potravinovými lístky a ukrývá „nakeťasené“ kůže ze znárodněné dílny svého manžela, v díle Mědirytina (1974) ze seriálu Třicet případů majora Zemana. Nutno říci, že počet českých herců, kteří se dokázali (za cenu zákazů jiných produkcí) seriálu vyhnout, se dá spočítat na prstech jedné ruky; nedokázali to ani pozdější exulanti Jan Tříska a Martin Štěpánek. Ani to, ani podpis Anticharty (o němž po pádu režimu, na rozdíl od jiných, vždy otevřeně mluvila) ale Haně Hegerové nepomohl. „Orgány“ znaly její bohémský vztah k účetní agendě, a tak vznikla kauza peněz, které byly u společné agentury chybou úřednice na místo na jméno Gott vyzvednuty na jméno Hegerová. Kauza se velmi podobala příběhu zpěvaččina semaforského kolegy, Pavla Sedláčka, který si předtím odseděl řadu měsíců za nákup západního vozu, který neproclil. U zrodu obou stály provokace establishmentu. Hana Hegerová zažila půl roku nepodmíněně za mřížemi se vším, co k tomu tehdy patřilo a co později dokonale zaznamenala Eva Kantůrková ve svých Přítelkyních z domu smutku. Z vězení se zpěvačka dostala po půl roce na přímluvu členky ÚV KSČ Jiřiny Švorcové (která v tomto případě udělala jeden z dobrých skutků, jež jí neupírají ani mnozí tehdejší disidenti…)

V téže době, kdy se Hana Hegerová potýkala s normalizací, se mně na prvním stupni Hana Hegerová spojila s písní Levandulová (kterou nazpívala 21 let po také levandulové úvodní písni tohoto textu) a s mou babičkou, která tuto píseň milovala snad i pro svou nesmírnou podobnost i osobní známost s Hanou Hegerovou. Byla stejný východostředomořský (archaicky LEVANTinský, dle francouzského obratu „où est le soleil LEVANT“ – „kde slunce vstává“) typ ženy, ač o osm let starší, než Hana Hegerová, byla to stejně distingovaná a intelektuální dáma, která bydlela ve starém domě s nejlepší společností na pražských Královských Vinohradech (od autora filmu Obchod na korze Ladislava Grosmana po představitele nadporučíka Lukáše, herce Svatopluka Beneše), používala levandulové mýdlo, a všechny mé víkendy osmdesátých let, které jsem u ní trávil, byly prožité ve třicátých a šedesátých letech, s věcmi, které se tehdy používaly, s tehdejšími melodiemi a četbou. Za svá levandulová léta děkuji nejen jí, ale i Haně Hegerové…

První varianta tohoto textu vyšla 27. 3. v Lidových novinách s tiskovými chybami nezpůsobenými autorem, omluva redakce vyšla v témže listě 29. 3. Toto je první opravené, doplněné a zkorigované vydání textu.