Katarzní setkávání uvnitř pytle blech?

Spolek Skutek Max Ernst_Schůzka přátel_1922 Logo SVU Mánes

V návaznosti na rozhovor s Oskarem Brůžou jsme se zeptali několika výtvarných umělkyň a umělců na to, jak živý je fenomén statusu profesionála a sdružování. Odpovědí přispěli: Petr Dub (1976), Jaroslav Grodl (1984), Václav Kočí (1981), Denisa Krausová (1981), Václav Kyselka (1975), Eva Šindelářová (1993), Marek Tischler (1993), Irena Wagnerová (1959).


1. Jste členkou/členem Unie výtvarných umělců ČR? Co Vás ke vstupu vedlo?
2. Umělec není jmenován, ale sebeurčuje se. Je žádoucí, aby status profesionála získal znovu na významu? Proč?
3. Jste členkou/členem jiného sdružení výtvarných umělců? Jakého? Co Vás ke vstupu vedlo?

 

Petr Dub, 1976, malíř, spolu s Markem Medunou vede Ateliér malířství IV na pražské Akademii výtvarných umění

1. Nejsem. Považuji se za poměrně zorientovaného člena domácí umělecké scény, ale o činnosti Unie mám minimální reference.

2. Umění, nebo ještě lépe „zacházení s kategorií umění“ ve skutečnosti chápu právě naopak – coby (sebe)identifikační rámec. O tom, zdali jsme, nebo nejsme umělci a umělkyně, rozhoduje především percepce naší práce. Bezprostřední i historická. Profesní rozeznání je základním parametrem nejen k debatě o tom, co současné umění je, či není, ale především o tom, co za současné umění považovat netřeba. Jako individuum se Petr Dub může cítit příslušníkem elfů nebo 33. pohlaví, ale o tom, jestli je, nebo není umělcem, rozhoduje kulturně-společenský systém. Jde o fakt, který netřeba prožívat zbytečně emocionálně ani existenciálně.

3. Od roku 2014 jsem členem Spolku Skutek, čtyři roky jsem byl jeho předsedou, dnes zastupuji spolkovou agendu umění ve veřejném prostoru. Do Skutku jsem vstupoval na základě generačního vzedmutí a pocitu, že jsem toho pro věci veřejné a oborové během vlastní kariéry neudělal příliš. Za proběhlé roky jsem zažil euforii z konfrontací s novými lidmi z oboru, překvapivé dohody nebo kompromisy s úředníky, i zklamání z prázdných frází očekávajících automatické blaho a přenášení vlastní odpovědnosti na neparticipaci v domovské organizaci. V loňském roce jsem na základě adresného vyzvání vstoupil do České vizuální akademie. Především pro zjištění, že Skutek jednoduše některým lidem a generacím z různých důvodů nevyhovuje. V budoucnu bych proto rád pomáhal organizovat supraspolkovou činnost nejen napříč ČR. Momentálně se ovšem především snažím organizačně popasovat s novým působením na AVU. Spolky, unie a organizace jsou dobrými sluhy našich zájmů, ale neměly by určovat principy umění. Mohou, a měly by být praktickými delegáty široké škály uměleckých a teoretických myšlenek, nikoliv výhradními arbitry oboru, podobně jako vysoké umělecké školy. Každému podobnou zkušenost doporučuji. Je na každý pád – katarzní.

Jaroslav Grodl, 1984, malíř

1. Členem UVU nejsem.

2. Příliš nerozumím otázce. Koho by vlastně měli umělci přesvědčovat o své domnělé profesionalitě a k čemu? Někdo něco takového řeší? My umělci jsme pytel blech, děláme si, co chceme, výsledná situace uměleckého dění je velmi košatá. a přitom propojení a komunikace s ostatním světem, společností nějak funguje a v důsledku také na mnoha úrovních, určitou roli zde plníme. Nejsme ze společnosti zcela vyloučenou partou bláznů, která by zmírala absolutním nepochopením a současně byla neužitečná. Tahle nepřehledná svoboda uměleckého prostředí je v důsledku dobrá. Vejdou se do toho právě i skupiny,
spolky a organizace.

3. Vždy jsem toužil vstoupit do Umělecké besedy, ale bohužel jsem pro to nikdy nebyl schopen cokoliv podniknout.


Václav Kočí, 1981, malíř

1. Nejsem.

2. Myslím si, že není potřeba instituce, která by umělce prohlásila za profesionála, přijde mi podstatná ta svoboda sebeurčení. Je ale dobré, aby se umělci sdružovali. Aby sdíleli svoje zkušenosti a názory, aby spolu mluvili, aby se konfrontovali. To myslím dnes dost chybí. Vidím ale možnost v komunitách, tvůrčích klastrech, které taky mapujeme v Open Studios. Myslím, že ty komunity jsou dobrý základ…

3. Nejsem členem žádného spolku, ale jeden teď zakládám – Open Studios jako jednorázovou každoroční akci měním v platformu, která bude sdružovat umělce, bude pro ně shánět podporu, organizovat program, vedoucí k síťování na české i zahraniční scéně a pomůže k rozvoji jak jednotlivých osobností, tak myslím i brněnské scény jako celku. Součástí platformy bude i inkubátor pro absolventy FaVU (ve spolupráci s FaVU), kteří budou mít jeden rok ateliér v jedné z komunit Open Studios zadarmo a budou moci využít plně tvůrčí potenciál jak místa, tak programu, který pro ně Open Studios bude organizovat… první rezidenti inkubátoru by měli na Kraví Horu nastoupit na začátku července.


Denisa Krausová, 1981, malířka

1. Ne, nejsem.

2. Myslím, že v myšlenkách dnešních umělců, zejména mladších, jsou takové úvahy o statusech profesionála už asi zcestné. „Umělcem může být každý“. Ideálem pak je, že úspěch umělce je určován jeho „výkony“, tedy jeho dílem, uskutečněnými výstavami, případně jeho životopisem. Samozřejmě, a zároveň v částečném kontrastu s tím, hraje velkou roli i schopnost sebeprezentace. Ale celkově mi připadá, že tento vývoj jde správnou cestou, vlastní schopnosti postavené nad členství ve sdruženích a tituly.

3. Nejsem členem žádného sdružení. Nepovažuji to za přínosné a jsem spíš individualista. Vlastně mi ani nebyla nikdy učiněna nabídka do něčeho takového vstoupit, tak jsem o tom ani nepřemýšlela.


Václav Kyselka, 1975, sochař

1. Zaregistroval jsem se do Unie někdy v polovině 90. let, ještě během studia na vysoké škole. Tehdy jsem řešil pronájem ateliéru od města a potřeboval jsem nějaké dobrozdání od Unie pro úřady, že nebytový prostor budu využívat jako ateliér, tak jsem do Unie tehdy vstoupil, ale asi jsem byl pak vyškrtnut, neplatil jsem příspěvky a Unie mě v té době ani nijak neoslovovala.

2. Kvalita nebo spíše výpovědní síla umění nezávisí přímo na titulech nebo na tom, jestli se umělec věnuje své umělecké práci jako hlavní zdroj příjmu nebo např. je zároveň učitel apod. Je ale pravdou, že vzdělání v oboru a následné sdružování v uměleckých spolcích by mělo vést k profesionalitě oboru. Je pravda, že v některých spolcích je převážná část nevystudovaných „amatérů“ a kvalita jejich společných výstav pak velmi upadá. Spolky by měly umělcům přinést možnost se nejen společně setkávat a diskutovat své práce, ale i pomáhat s pořádáním výstav, propojování s kurátory galerií, přinášet aktuální informace v oboru, zviditelňovat práci svých členů, třeba i na sociálních sítích, což se moc neděje. Minimálně by alespoň průkaz člena Unie mohl opravňovat k bezplatným vstupům do nejen tuzemských galerijních institucí, ale to se bohužel pořád ve většině případů neděje, i když má status IAA-AIAP (International Association of Art se sídlem v Paříži).

3. Od roku 2019 jsem členem Klubu Horáckých výtvarníků, kterou zastřešuje UVU. Vstoupil jsem do spolku po deseti letech života na Vysočině, kdy jsem cítil potřebu po 20 letech práce jako solitéra na pokraji zájmu galerií a kurátorů být více kontaktu s umělci. Byl jsem osloven, samotného by mě to asi nenapadlo a také jsem chtěl být více v komunikaci s výtvarníky v regionu. Pravdou je, že spolek převážně starších kolegů funguje trochu ze setrvačnosti a v zajetých kolejích, ale přineslo to několik zajímavých výstav i přes hraniční spolupráci s rakouským spolkem. Otázkou je, jak se spolek vyrovná se současnou proměnou v uměleckém provozu a jestli bude schopen oslovovat i mladší generace. Zároveň až po vstupu do spolku jsem začal vnímat určitou disonanci a nedůvěru od jiných umělců z regionu nebo bývalých členů, kteří vnímají spolek jako svým způsobem elitářský a zkostnatělý, čemuž rozumím a určitě by to chtělo oživení.


Eva Šindelářová, 1993, malířka, asistentka v ateliéru Nová média, Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni

1. Nejsem členkou Unie výtvarných umělců.

2. Myslím, že jako možný status v dnešní době vnímat i titul člověka, který by měl vypovídat o jeho profesionalitě. Bohužel často pozoruji ve svém okolí, že člověk vystudovaný, znalý dějin umění, znalý technik provedení a pokračující ve své profesi, se často zdráhá říci, že je umělec. Anebo pokud se za umělce prohlásí, bývá dokonce svým okolím zpochybňován. Často se tak děje na základě toho, jak je na umělce nahlíženo skrz politický systém daného státu, a přiznejme si, že některá prohlášení pana prezidenta v poslední době samotnému statusu „umělec“ nepomohla.
Status profesionál zde není bohužel nijak více specifický. Jak by jej měl člověk získat? Pílí a precizností ve své práci, nebo za peněžitý příspěvek nějaké organizaci? Myslím, že pokud by mělo nějaké takové označení vzniknout, je zapotřebí vytvořit určitá kritéria, která tento pojem lépe definují.
Nezastávám žádné stanovisko o tom, zda je zapotřebí označení, že je daný člověk profesionál, ale určitě by bylo dobré pokusit se změnit stanovisko nazírání už na samotný pojem: „umělec“ a vnímat i v tomto odvětví určitou profesionalitu, kterou může mít každý obor jako takový.

3. Nejsem členkou žádného sdružení.


Marek Tischler, 1993, malíř

1. Nejsem.

2. Myslím si, že status „profesionálního“ umělce je v aktuální politické a kulturní situaci přinejmenším komplikovaný, neboť nevím, kdo by takové postavení určoval. Školy? Úspěchy? Kariéry? Být umělcem z povolání by mělo být ctností ve jménu všech. To samozřejmě obnáší radikální změnu v současném kvalitativním hodnocení.

3. Mám blízko k některým autorům, kteří formulovali Manifest radikálního realismu. Ke vstupu do skupiny mě vedla názorová jednota a skutečná upřímnost, s kterou k umění přistupují.

Irena Wagnerová, 1959, malířka

1. Ne.

2. Ano. Když mě bude pobolívat v krku, klidně si uvařím čaj od léčitele nebo bylinkáře. Ale operaci např. slepého střeva svěřím profesionálovi. Tak by to mělo být i u výtvarného umění. Vystavovat a prodávat (mnohdy pod cenou) dnes může kdekdo, tím se ale trvale snižuje estetické vnímání veřejnosti. Profesionální umělec studuje stejně dlouho jako lékař. Mělo by to být ceněno, a to nejen finančně, ale celospolečensky. To, jak dnes vypadá veřejný prostor, je (i kvůli nepřítomnosti profesionálních architektů, urbanistů a odborníků na zeleň či dopravu) tristní. Chybí i umělecké dílo ve veřejném prostoru a legislativa pro investory.

3. Ne, nejsem. Jsem spíše solitér. Dle mého názoru je pro vstup do jakéhokoliv sdružení či skupiny nutná společná myšlenka, názory, postoje, témata nebo umělecký program. Scházet se, diskutovat, polemizovat, pořádat společné výstavy, vydávat časopisy apod. Jiný důvod neuznávám. Zvláště pak sdružení „rádobyvýtvarníků“ jen podle místa pobytu a kvůli „výhodám“ pořádání výstav aj.