O „nezávislosti“ dnešní České televize: jeden případ za mnohé

Foto Tomáš Koloc.

Jak dnešní ČT dělá ze zachránců viníky

Dočetl jsem se v médiích, že „nezávislost České televize je ohrožena“. Může za to prý jakási rada, která bere nezávislost jakýmsi manažerům. Nedá se říct, že by mi Československá televize a později Česká televize byla lhostejná – počínaje už tím, že jsem se v ní několikrát objevil, poprvé už v roce 1983 jako pětiletý statista a naposled v roce 2009 jako už podstatně dospělejší popularizátor filmové a televizní historie. Přes některá díla, která se České televizi v posledních dvaceti letech povedla (jako jsou filmy Stříbrná vůně mrazu, 2005, Rána z milosti, 2005, Kanadská noc, 2008, Nepolepšitelný, 2009, seriály Kosmo, 2016, Most!, 2018, a Božena, 2021, či dvojdílné filmy Metanol, 2018, a Vysoká hra, 2020) ovšem můj intenzivní badatelský zájem o její historii končí "televizní revolucí" roku 2000 respektive pražským sjezdem NATO 2002, kdy se v souladu s celkovým politickým posunem našeho státu do područí jediné (tentokrát opačné) světové strany proměnila svobodná atmosféra v českých závislých (tj. veřejnoprávních, korporátních a oligarchických) médiích. V těch veřejnoprávních to souvisí i s faktem, že televize, která je ze zákona placena z diváckých poplatků, a má tedy na to být nezávislá na vkusu většiny i objednávce politických doktrín, se oběma podbízí až hanba. Jeden příklad za mnohé, na který jsem narazil v těchto dnech, je reportáž ze série Reportéři ČT, která je demonstrativní ukázkou podbízení se a spoluvytváření dnešní ideologie, která aby převrátila znaménka dějin, dělá viníky ze zachránců!

O co se jedná. Rodina Popperů v roce 1939 na poslední chvíli uprchla do Mexika a jejich vilu v pražské Bubenči zkonfiskovalo pražské gestapo. Po válce, v červnu 1945, prezident Edvard Beneš v neskutečném zmatku, kdy se denně vracely domů tisíce lidí a mnozí zase odcházeli, a nikdo nevěděl, kdo žije, kdo se vrací, a kdo z těch, kdo se vrátili, zase navždy odchází, udělal věc, která tehdy byla na běžném denním pořádku: protože v budovách zrušených prvorepublikových velvyslanectví po letech, kdy Praha nebyla hlavním městem svrchovaného státu, byly už úplně jiné organizace, věnoval bývalou vilu pražského gestapa, vilu rodiny, o níž nebyly zprávy, protože se dosud nevrátila z exilu, pro nové sovětské velvyslanectví. Rodina Popperových, která se z Mexika nikdy nevrátila, dnes vede soudní spor o náhradu, kterou prezident Beneš ve svém dekretu slíbil.

Potud je příběh v pořádku.

Edvard Beneš jako diktátor a „rasista“

Co není v pořádku, je, co kolem toho vytváří tým pořadu Reportéři ČT. Kontaktuje prvního tajemníka velvyslanectví Ruské federace (která prostor zdědila po SSSR) a ptá se ho, zda se nestydí, že jeho stát vlastní onu vilu. Mluví o tom, že Rusové (samozřejmě ne Sověti, jak by bylo v letech 1945– 91 bylo správně) používali vnitřní výbavu – aniž padne slovo o tom, že ji mezitím 6 let používali němečtí gestapáci, kteří by snad ani šaty či židle používat nemuseli, protože gestapo mělo ve všech dodávkách přednost – zatímco Rudá armáda, která, než se k nám vůbec dostala, ztratila 11 milionů členů a na našem území jich padlo 144 tisíc, měla jak známo chronicky vysoko do žlabu. Beneš je v reportáži dokonce nazván diktátorem. Proti tomu bych snad co do období válečného a poválečného ani neprotestoval – kdo jiný než diktátor by mohl ve válce navrátit Hitlerem uchvácenou zemi do rukou jejích přeživších obyvatel a po válce udržet vládu v zemi, po níž se ještě pohybovali werewolfové, banderovci, i tisíce uprchlíků. (Kdyby byl diktátorem už před druhou světovou válkou a jako takový se postavil Hitlerovi, možná by ani žádná válka nebyla – ale tehdy byl ještě jediným demokratickým prezidentem ve Střední Evropě…)

Dobu, o které mluvíme, tedy léta třetí republiky 1945–47 historicky věrně popisuje film Toman (2018, režie Ondřej Trojan – jehož jedním z řadových koproducentů je také Česká televize, což mě mírně usmiřuje), který vypráví příběh o tom, jak prezident Beneš s ministrem zahraničí Masarykem z iniciativy náměstka ministra vnitra Zdeňka Tomana tehdy učinili ČSR jedinou průchozí plochou, kde se Židé zachránění z německých táborů v Polsku, ale i ze sovětských gulagů na Sibiři (kam Stalin na přelomu 30. a 40. let uvrhl všechny občany evropských států, kteří před Hitlerem uprchli do SSSR bez jeho povolení – a to měli jen nejvyšší komunističtí straníci – a ty z uvězněných, co to v gulazích přežili, v roce 1941 propustil a udělal z nich rudoarmějce a legionáře čs. a polské zahraniční armády), a též navrátivší se polští a maďarští Židé, na které byly i po válce v Polsku a Maďarsku pořádány pogromy, mohli v oáze poválečného Československa v detenčních táborech vyléčit a najíst a pak svobodně zůstat či odejít do americké zóny Německa a Rakouska a dál (většinou do USA nebo do vznikajícího Izraele). Využily toho statisíce lidí, včetně rodičů dnešního nejslavnějšího izraelského historika Šlomo Sanda anebo mojí izraelské kolegyně Rút Šek Jasur (překladatelky knihy Kurz zázraků, kterou jsem já překládal do češtiny a ona do hebrejštiny), kteří se během této spravedlivé migrace narodili – Rút v československé Praze, Šlomo v rakouském Linci.

Reportáž ČT přitom dělá z Beneše téměř rasistu, a historik Toman Brod (kterého znám osobně z doby, kdy jsem byl redaktorem revue PROSTOR a pořadu Pamětníci na Českém rozhlase 6, a vážím si ho, ačkoli protibenešovské názory toho, k jehož vysvobození z koncentračního tábora Gros-Rossen přispěla i Benešova exilová práce a zahraniční armáda, někdy nechápu) vedle tvorby sousloví Beneš-diktátor připomíná, že i Židé navrátivší se z lágrů měli problémy, když se našlo, že se při sčítání lidu roku 1930 přihlásili k národnosti německé – přičemž pan doktor směšuje jazyk a národnost. Pravda je, že člověk, který se za první republiky přihlásil k národnosti židovské (která měla v parlamentu první republiky i svou vlastní Židovskou stranu, jejímž tajemníkem byl ve 30. letech Masarykův poválečný tajemník, spisovatel Viktor Fischl) a jako jazyk obcovací uvedl němčinu, po válce na československých úřadech žádný problém neměl. (Jiná věc byla, že měl s němčinou problém na ulici, což se ale dá pochopit – i předseda PEN klubu německých antifašistických spisovatelů v exilu, židovský rodák z Prahy H. G. Adler, prováděl po Praze pozdějšího nositele Nobelovy ceny Eliase Canettiho, mluvil s místními raději česky. Uvědomělí čeští Židé s mateřským jazykem němčinou se ovšem začali často učit česky už v Terezíně a po válce ani sami německy mluvit nechtěli – takový příběh měla například „česká Anne Franková“ Eva Roubíčková, kterou jsem také osobně znal a která svůj německy psaný deník z Terezína nechala po válce přeložit česky mluvícímu manželovi a do své smrti v roce 2013 už rodnou němčinou nepromluvila. Poté, co Němci ze 105 tisíc předválečných českých Židů 20 tisíc vyhnali a 80 tisíc vybili, se to dá pochopit.)

Epilog: Další, co přežili…

V reportáži padla zmínka, že část rodiny Popperů, kteří vlastnili dnešní vilu ruského velvyslanectví, zahynula za války v Osvětimi. Kdyby přežili do 27. ledna 1945, osvobodila by je Rudá armáda, stejně jako se to stalo jiným Popperovým, rodině pozdějšího velkého českého spisovatele Oty Pavla – jehož tatínek Leo Popper-Pavel (kterého ve filmových adaptacích děl Oty Pavla hráli Karel Heřmánek a Vladimír Menšík) z radosti, že přežil, těsně po válce věnoval po válce celý svůj navrácený majetek státu – stejně jako to po návratu z exilu udělal režisér Jiří Weiss (který natočil například první film v hlavní roli s Janou Brejchovou Vlčí jáma), nebo můj strýček, Rudou armádou zachráněný vězeň koncentračního tábora Wulkow-Zossen, Pavel Weiss.

To vše se ale z dokumentu České televize nedozvíme. Ten totiž nebyl očividně natočen kvůli nárokům rodiny Popperovy z Mexika, ale jen proto, že v objektu, jehož se týká soudní spor, dnes leží ambasáda naším novým blokem (po mém soudu doktrinářsky) nenáviděného Ruska, a taky aby Edvard Beneš, autor nenáviděných dekretů (které ovšem jen potvrdily výstupy poválečných mezinárodních jednání v Postupimi), byl bez uvedení historických souvislostí zase jednou aspoň trochu očerněn. Tak totiž (jak se může divák přesvědčit i z dalších pořadů) zní jedny z hlavních politických objednávek dnešní politické doktríny, kterou nejen reportéři a zpravodajci, ale i tvůrci historických pořadů v dnešní České televizi naplňují neméně vzorně, jako jejich předchůdci v 70. letech 20. století naplňovali usnesení 14 b. sjezdu Komunistické strany Československa.