Všeprostupující Helena

Ilustrační obrázek.

Psychofonetika je terapeutická metoda zviditelňující vnitřní prožitek skrze spontánní gesto a hlásky. Autor spojuje svou erudici terapeuta a celoživotní vášeň literáta a postupně vytváří pohádky, v nichž nejen děti, ale i dospělí mohou prožít kvalitu jednotlivých hlásek. V tomto případě jde o pohádku pro pedagogickou práci s hláskou H.

Na svatého Jána planou ohně na kopcích. Chlapci je přeskakují a pak běží za děvčaty, která se snaží všemožně schovat a uniknout, aby to jejich miláčci neměli jednoduché. Jen se trochu zšeřilo. Asi tak na dvě polínka od úplné tmy zaplál oheň i na vršku Klůček. Mladičký Spytihněv jako první přeskočil hranici a už byl v patách překrásné Veronice. Utíkala před ním do lesa, tím rychleji, čím více toužila po tom, aby ji dostihl. A i když měl Spytihněv oči jen pro její pádící nožky, které mu unikaly, přece se v jednu chvíli v nejasném tušení ohlédnul zpět k ohni a to, co tam uviděl, mu vzalo dech. Mezi bojácnými chlapci se najednou objevila o hlavu vyšší temná postava, která se bez zaváhání jako stín přenesla přes hranici a běžela za Veronikou dvakrát rychleji než Spytihněv. Spytihněv s vynaložením všech sil pokračoval v úsilí dostihnout své děvče, ale stín jej předběhl, uchopil Veroniku a zmizel s ní ve skalách uprostřed hlubokého lesa. Její chlapec teď bezradně stál před skalní stěnou čnící do nebes, která jako kdyby se za nimi zavřela.

Kde je mládí bezradné, stáří nemá sílu, ale kde má mládí dostatek sil, stáří může přispět s radou. Spytihněv tušil, že ta postava, která unesla jeho dívku, byl Temnonoš. Věděl také, že ve vesnici žije babička, která se kdysi vrátila z nedobrovolné služby u Temnonoše. Vedli dlouhý rozhovor. Babičce se nechtělo vzpomínat na příkoří, kterého se jí dostalo, když byla jako mladá unesená stejně jako Veronika. Celý život sloužila Temnonošovi a teprve když zestárla, propustil ji bez odměny zpět na svobodu, aby si za ni našel jinou mladou dívku.

Nakonec však babička přece jenom pomohla. Dala Spytihněvovi hrst jasmínových kvítků a poslala ho do míst, kde žije Všeprostupující Helena. Na rozkvetlé louce snadno poznal, kde se neviditelná, ale v jádru dobrá postava nachází. Bylo to v místě, kde létalo nejvíce motýlů. Přistoupil k nim a vhodil do vzduchu hrst jasmínových kvítků. Ty místo toho, aby spadly na zem, zůstaly létat v povětří a vytvarovaly nad zemí se vznášející a jasmínem vonící postavu Všeprostupující Heleny.

„Má síla stačí právě tak jenom na to, abych udržela v povětří tyto drobounké kvítečky,“ pravila. „Díky nim mě můžeš vidět. Více než to nedokáži, má síla je silou dechu.“

„Ó Heleno,“ zahořekoval Spytihněv. „Když jsi tak slabá, jak mně můžeš pomoci?“

„Neřekla jsem, že jsem slabá… A když mi slíbíš, že pokosíš louky, na kterých se již přestalo pást, tak ti dokonce velmi pomohu.“ Nepokosené horské louky totiž vysokou trávou zarůstaly drobné a nádherné kvítky, jejichž vůní a krásou se Všeprostupující Helena sytí.

Spytihněv neváhal, slíbil, a dobře udělal. Když přišli ke skále, kde ztratil svou dívku, vstoupila Všeprostupující Helena do skály a na půl dne v ní zmizela. Když se pak vrátila, ukázala, kde je třeba rozbít skálu. Tři dny Spytihněv lámal kámen, až se dostal k puklině, která se ukázala být vstupem do jeskyně. Ta se zvětšovala a zvětšovala, až vyústila do světa uzavřeného uvnitř skal. Další tři dny kráčel Spytihněv tímto světem, až se dostal k zámku, který byl Temnonošovým sídlem.

Počkali spolu s Všeprostupující Helenou do setmění, a když viděli, jak za soumraku Temnonoš opouští svůj palác, dodali si odvahy ke vstupu. To bylo radosti v očích Veroniky! Černý pláč se rázem proměnil v jiskrný. Měli celou noc na to, aby si vše vypovídali a také domluvili přemožení Temnonoše. Za svítání ještě kladl Spytihněv na srdce své milé:

„A v žádném případě se nenech obměkčit, uvidíš mě plakat, křičet bolestí, vyhrožovat, možná ti i ublížím, ale za žádnou cenu mi nesmíš dát napít!“

Pak se schoval za závěs, a to právě včas. Temnonoš vstoupil dovnitř! Odložil svůj plášť a kráčel přes místnost jen jako průhledný stín. Když procházel kolem závěsu, Spytihněv se mu postavil do cesty a dříve, než mohl Temnonoš cokoliv udělat, ať už utéct, nebo nahánět hrůzu, vstoupil do něj, prošel tím stínem, jak mu poradila Všeprostupující Helena, ale když chtěl jít dál, najednou to nešlo. Stín ho nepustil a naopak, zmocnil se Spytihněva, dostal se dovnitř a choval se, jako kdyby mu Spytihněv patřil. Když se Temnonoš stal Spytihněvem, jeho tvář se úplně proměnila. Nejdřív zbrunátněla zlostí, ale pak se najednou uklidnila, sladce se usmívala. To už mířil k Veronice, která vše až doposud sledovala z dálky.

„Dej mi prosím napít,“ požádal ji. „Mám hroznou žízeň.“

Veronika pamětliva toho, co jí Spytihněv řekl, mlčky odmítla. Ale to už to, co vypadalo jako její miláček, začalo žadonit, škemrat, dokonce plakat žízní a s hrdlem chraptícím od sucha vyčítat, že nechává svého milého žíznit. Když nic nezabralo, začalo to vyhrožovat a křičet, až se ozvalo hrozné zaskřípání ve Spytihněvových hlasivkách a zcela jiným, temným hlasem plným upřímnosti to zasyčelo:

„Sem se sklenicí, slyšíš?! Sic skončíš svou službu zardoušena v sevření svého Spytihněva!“

A tu se Veronika velmi zalekla. Cítila, jak se jí hrdlo svírá a nemohla už nyní dýchat, strach ji dusil. Zdálo se, že omdlí a již držela sklenici s vodou připravená dát napít svému milému, když v ten hrůzný a dusný okamžik právě včas zasáhla Všeprostupující Helena. Až doposud neviděna, vstoupila do vystrašené Veroniky a svým dechem naplnila její hrůzou stažené plíce tak, že konečně volně vydechla a na poslední chvíli sklínku, kterou se již dotýkala Spytihněvových rtů, odhodila i s vodou daleko za sebe. Ta se s úlevným a chvějivým cinkotem rozlétla na tisíc kousků, když narazila na stěnu. A zároveň s tím, jako když pominula veškerá moc Temnonoše. Do místnosti zasvítilo vycházející Slunce, temný stín v té záři padl pod Spytihněvovy nohy a stal se poslušným stínem, součástí toho, co dobře známe a všichni nosíme ve světle s sebou.

Tak přemohli Temnonoše a spolu s ostatními uvězněnými dívkami opustili to skalní vězení.

Spytihněv nezapomněl na svůj slib a ještě ten, ale potom i všechny následující roky kosil horské louky, na kterých se přestalo pást. Jeho děti i děti všech osvobozených dívek pak na těchto loukách běhaly za motýly mezi nádhernými vstavači, jejichž nádherou se tolik sytila Všeprostupující Helena.