Rytíř Trut

Obrázek nebo fotografie#31537

Psychofonetika je terapeutická metoda zviditelňující vnitřní prožitek skrze spontánní gesto a hlásky. Autor spojuje svou erudici terapeuta a celoživotní vášeň literáta a postupně vytváří pohádky, v nichž nejen děti, ale i dospělí mohou prožít kvalitu jednotlivých hlásek. V tomto případě jde o pohádku pro pedagogickou práci s hláskou T.

V rodě Trutů se narodil chlapec, který byl od mala úspěšně veden k odvaze a rytířským ctnostem. Jen učitel šermu z něj neměl radost. Trut sice uměl zasadit ránu, a to pořádnou, ale nohy měl těžké. Jiné to bylo ve chvíli, kdy mohl začít jezdit na koni a zápasit s dřevcem. V tom mu nebylo rovno. Již jako mladý vyhrával všechny turnaje, seděl v sedle jako přibitý, nikdo ho nedokázal vyhodit, zatímco on přesným úderem posílal své protivníky k zemi.

Na jednom takovém turnaji potkal svého budoucího přítele, zvláštního chlapíka z dalekého Řecka. Nebojoval s dřevcem a nenosil brnění. Polonahý jako divoch používal k boji pouze oštěp. Stali se z nich nerozluční přátelé, těžký Trut a mrštný Rtuť. Kdekoliv se objevili, strhávali na sebe pozornost. Důstojný rytíř vznešeně porážející nepřátele a jeho přítel, kterému hrál každý sval na obnaženém těle, když vrhal oštěp ladným obloukem až sto metrů daleko. Tak také oslnili na turnaji pořádaném knížetem Oldřichem. Cenou pro vítěze tentokrát byl kus divoké země pod pohořím nazývaném Krkonoše. Mělo to však háček! V tomto kraji se usadil krutý drak škodící místním lidem, a tak když Trut i tentokrát zvítězil, nevěděl, jestli se má radovat, nebo zlobit.

„Bojíš se snad draka?“ pokoušel ho Rtuť. „Myslíš, že tě všichni čeští rytíři nechali vyhrát, aby nemuseli bojovat se saní?“

„Naopak, milý Rtuti. My se do toho podhůří vydáme, zabijeme draka, vykácíme les a vykolíkujeme hranice města, které bude obklopovat náš nový hrad.“

„Výborně, Trute! Potom si ovšem z dračí kůže udělám brnění podobné tvému, prý je v tom kraji devět měsíců zima a dračí kožich mě alespoň trochu zahřeje.“

Tak žertovali, zatímco chystali vše na další dobrodružnou výpravu. Trut věděl, že s mečem nic nezmůže, tak vzal svůj nejlepší dřevec. Jak měl ale brzy vidět, nebyla to dobrá volba.

Už cestou k dračímu doupěti velmi litoval, že nemá meč. Místní obyvatelé se příšery tolik báli, že cesty k ní byly zarostlé. Prodírali se houštinami, až konečně dorazili na mýtinu. Nebyla to obyčejná mýtina, místo pařezů samý ohořelý pahýl, mezi nimi rovněž ohořelé kostry koní, zvířat i lidí. Na konci mýtiny pahorek s jeskyní. Poznali, že jsou na místě. Trut pevně uchopil dřevec a Rtuť obešel mýtinu, aby ze strany vylákal draka. Dělal povyk a bouchal oštěpem do brnění, které leželo před jeskyní. Patrně zde zůstalo po jiném odvážlivci.

Najednou se objevil drak. Vylezl v celé své kráse, Rtuť se jen tak tak stihl schovat. Zelená kůže se leskla jako zrcadlo z broušených olivínů a v ní se odrážel obraz ohněm poplivané krajiny. Trut na nic nečekal, pobídl koně a s nataženým dřevcem se rozjel tryskem proti stvůře. Ó, jaký to byl dobrý koníček, vstříc něčemu tak příšernému běžel bez zaváhání, ale pak se stalo něco, co ještě nezažil! Pánův dřevec narazil na tvrdou kůži a místo, aby se zapíchl, roztříštil se na tisíc kousků. Hned na to udeřil dračí ocas a rytíř Trut poprvé, co koníček pamatoval, vyletěl ze sedla. Spadl přímo před draka a ten se ho právě chystal rozšlápnout, když se na mýtině objevil Rtuť. Cvičenou rukou poslal oštěp přímo do dračího oka. Ozval se bolestný řev otřásající celým Podkrkonoším a rozechvívající kleč na úpatí Sněžky. Zároveň s tím však také z drakovy tlamy vyšel ohnivý dech jak ze sopky. Polonahý Rtuť jen zázrakem neshořel na uhlík. Oba hrdinové drakova oslepení využili k úniku a sešli se opět u nedalekého potůčku, kde si Rtuť chladil spáleniny. Napůl slepý a bolestí šílený drak zatím kroužil nad lesy a hledal ty dva opovážlivce.

Z pohledu na svého přítele Trut pochopil, že s ním v dalším boji nemůže počítat. A tehdy ho teprve jala lítost a posvátná zloba. Bylo jasné, že z tohoto boje neustoupí.
Počkal, až se drak unaví, a mezi tím pokácel mladý buk. Udělal z jeho kmene mohutný kůl, který dole zašpičatěl. Potom vylezl nad sluj a dolů pohodil týden starou mršinu jehněte. Její pach po chvíli draka vylákal, když zahlédl lákavé sousto, jediným ohnivým plivancem jej proměnil v pečínku. A právě ve chvíli, kdy se jí chystal pozřít, mrštil Trut vší silou ze shora dolů kůl. A tentokrát měl úspěch. Kůl projel dračím tělem skrz na skrz a přišpendlil ho k zemi. Teplá dračí krev se vylila do půdy. A že měla magickou moc jako každá dračí krev, kůl zapíchnutý do krví zalité země zapustil kořeny a hned také vyhnal korunu plnou listí. Nebylo to však obyčejné listí – zbarvilo se do červena.

A tak na tomto místě vyrostl první červený buk, jehož potomky dodnes můžeme najít v parku města, které rytíř Trut nechal zbudovat, a které se po něm jmenuje Trutnov.

Jeho přítel se uzdravil a pomohl mu ještě s vytyčením hranic města, pak ale ve svém novém brnění z dračí kůže odjel na dvůr knížete Oldřicha, kterému prý sloužil tak dobře, že za odměnu získal město Brno, kde dodnes visí v jednom ze starých domů jeho dračí kůže.