Kdo za to může?

Kde si přírody dovedou vážit. Foto Art Anderson, CC-BY-SA-3.0

Dne 18. dubna odvysílala Česká televize další díl pořadu Nedej se nazvaný Kdo za to může? Zaměřuje se na četné slovní útoky premiéra a ministra dopravy na předsedu spolku Děti Země, který podle nich může za to, že se zpožďují stavby dálnic u nás. Miroslav Patrik je podle nich „psychopat“, „škůdce normálního života“ a „ekoterorista“. Tyto projevy ústavních činitelů ve veřejných mediích mají znepokojivé rysy štvanic na režimu nepohodlné osobnosti, jak je známe z komunistických časů.

Když jsem byl v devadesátých letech na stáži v Nizozemí, zajímal jsem se o systém povolování nových přípravků v zemědělství, zejména pesticidů. Dozvěděl jsem se, že nedílnou součástí takového procesu jsou spolky, nevládní organizace, které se snaží eliminovat velmi škodlivé přípravky v zemědělství. Přípravky povolené se pak snaží problematizovat, případně zajistit jejich postupné omezování či nahrazení přípravky méně škodlivými. Anebo dokonce usilují o jiné, nechemické formy ochrany plodin. Dostal jsem se až na ministerstvo a mluvil jsem s ředitelem odboru, který v té době povolování přípravků řešil. Byl to právník, který o podstatě jedovatosti či environmentální škodlivosti chemických přípravků neměl ani potuchy a jeho velkou předností bylo, že si to dokázal přiznat. Otevřeně mi řekl: „Já tady nejsem proto, abych měl nějaký názor na vhodnost, či nevhodnost, jedovatost, či neškodnost určitého přípravku. Já jsem tady proto, abych dohlížel na proces povolování a abych oběma stranám zařídil rovný přístup.“

Zeptal jsem se ho, kdo jsou ty dvě strany. Odpověděl: „Jedna strana je jasná – jsou to farmáři, kteří chtějí co nejvíc vyprodukovat, také firmy, které chtějí prodat co nejvíc chemických přípravků. Ta druhá strana už tak úplně jasná není. Jsou to státní i soukromé instituce, které zkoumají vliv přípravku na organismy – živočichy, rostliny a člověka. Pak jsou to instituce, které zkoumají širší environmentální vlivy těchto přípravků. Jsou to i prodejci potravin a jsou to i nevládní organizace – spolky, které hájí zájmy ochrany životního prostředí a zájmy ochrany přírody.“ Na dotaz, zda environmentální spolky nejsou obtížisti, kteří mu komplikují život, odpověděl, že rozhodně ne. Obě strany prý mohou předkládat argumenty, posudky, námitky. A on je tam od toho, aby se mohlo na závěr udělat nějaké rozhodnutí, které by bylo přijatelné nebo alespoň „zkousnutelné“ oběma stranami.

Nizozemí je malá zemička, která je hodně přeměněná člověkem. Všude tam vidíme jen hráze, silnice, domy a pole. Les je vzácností a volná příroda jakbysmet. Ne, nechtěl bych žít v Holandsku. Na můj vkus je příliš placaté, změněné lidmi. Chyběla by mi příroda v tom smyslu, jak ji chápeme my. Jednu věc ale Holanďanům určitě můžeme závidět. Rozhodně by se tam nemohlo stát, že by státní úředník nebo snad dokonce premiér označil ochránce přírody za ekoteroristy, škůdce, či rovnou psychopaty. Přál bych si zkrátka, aby i u nás byl étos demokratického posuzování vlivů na životní prostředí stejně samozřejmý jako v Nizozemí. A k tomu bohužel máme, i po třiceti letech od pádu totality, velmi daleko.

Česká televize odvysílala 18. dubna pořad v rámci cyklu Nedej se s názvem Kdo za to může. Pořád názorně ukazuje, jak vládnoucí politici zoufalé hledají nějakého viníka, kterého by mohli označit za strůjce jejich selhání či neúspěchu. V případě stavby dálnic si vybrali organizaci Děti Země a jejich předsedu Miroslava Patrika. Veškeré účasti ve správních řízeních týkajících se stavby dálnic, a zejména modernizace dálnice D1 z Prahy do Brna jsou podle politiků nesmyslné obstrukce. A přitom spolky tvoří důležitou protiváhu neuvážených staveb a zásahů do krajiny v celém světě a zejména u nás. Připadá mi velmi zvláštní a nehorázné, že ten, kdo se v rámci správního řízení snaží poukázat na chyby, které v projektu nebo v samotném řízení existují, je označován za teroristu, škůdce a vlastně nepřítele společnosti. Zatímco ten, který je ve střetu zájmu, neoprávněně pobíral dotace na různé projekty a velmi pravděpodobně bude čelit soudnímu řízení, si ho dovoluje pomlouvat a označovat hanlivými názvy. Ministr dopravy Karel Havlíček a premiér Andrej Babiš se v tomto pořadu sami a nechtěně profilují jako lidé, kteří nejsou schopni přiznat vlastní chybu, a proto musí hledat viníka. Jako lidé nesnášející oponentní názor.

Působím jako vysokoškolský pedagog, občas i jako oponent diplomových prací. A teď si představte studenta, který se snaží dostudovat vysokou školu a napíše diplomovou práci, která mu ale neprojde. A student by si začal stěžovat: „Napsal jsem krásnou, obsáhlou diplomovou práci, měla 200 stran. Už jsem mohl být dávno dostudovaný magistr a pracovat ve prospěch společnosti. Ale našel se tam oponent, nějaký doktůrek či profesor, a ten si dovolil tvrdit, že z dvouset stran je stopadesát opsáno od někoho jiného a ve zbylých padesáti chybí citace odborné literatury, a že tam navíc chybí závěr. A že práce je odbytá. Tak jsem musel celou práci předělat! Ještě další rok jsem na ní byl nucený pracovat. Tím jsem přišel o rok svého života, a navíc jsem způsobil ztrátu našemu školství, protože jsem studoval o rok déle. Tento profesůrek je škůdce společnosti, potížista a řekl bych, že i školoterorista.“ Takovému neúspěšnému studentovi byste se asi vysmáli. Vysmějme se tedy i Babišovi…