Pětkrát v Rusku: První cesta (2004): Michail Pismennyj

Foto Tomáš Koloc.

Když nejsi rusofob, jsi tedy rusofil?, ptal se mě před jednadvacátým srpnem roku 2018 básník a kritik Radim Kopáč v rozhovoru, který měl vyjít toho času v Lidových novinách, a který nevyšel, protože toho času bylo zvykem na Rusy plivat – v rámci té bohulibé třaskavé směsi, která si zcela záměrně plete Sovětský svaz s Ruskem, Putinovy snahy se Stalinovými výsledky apod. K čemuž připočti glorifikaci nevinného Západu (jeho „humanitární“ bombardování Srbska třeba) a klasické užívání dvojího metru: na jedné straně odporná anexe Krymu a na druhé straně shovívavé očko nad připojením Golanských výšin k Izraeli. Na rozdíl od některých mám však za to, že tak jak čile obcujeme s Němci, kteří nám ve své fašistické epizodě ublížili násobně víc než Rusové ve svém sovětském balení, že bych neměl přisýpat sůl do ran, které jsem nezpůsobil. Osmašedesátý rok Sovětskému svazu (a jeho komunistickým spojencům) odpustit nejsem s to, ale na Rusko jsem se snažil dívat pokud možno bez předsudků.


„Jmenovaný má dobrý a pevný cíl postaviti solidní prosaickou větu, již možno čísti bez nebezpečí, že klopýtneme o vzepřený obraz nebo že se zkrvavíme nahromaděným štěrkem pustého feuilletonistického verbalismu.“

Julius Fučík o Karlu Novém, KMEN, ročník 1927

Do Ruska jsem poprvé nahlédl v roce 2004 coby šéfredaktor Psího vína, časopisu pro současnou poezii, s básníkem Jakubem Grombířem z Bzence a Vracova a s básníkem a nakladatelem Petrem Štenglem z pražských Hrdlořez, kteří se tehdy na vydávání časopisu podíleli.

Do Ruska respektive Moskvy jsme přiletěli na pozvání Slovenského inštitútu. Můj přítel Josef Čančík ze Zlína měl v Moskvě známost – Darju, a jak šli kolem toho slovenského majetku, jak se tam na rohu líbali, stínili si hlavy Psím vínem. I šel kolem riaditeľ Slovenského inštitutu básník Juraj Kalnický, přečetl si tiráž – a ozval se. Že budou pořádat nonstop čtení poezie i verlibru, volného verše, což je pro Rusy trpěný poddruh poezie. Zároveň so stretnutím básníkov Vé štvorky, čo je oficiálny titul, písal. Od 25. května 2004.

První obec, kterou cestou z letiště Šeremeťjevo potkáváme, se jmenuje Chimki. 250.000 obyvatel. Jedeme služební volhou a řidič nám ukazuje pomník stvořený ze zvětšených protitankových zátarasů. Sem v prosinci roku 1941, kdy jsem se narodil, dorazili Němci, odsud už dalekohledy dohlédli na Rudé náměstí.

A sotva jsme si po ránu šestadvacátého v inštitutu vypili kávičky a pojedli butěrbrody, přišel Michail Pismennyj, ruský prozaik, překladatel z češtiny a slovenštiny, který Kalnickému vypomáhá: že gazík už stojí na parkovišti.

Asi půl hodiny jsme jeli třídou V. I. Lenina – Rusové nevyměňují každých pár let tabulky s názvy ulic, jak je zvykem u nás –, třídou ímeni toho krvavého revolucionáře (jenž chtěl nechat vyrobit veřejné záchodky ze zlata), po jejíchž okrajích bydlí tolik lidu jako u nás na Moravě.

Končí Leninův prospekt. Začínají louky a mezi posledními mrakodrapy se pasou koně. Do Peredělkina musíme přes trať. U železničního přejezdu se povalují potulní psi. Básník Petr Štengl ožívá a přemýšlí, kdo z nás by měl z mikrobusu vystoupit, aby někoho z nich pobral. Jedna česká studentka mu na druhý den říkala, že potulných psů je plné Rusko. Kdesi u Nižního Novgorodu je prý dokonce továrna, která z nich vaří mýdlo. Básník Petr Štengl se od té doby nemyl.

Za ležením psů se schovávalo „dačovské“ Peredělkino: a v něm pod borovicemi, za divokým chmelem pnoucím se po domech a povadlých plotech dača z nejnenápadnějších: Borise Pasternaka, nyní jeho muzeum. Z muzea si nejvíc pamatuju obří holínky u dveří, v knihovničce na stole samou zahraniční literaturu, a prašťák, na němž Mistr odpočíval. Když napsal a napřekládal, anebo nasbíral na záhumenku brambory, aby za sovětského hospodaření přežil. Usuzuju tak z jedné fotografie v rámečku na psacím stole, jak rozesmátý Pasternak nese koš plný erteplí.

Z muzea jsme zamířili na peredělkinský hřbitov. Ruské hroby mají většinou oplocenou minizahrádku s ministolečkem a s minilavičkou. K návštěvě rodného hrobu asi nezbytně platí u toho stolečku posedět, posvačit, vodku na nebožtíkovu spásu popít. Pasternakův hrob je větších rozměrů, a při naší návštěvě jej akorát pracovnice muzea osazovala voskovkami. Hrobu dělá stín veliká borovice. A byla tam ještě jedna, jenomže do ní uhodil blesk. Z důvodů zcela prozaických. Vlastnila štěnici. Protože k hrobu chodívala spousta lidu, i zahraničních turistů či disidentů, někdo je přece musel odposlouchávat. A jelikož je štěnice kovová, tak měl ten blesk usnadněnou práci. Jak nám vyprávěla paní z muzea, co sázela ty voskovky.

Pak v Moskvě. Jelikož je Michail Pismennyj nejen spisovatel prózy civilní, ale i náboženské – právě dopisuje tisícistránkový životopis Panny Marie a napsal už i několik vydání biblí pro děti –, nemohli jsme se Chrámu Krista Spasitele vyhnout. Coby ateista dostávám na svatých místech zpravidla hlad. Naštěstí před svatostánkem prodávali „kartošku“. Kartoška je veliký, rozpůlený, částečně vydlabaný brambor s náplní: tvaroh, bešamel, kopr a ještě cosi. Do úst se nedá zasunout naráz.

V Chrámu visely na sloupech jména padlých za Rossiju, i těch od Borodina, Napoleonových obětí. A za jednou z výloh ukazovali i bezpečnostní přílbu moskevského starosty Lužkova, který sem na staveniště na konci devadesátých let minulého století chodíval na kontroly. Původní Chrám Krista Spasitele dal Stalin v roce 1931 zbořit. Na jeho místě postavili bazén s ohřívanou vodou. Vždycky, keď som kolem teho bazéna išiel, zvedal sa mně žalúdok; keď som videl ako si na posvätenej pôde parí špeky naša nomenklatúra… – říkal Michail, který studoval na Slovensku, po slovensky.

Zato v Domě knihy jsme pobyli jenom chvilku. Ve dvouposchoďovém marketu plném čtiva. Už nikdy nebudu psát… (Kdysi jsem chtěl „napsat“ keramickou knížku. Jako ti v Ugaritu. Kolik písmen jsem musel vtlačit do hlíny, abych stvořil aspoň stránku! Kolik slov bylo náhle zbytečných! Myslím, že to byla nejkratší sbírka na světě. Měla tuším pět destiček. A dvě kila.) Z Domu knihy jsme se šli vyčurat ke „Gogolovi“ do domu. Nyní literárního institutu Moskevské univerzity, kde Nikolaj Vasiljevič svého času žil a umřel. Před domem sedí On v bronzovém křesle, po bronzovém podstavci jako mravenci proudí Čičikov, Korobočkina, i Pljuškin jak v řadě na maso je tam, i statkář Manilov! Hledal jsem jeho syny Temistokluse s Alkidem…

Básnířka Galina Klimová říkala, že Gogol měl panický strach z toho, že by ho mohli po smrti, po nedokonané smrti, pochovat zaživa. A když umřel, dohlížející lékařské konsilium jeho ostatky zkoumalo dostatečně dlouho, než svolilo k jejich pohřbu. Přesto, když po čase prováděli exhumaci Gogola, našli jej v rakvi obličejem dolů!
První setkání s ruskými autory máme na druhý den ve Slovenském inštitútu o půl čtvrté odpoledne. Přišly hlavně básnířky. Čteme si navzájem svoje verše. Huhňáme, sténáme. Jejich básně jsou většinou plné stromů, vod, větrů a kouzelného slovíčka já. Knížečky, jichž mám vzápětí plnou kabelu, jsou útlounké, jednobarevné – a každá s věnováním.

Poté se dostavili autoři „Vé štvorky“. Slovenský Pavol Janík hned všechny obtěžkal vizitkami, Maďar Isztván Örzsi neumí anglicky, rusky ani slovensky. Má s sebou tlumočnici a dobré víno. Měl přijet i Polák Marek Wawrzecki, poslal texty. V4 může tedy zasedat. My tři „psí vinaři“, Slováci Janík a Kalnický a ten Maďar. Bereme zavděk starým Rusem kosmatého obočí, který své verše recituje na způsob pneumatického kladiva bourajícího Železnou oponu. Levon Ovsepjan je tu za autory arménské… Na závěr čtení proběhla diskuse. Rus navrhuje vydat manifest. A šli jsme na ten „verlibr“:

Na jevišti rachotí akorát stařec s hrudníkem pokrytým vyznamenáními ještě z druhé světové; básnířka, která ho střídá, má místo medailí bradavky; Sergej Birjukov přijel až z německého Halle, kde na univerzitě učí ruskou literaturu; Lesja Tyškovská z Kyjeva svou báseň začíná nejprve slabikovat, pak říkat, pak vojsbendně říkat, potom křičet, pak zpívat a tancovat; jakýsi jinoch si přinesl na pódium bubny – víc než verše slyšíme údery do jejich kůže; ale to už mě chytá kdosi za rukáv a strká před nos vizitku a svůj svět zachraňující pejprbek…

Po dvou hodinách nonstop recitace padáme zchváceni do klubovek Slovenského inštitutu, a jen dosedneme, už zase někdo spouští ruský recitační mlýnek… Michail říká: my Rusové milujeme poezii.

Brr.

V neděli ráno jedeme do Kolomenského, což je bývalé letní sídlo ruských carů, jedeme metrem, v němž je hrozný hluk. Michail mi křičí do ucha, že existují v Moskvě jedinci, kteří trpí „metrovou“ nemocí, jeho synovec by například nevstoupil do těch prostor ani za nic. Ale stanice, jak všichni víme, jsou krásné, většinou mramorové, a Dejnekovy mozaiky na vysokých stropech… až zrak přechází…

Při procházce „kolomenským krajem“ potkáváme stařenu: má na sobě sako, pod ním sukni, pod sukní gumáky a v ruce kýbl. U řeky Moskvy pere prádlo a nadává na Židy, že celé Rusko rozkradli. Michail se za stařenu stydí. Navíc já ještě říkám, že jsem včera zahlédl plakát přilepený na poštovní schránce, který hlásal, že Lenin byl po dědečkovi Blank. „Či mal Lenin taký a alebo iný pôvod je mne ľahostajné. Všetci sme Rossijani. U nás už sa nechcem takými nacionalistickými kokotinami zaoberať. U nás už sme si zoči voči takým kokotinám užili dosť…“

…A Rudé náměstí je lehce zaoblené. Aby prý tanky vyjíždějící tam na přehlídkách z kremelských bran předstíraly nekonečnost té šestiny světa. Aby, když zajížděly za Chrám Vasila Blaženého, se v dáli ztrácely jak lodě v moři.

Jdeme akorát kolem sochy maršála Žukova, jenž se na vysokém donském hřebci tváří, jako by právě přijížděl Stalinovi sdělit konec druhé světové války v Evropě, když Michail říká (tato reportáž by se mohla jmenovat Michail říká), že byl na jeho pohřbu: „A jeden spisovateľ mně práve, keď ho do hrobu spúšťali, šepkal do ucha, že to Žukov dotiahol vlastne ďaleko: od spermie až po maršála…“

Kolem nás neběhají odvážné školačky v kanýrech školských uniforem, ale v džínách. A zde, u kremelských zdí, vedle věčných ohňů, neskládají pionýrské sliby, ale fotí se za desetirublovky u manekýnů oblečených do kožek Jenpočkejzajíců, Mickeymousů a Kačerů Donaldů. Útlá dívka, a Moskvanky jsou většinou velmi útlé, objímá jednou rukou seriálového zajocha, a do druhé jí ten zvětšenec podává kvůli focení velkou oranžovou mrkev z molitanu…

Rudé náměstí je „zastramlané“ ploty. Zítra tu bude nějaký rockový koncert. Už teď jsou boudy pro ten koncentrovaný hluk, jak já mám asi tuto hudbu rád!, vyšší než Leninovo mauzoleum.

Cestou se zastavujem u brány, před níž je do země zabudovaný rozcestník, od něhož se počítá kilometráž (verstáž?) ruských cest. Kdo se sem hodlá vrátit, staví se ke znaku zády, a hází přes hlavu drobné. Bokem od rozcestníku posedávají ošuntělé ženské, dříve komsomolky?, a popíjejí ze svých klinů = ze svých piv zn. Klin. A když některá házená šestka zabloudí k jejich nohám, dobře jí tak. Hned se nad ní sklenou dvě tři ruce nebo bota.

Michail je neoblomný, musíme ještě k další moskevské pamětihodnosti. K muzeu totality na výstavu všech možných Leninů, Stalinů, Brežněvů ve všech možných mramorech i leštěných a neleštěných žulách; tady taky platí cizinec dvojnásobek toho, co Rus. Odsud je krásně vidět na Cereteliho třicetimetrový bronz Petra Prvního Velikého. Podle legendy nabídl sochař tuto býkárnu, jak by asi řekl můj uherskohradišťský profesor Habarta (tvůrce hab artu, sic!), nejprve New Yorku, s tím, že na přídi bronzového korábu pod bronzovým ráhnovím a plachtovím, se do kraje díval Kryštof Kolumbus. Američané Gruzínce Cereteliho hnali! Moskevský starosta Lužkov však sochu koupil. Pochopitelně s jiným potentátem na velitelském můstku.

Řada v odletové hale letiště v Šeremeťjevu není zas až tak dlouhá, ale nehýbá se. Urostlá báryšňa nadává na Italku, jíž celníci přes pár pasažérů od nás probírají kufr. Ruska letí akorát s manželem traktoristou do horkovodních lázní na Tchaj-wan, a (jestli kvůli té Italce), nadává, všichni Italové jsou zloději, cigáni jacísi, nestihne let, tak neví, co budou dělat. S manželem pracují na dálném severu, on jezdí se super obřím traktorem v uhelném dole, ona tam v knihovně půjčuje knížky, a jelikož žijí v tak náročných podmínkách – pořád mají polární noc – mají nárok na tři dovolené ročně. A teď tedy – možná – letí na ten Tchaj-wan. 

A já báryšni zas říkám, že jsem byl v Itálii dvacetkrát, a devatenáctkrát mě tam okradli; ale podobný názor, jaký má na Itálii ona, nevlastním…

…Jsme odbaveni. Ale ponorka vystrkuje periskop. Už dlouho jsem nepoužil první osobu množného čísla zvratného slovesa škorpit se. Zřejmě se někteří z nás bojí letu, koneckonců v Bzenci není ani letiště pro Komáry, co postřikují pole a nebesa kuprikolem, takže se ani nedivím; a jelikož já pro takové případy nosím v aktovce celý život Isaaca Babela, čtu přátelům z Babelovy Rudé jízdy, jak to v sovětském Rusku chodilo. Nic horšího nás nemůže potkat.