Novinář, který nechtěl být prezidentem

Hugo Portisch (1927 - 2021).

Za rodilým Bratislavanem, legendou rakouské žurnalistiky Hugem Portischem (1927–2021)

Hugo Portische jsem si povšiml téměř okamžitě, když jsme začali sledovat rakouskou televizi. Živá gestikulace, strhující dikce, neokázalý šarm i šíře rozhledu a přesvědčivost analýz tvořily charisma, které nejen ostře kontrastovalo s dřevní publicistikou normalizačního Československa, ale výrazně vybočovalo i z té rakouské. Můj první dojem byl, že musel vyrůstat ve Francii. Bratislava by mne nenapadla.

1. dubna odešla poslední z velkých osobností, které utvářely poválečné Rakousko a jaké tak zoufale chyběly u nás. Z Československa ostatně pocházeli či s ním byli příbuzensky propojeni mnozí další, nejen rakouští prezidenti Wilhelm Miklas, Franz Jonas, Karl Renner, Adolf Schärf, Kurt Waldheim (vlastním jménem Watzlawick), Thomas Klestil či kancléři Walter Breisky, Rudolf Ramek, Karl Buresch, Bruno Kreisky, Franz Vranitzky a Viktor Klima (a bohužel i nacista Arthur Seyss-Inquart). Hugo Portisch znamenal pro poválečné Rakousko víc, než Ferdinand Peroutka pro První republiku. Peroutka na to ovšem měl pouhých dvacet let, Portisch sedmdesát.

Poslouchat jeho vyprávění o výuce k demokracii na bratislavském německém gymnáziu otřese všemi představami o fašistickém Slovenském štátu. Nejen škola, k demokratickému humanistickému přesvědčení ho vedl i otec Emil, šéfredaktor předního liberálně demokratického deníku Preßburger Zeitung a po roce 1939 téměř do konce války redaktor Slovenské tiskové agentury. (Pozn. red. Obě dvě tyto autority zůstaly nedotčené ve tmě pod lampou německojazyčného elementu, který Tisův režim nechával na pokoji, což českému čtenáři může znít neuvěřitelně, dokud se nedočte o paralelních světlech pod lampou v knize antifašisty Petera Demetze Praha ohrožená či v současné monografii Michala Macháčka Gustáv Husák v kapitolách o „schování se“ odbojáře Husáka do válečného Svazu německých špeditérů na Slovensku.) Obojí zůstalo základní osnovou Portischova působení až do letošního března.

Po maturitě v dubnu 1945 a dobrodružné anabázi přes Vídeň, Mnichov, Most, Prahu byla šance dostat se svou mateřskou němčinou živý přes Čechy a Moravu, které se právě zběsile zbavovaly německého elementu, zpátky do Bratislavy mizivá. Jediným záchytným bodem byl strýc ve Svatém Hypolitu (St. Pölten) v Dolních Rakousích a tím bylo o budoucí kariéře rozhodnuto.

Na Vídeňské univerzitě vystudoval historii, anglistiku a publicistiku a dizertoval o americké publicistice za občanské války. Již během studia začal působit v regionálním deníku a v roce 1948 ve Wiener Tageszeitung, kde v roce 1950 převzal zahraniční rubriku. Ve stejném roce byl jedním z deseti vybraných novinářů na půlročním novinářském kursu v USA včetně praktik u New York Times a Washington Post. V roce 1953 působil jako zástupce vedoucího rakouské informační služby v New Yorku a s manželkou Gertraude Portisch pomýšleli se v USA trvale usadit. Rozhodl však Hans Dichand, který ho v roce 1953 přizval do nově založeného deníku Neuer Kurier, dnešního Kurieru. V dubnu 1955 se díky svým kontaktům jako první, ještě před rakouskou vládou, dozvěděl o přijetí rakouské státní smlouvy v Moskvě a spolu s Hansem Dichantem spontánně vydali a vlastnoručně po Vídni kolportovali mimořádné vydání. Ve svých jedenatřiceti letech se v roce 1958 stal šéfredatorem. Mezitím působil i v Bavorské televizi.

V roce 1964 byl spoluiniciátorem petice za nezávislost státního vysílání ORF od politického vlivu. Přes 800 000 podpisů si v roce 1966 vynutilo přijetí zákona o ORF, zavazující ho k objektivnosti, nestrannosti, názorové různorodosti a nezávislosti. V roce 1967 přivedl nový generální intendant Gerd Bacher Portische do ORF jako šéfkomentátora.

Šedesátá léta ovšem byla obdobím živě se rozvíjejících kulturních a publicistických kontaktů mezi Rakouskem a ČSSR. V září 1964 zorganizovali intendant ORF Helmut Zilk a ředitel ČST Jiří Pelikán společný diskusní pořad Telemosty/Stadtgespräche, v ČSSR vůbec první necenzurované televizní živé vysílání.

Jako vedlejší produkt vznikla síť osobních kontaktů mezi novináři a intelektuály obou zemí, která se v roce 1968 zúročila. Díky zasvěcenému vhledu si Hugo Portisch, Barbara Coudenhove-Kalergi a další vybudovali v mezinárodním mediálním světě pozici nejkompetentnějšího zdroje. Všeobecně pozitivní obraz Pražského jara ve světových médiích, který přes svou socialistickou orientaci oslovoval i evropskou pravici, byl z velké části vytvořen a zprostředkován právě ORF a rakouskou žurnalistikou.

Ještě důležitějšími se tyto kontakty ukázaly v průběhu srpnové invaze. V kritickém týdnu operovaly v ČSSR hned čtyři reportážní vozy ORF, které se mohly volně pohybovat po celé zemi a aktuální informace i obrazový materiál průběžně dodávaly do celého světa. Prostřednictvím ORF dostávali do zahraničí informace a obrazový materiál i v úkrytech fungující legální Československý rozhlas a televize i samostatní čeští reportéři, fotografové, novináři. Týden po 21. srpnu je nejslavnějším obdobím ORF coby světové informační agentury; zároveň měl klíčovou zásluhu na mediálním vítězství liberálního křídla československé komunistické strany a na trvalé ztrátě prestiže SSSR a Varšavské smlouvy.

Portischovy zájmy ovšem nekončily Československem. Navštívil SSSR, Latinskou Ameriku, Kubu, Čínu, Sibiř, Vietnam, Jižní Afriku, v roce 1978 spoluzakládá Školu žurnalismu a masové komunikace v Nairobi v Keni. Řada knih z jeho cest se stala německojazyčnými bestselery – ale i kniha o sbírání hub. Poslední z jeho četných publikací, Rusko a my, vyšla vloni v září a jeho stejnojmennou televizní dokumentaci odvysílá ORF letos na podzim.

Asi nejvýznamnější jsou však Portischovy televizní dokumentace dějin Rakouska, založené na důkladném zpracování obsáhlého rakouského i zahraničního archivního materiálu. Třicet dva díly seriálu Österreich II, natáčené ve spolupráci s historikem Seppem Riffem mezi lety 1981 až 1995 a doplněné v roce 2013, zpracovávají dějiny rakouské Druhé republiky od r. 1945 do přistoupení k EU v roce 1995. V roce 1989 k nim přibyla dokumentace Österreich I, zpracovávající problematické období 1918-1938. První část seriálu sledovalo v průměru 1,5 milionů diváků, edice Österreich I na DVD získala platinové a Österreich II zlaté ocenění. Na úspěch televizní dokumentace navazují i tři knižní zpracování. Není přehnané tvrdit, že Portischovy dokumentace směrodatně utvářejí rakouský obraz vlastních dějin. A není od věci připomenout, že srovnatelné ucelené zpracování našich chybí dodnes.

Zejména v souvislosti s Waldheimovou aférou v roce 1986, kdy minulý generální tajemník OSN a budoucí rakouský spolkový prezident pozapomněl nacistické části svého válečného životopisu, se i pro Rakousko stalo zpracování zatížených historických témat naléhavé. Hugo Portisch přesvědčil kancléře Franze Vranitzkého o nezbytnosti zaujmout jasné oficiální stanovisko k období Třetí říše a navrhl mu jeho znění. Vranitzky ho přednesl na zasedání Národní rady v červnu 1991: „Neseme spoluzodpovědnost za utrpení, které sice nezpůsobilo Rakousko jako stát, ale občané této země jiným lidem a národům. Hlásíme se ke všem činům našich dějin a ke všem činům všech součástí našeho národa, k dobrým i zlým; a tak jako si nárokujeme ty dobré, musíme se omluvit za ty špatné – přeživším i potomkům mrtvých.“

Hugo Portisch za svou činnost obdržel nespočet publicistických i státních vyznamenání. To nejvyšší však odmítl. Ke konci nešťastného Waldheimova prezidentství byly socialistická i lidová strana společně připraveny podpořit jeho kandidaturu na úřad spolkového prezidenta. Hugo Portisch nabídku odmítl; protokolárně sešněrovaná náplň činnosti se jeho svobodomyslnému duchu příčila. Konzultoval to i s manželkou Trudi. „To není nic pro dospělého člověka,“ odpověděla.

Blog autora najdete zde.