Počteníčko: Moje drahá noha

Vždycky jsem byl nápadný kvůli špatnému čištění bot. Foto Wikimedia Commons

Povídka Heinricha Bölla: „To byl prostě řádný voják, ten se nechal aspoň správně zastřelit.“

Dali mi teď příležitost. Napsali mi lístek, že mám přijít na úřad, a já jsem šel na úřad. Na úřadě byli velmi roztomilí. Vzali můj lístek z kartotéky a řekli: „Hm.“ Řekl jsem také: „Hm.“ – „Která noha?“ ptal se úředník.

„Pravá.“

„Celá?“

„Celá.“

„Hm,“ udělal si znovu. Pak prohledal různé cedulky. Směl jsem si sednout.

Konečně našel ten muž lístek, který se mu zdál být pravý. Řekl: „Myslím, že je tady něco pro vás. Taková roztomilá věc. Můžete při tom sedět. Čistič bot v záchodku na náměstí Republiky. Jaké by to bylo?“

„Nemohu čistit boty; vždycky jsem byl nápadný kvůli špatnému čištění bot.“

„To se můžete naučit,“ řekl. „Všechno se může naučit. Němec může všechno. Jestli chcete, můžete si udělat bezplatný kurs.“

„Hm,“ udělal jsem si.

„Tedy dobře?“

„Ne,“ řekl jsem, „nechci. Chci mít vyšší důchod.“

„Vy jste blázen,“ odpověděl velmi přátelsky a mírně.

„Nejsem blázen, žádný člověk mi nemůže nahradit mou nohu, nesmím už teď prodávat ani cigarety, dělají už těžkosti.“

Muž se opřel daleko dozadu v židli a nabral zhluboka dech. „Milý příteli,“ spustil, „ta vaše noha je proklatě drahá noha. Vidím, že vám je devětadvacet let, srdce máte zdravé, vůbec jste dokonale zdravý, až na tu nohu. Budete tady do sedmdesáti. Vypočítejte si, prosím, měsíčně sedmdesát marek, dvanáctkrát do roka, tedy jedenačtyřicetkrát dvanáctkrát sedmdesát. Vypočítejte si to prosím, bez daní, a nemyslete si snad, že vaše noha je jediná. Nejste tady jediný, kdo bude pravděpodobně dlouho žít. A potom – zvýšit důchod! Promiňte, ale jste blázen.“

„Pane, řekl jsem, opřel jsem se rovněž daleko dozadu a nabral jsem dech, „myslím, že mou nohu silně podceňujete. Má noha je mnohem dražší, je to velmi drahá noha. Nemám totiž zdravé jenom srdce, ale bohužel i dokonale zdravou hlavu. Dejte pozor!“

„Mám velmi málo času.“

„Dejte pozor!“ řekl jsem. „Moje noha totiž zachránila život řadě lidí, kteří dnes pobírají pěknou rentu.

Ta věc se měla tenkrát tak: Ležel jsem úplně sám někde vpředu a měl jsem dávat pozor, kdyby šli, aby se ti druzí mohli v pravý čas zdejchnout. Štáb vzadu balil a nechtěli se zdejchnout ani příliš brzy, ani příliš pozdě. Nejdříve jsme byli dva, ale toho druhého zastřelili, ten už nestojí nic. Byl sice ženatý, ale jeho žena je zdravá a může pracovat, nemusíte mít strach. Ten byl tedy strašně laciný. Byl teprve čtyři týdny vojákem a nestál víc než jeden lístek polní pošty a trochu komisárku. To byl prostě řádný voják, ten se nechal aspoň správně zastřelit. Ale teď jsem tam ležel sám a měl jsem strach, a bylo zima, a já jsem se chtěl také zdejchnout, ano, chtěl jsem se právě zdejchnout, a tu…“

„Mám velmi málo času,“ řekl muž a začal hledat svou tužku.

„Ne, poslyšte,“ řekl jsem, „teď to bude teprve zajímavě. Právě když jsem se chtěl zdejchnout, přišla ta věc s tou nohou. A protože jsem přece musil zůstat ležet, pomyslil jsem si, teď tedy můžeš dát znamení, a tak jsem je tedy dal a oni se všichni pěkně po řadě zdejchli, nejdříve divise, pak pluk, potom prapor a tak dále, všichni pěkně po řadě. Hloupá historka, zapomněli mě totiž vzít s sebou, rozumíte? Tak měli naspěch. Opravdu hloupá historka, protože kdybych nebyl ztratil tu nohu, byli by všichni mrtvi, generál, plukovník, major, pěkně po řadě, a vy byste jim nemuseli vyplácet žádnou rentu. Tak teď si vypočítejte, co ta moje noha stojí. Generálovi je dvaapadesát, plukovníkovi osmačtyřicet a majorovi padesát, všichni zdraví jako ryba, srdce i hlava, a při svém vojenském způsobu života tady budou nejméně do osmdesáti jako Hindenburg. Teď si to vypočítejte, prosím: sto šedesát krát dvanáct krát třicet, řekněme s klidem průměrně třicet, že? Z mé nohy se stala šíleně drahá noha, jedna z nejdražších nohou, jaké si dovedu představit, rozumíte?“

„Vy jste přece jen blázen,“ řekl muž.

„Ne,“ odpověděl jsem, „Nejsem blázen. Mám bohužel zdravé jak srdce, tak hlavu, a je škoda, že jsem nebyl zastřelen o dvě minuty dříve, než přišlo to s tou nohou. Byli bychom ušetřili moc peněz.“

„Přijmete to místo?“ zeptal se muž.

„Ne,“ řekl jsem a šel.

Povídka vyšla v revue Světová literatura 6/1957 v překladu Bohumila Černíka. Heinrich Böll byl nejen nositelem Nobelovy ceny za literaturu, ale i svědkem invaze v roce 1968.