Radko Pytlík: Hašek jako jeden z prvních poukázal na to, že publicistické slovo nemá žádnou hodnotu a využívá se jen k podpoře stávajícího režimu

Jaroslav Hašek. Kresba Jaroslav Svoboda. Radko Pytlík. Foto Jiří Růžička.

Rozhovor s největším českým znalcem díla a života Jaroslava Haška PhDr. Radko Pytlíkem publikujeme u příležitosti 100. výročí počátku vydávání Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války, 138. výročí narození Jaroslava Haška (30. dubna), ale i nových aktuálních událostí, které evokují jeho dílo…

Pan doktor přišel asi o půl hodiny později, a když odemykal dveře svého podkrovního ateliéru, už první slova, která jsem od něho slyšel, zněla haškovsky: „Vždycky vyvrátí mříž a berou jen drobné hloupé věci, co se jim vejdou do kapes. Loupež se stala obecným způsobem života. Co si dáte k pití?“ Poprosil jsem o čaj a začal jsem se ptát.

Jaký byl profil Jaroslava Haška po jeho vstupu do české žurnalistiky?

Ve své době nejvzdělanější český novinář, mluvící a píšící česky, německy, maďarsky a rusky, který byl většinou svých omezených současníků považován za opilce, ale ve skutečnosti byl génius, který se snažil dráždit a ničit průměrnost svého okolí. Pražská policie o něm založila spis, který je stejně tlustý, jak býval telefonní seznam. Dozvídáme se z něj, že Hašek stahoval vlajky na Václavském náměstí, popral se s číšnicí, když mu přinesla účet, a hájil se tím, že mu ukradla hodinky, chtěl v noci skočit do Vltavy (což zpracoval i literárně) a tak dále. Tento duch, kterého nám závidí literatury celého světa (Pozn. red. Vůdčí americký satrik 20. století Joseph Heller, autor románu Hlava 22, si kupříkladu vypůjčil jeho Švejka do svého posledního románu Zavíráme!), byl mimo jiné šest neděl ve vazbě za tuláctví a drobné přestupky. Je ale třeba říct, že nebyl sám: to, co dělal, bylo vyjádřením revolty celé generace anarchistů, která se objevuje vždy v dobách krizové společenské omezenosti – podobně řádili i Šrámek, Gellner nebo Neumann.

Jakými tématy se Hašek zabýval jako publicista?

Když konečně sehnal pevné zaměstnání, stal se novinářem na tom nejnižším stupni hierarchie – byl lokálkářem v národně-socialistickém Českém slově a chodil na novinářské burzy do hospod U Brejšků a U Choděrů, což byl takový tehdejší „placený internet“, kde se prodávaly zprávy a kde se v jeho době pohybovali i jeho kolegové z pražských německých deníků Egon Erwin Kisch a Max Brod. Hašek poukázal na něco, na co poukázal už Nietzsche: že totiž už vynálezem rotačního tisku došlo k takové devalvaci slova, že dnes nemá slovo prakticky žádnou hodnotu. Už tenkrát se do tisku, knih, na plakáty (a dnes do rozhlasu, v televize, na internet) chrlilo tolik slov, která se namnoze používala pouze k podpoře stávajícího režimu a pamfletizaci autorit, že aby slovo svůj význam opět získalo, musí se postavit do nových souvislostí, na což Hašek přišel jako jeden z prvních. Šel na to podobným způsobem, jaký později využili například Orwell, Burgess, Platonov či Charms – vzal soudobé hovadské novinové klišé a dal ho tam, kde spolehlivě vzbuzovalo smích. Tak například v reakci na slovo „pokrok“ přednesl jednou v hospůdce s charakteristickým názvem Kravín přednášku s názvem Pokroková svině. Pojednávala o druhu „pokrokových sviní“, které se zkřížily a jejich selata vzápětí pochcípala. Jiná přednáška, která se dochovala, byla „kynologická“ a pojednávala o výcviku policejních špiclů – špiclové byli tehdy oblíbená rasa psů. Další zase o zestátnění domovníků v carském Rusku, které se rozhodlo úředně podchytit praxi rozšířenou po celém světě, že co domovník, to policejní konfident (vzpomeňme na nedávné domovní důvěrníky). Tato přednáška byla jednou z mnoha, jimiž Hašek bavil tehdejší inteligentní mládež a které improvizoval na schůzích Strany mírného pokroku v mezích zákona, již si založil a jejímiž členy byli i bratři Theodor a Bohumír Šmeralovi, první z nich překladatel Marxova Kapitálu do češtiny, druhý pozdější zakladatel a první předseda KSČ. Znali se z Haškem z doby, kdy pracoval v Právu lidu, deníku ČSSD, jehož byli funkcionáři. Z tohoto období čerpalo jedno z nejpůvabnějších Haškových děl, Historie strany mírného pokroku v mezích zákona, které pro svou neúprosně upřímnou reflexi společnosti mohlo být celé poprvé vydáno až v šedesátých letech. Toto dílo, které doporučuji pozornosti čtenářů, nastoupilo na přelomu milénia cestu Švejka: vyšlo v němčině a pak v dalších jazycích. Z toho je patrné, že Haškovy happeningy a jejich zachycení obsahuje něco, co se stalo celosvětové aktuálním zejména v dnešní době…

Proč Hašek skončil na myšlenkové levici?

S inflací slova ztrácejí dnešní zmechanizovaní lidé i velkou část schopnosti vcítit se do druhých. Přitom Haškovy pohnutky není vůbec těžké pochopit: jeho otec patřil k nejhůře placené vrstvě inteligence – byl středoškolským suplentem (učitelem bez práva na trvalé místo), zemřel, když bylo Haškovi třináct let, a rodina se tím dostala v podstatě na společenské dno. Hašek díky tomu do konce života trpěl depresí ze stísněných poměrů a snažil se z nich dostat literární a veřejnou aktivitou. Byl anarchistou, pracoval pro anarchokomunistické časopisy Chuďas a Komuna, prošel před první světovou válkou národně socialistickou i sociálně demokratickou stranou, jenže obvyklou stranickou rigorozitu, neúnosné zploštění idejí a rozdíl mezi hlásanými slovy a realitou nemohla jeho čistá duše unést. Stejně jako později Hrabal nebyl ideologem „totality“ ani“ demokracie“, ale používal selský rozum a uznal jenom ty ideály, které obstály v konfrontaci s realitou obyčejných lidí. Hašek na to začal reagovat tak, že si sám začal psát ohlasy na svoje články a začal v novinách polemizovat sám se sebou – a v těchto polemikách se vlastně poprvé objevila hyperbolická parodie módních frází.

Dokud byl Jaroslav Hašek na volné noze, měl k dispozici 39 českých humoristických časopisů, které vycházely v tehdejší Praze. (Díky tomu literární badatelé – zejména vy – dodnes nacházejí nám dnes dosud neznámé Haškovy povídky.) Dopoledne většinou prospal, večer se vydal do hospody, kde se mu dobře psalo, často i na náměty, které mu dávali jeho kumpáni. S hotovou povídkou poslal najatého kluka oběhnout redakce, a ten se pak vrátil se stokorunou, tehdejší běžnou cenou za uveřejněnou povídku, kterou Hašek stačil za večer propít. Jak je možné, že se takový bohém nakonec doslova našel v armádě?

Z dokumentárních fotek Haška pořízených po narukování do rakouskouherské armády čiší beznaděj a smutek, možná větší, než z období kolem roku 1911, kdy se chtěl pokusit o sebevraždu. Pak Hašek, stejně jako jeho pozdější románový Švejk (jehož postavy byly založeny na skutečných lidech) skutečně prožil budějovickou anabázi a s pucflekem Strašlipkou (předobrazem románového Švejka, který jen dostal jméno z jeho dřívějších povídek) v roce 1915 přešli na ruskou carskou stranu. Když se z bývalých vojáků armády Habsburského soustátí začali rekrutovat vojáci pro carskou armádu, byl Hašek nadšeným panslavistou. V československých legiích v Rusku se sešli i Haškovi pražští literární přátelé Rudolf Medek a František Langer. Ještě v začátcích říjnové revoluce psal naivní Hašek do legionářského Čechoslovana o tom, že legie by pod vedením otce Masaryka měly ruské revoluci pomoci, jenže pak Masaryk zavelel k urychlenému návratu (kudy jak známo tehdy nevedla jiná bezpečná cesta, než okolo Zeměkoule) a legie nakonec vyhlásily Rudé armádě válku. V té době se Hašek přiklonil na stranu svých sociálních idejí, v tichosti opustil svůj útvar, prošel Moskvou, kde se seznámil s rudým komisařem Sverdlovem (Pozn. red. …jehož bratr Zalman Sverdlov se rozhodl přerušit styky s rodinou, nechal se pokřtít, v čemuž mu jako kmotr pomohl Maxim Gorkij, jehož původní příjmení Peškov převzal. Jako Zinovij Peškov se v první světové válce proslavil jako francouzský generál a přidělenec u bílých jednotek. Později byl francouzským velvyslancem v Čankajškově Číně a v Japonsku. Bratři tedy celý život stáli na opačné straně barikády.), Leninem a Trockým, který se stal jeho přítelem, a poté co se Hašek stal rudým náborovým pracovníkem v Samaře, při návštěvách Samary spal Trocký vždy u Haška. Zde se také Haškovi povedl známý husarský kousek, že díky své výřečnosti nabral do řad Rudé armády celou místní pobočku československé národní rady. V té době ještě pořád věřil, že přesvědčí Masaryka, aby se přidal na stranu rudé revoluce, a „naverbuje“ tak celé československé legie v Rusku.

Ve věci sbližování Masaryka a Lenina se ale Hašek fatálně zmýlil. Po obsazení Samary legionáři byl na něj vydán legionářský zatykač, přitom ale rudí ho na druhé straně namísto vděčnosti chtěli zatknout pro podezření ze špionáře. Jak se z toho dostal?

Utekl do mordvinské vesničky Kamenka a čtvrt roku o něm nikdo nevěděl. Hašek potřeboval, aby ho, než se poměry vyjasní, nikdo nepoznal. Tou vesničkou ale projížděli jak rudí, tak českoslovenští legionáři. Kdyby lidem ve vesnici řekl, že je Čech, byl by v nebezpečí, že ho udají československým legiím, jimiž byl v nepřítomnosti odsouzen k smrti za zradu, ale i když už před válkou v Praze učil ruštinu, mluvil rusky s přízvukem. Hašek, který měl kromě jiného i herecké vlohy, použil svou idiotskou kreaci (z níž později vytvořil Švejka) a předstíral, že je mentálně retardovaný potomek rodiny německých osadníků z Turkestánu - ruské Střední Asie. Tuto roli zahrál natolik dobře, že když českoslovenští legionáři projížděli vesnicí a prohlíželi si povědomou postavu s pytlem přes rameno, Hašek jakoby z nemotornosti vysypal trochu zrní z pytle, který nesl, sklonil se a začal je s debilním úsměvem sbírat. Legionáři zkonstatovali, že je to skutečně turkestánský kretén, odjeli, a tak si Hašek svou oblíbenou kreací idiota už pomnohokráté zachránil kůži.

Jak se stalo, že se pak dostal i z „rudé klatby“, a navíc začal v žebříčku hierarchie rudých jeho postup, který v době kulminace vyvrcholil až postem stranického tajemníka 5. armády, složené většinou z neruských národností?

Přestože Hašek zejména díky závisti a nepochopení bolševiků zejména z řad rudých Čechoslováků (Pozn. red. „exilová KSČ“, tak zvané Československé byro při Ústředním výboru Všesvazové komunistické straně bolševiků, bylo založeno už tři roky před domácí stranou, v květnu 1918) i v Rudé armádě neustále očerňován (jeden jeho kolega o něm dokonce prohlásil, že se k rudé revoluci „přimazal“) a i do Samary byl zřejmě poslán pro pomluvy týkající se jeho intelektuálství a lidství, jeho schopnosti si rudí nemohli dovolit nevyužít. Vychodil rudou kadetku v Simbirsku (Pozn. red. od roku 1924 Uljanovsku) a byl poslán do tatarského města Bugulmy jako jeho velitel. O tom pak napsal snad svou nejlepší povídku Velitelem města Bugulmy. Tam popsal skutečné události, ze kterých vyplývá, že i v rudé armádě odmítal vykonávat jakékoli násilí. V Bugulmě měl nechat zastřelit nejbohatšího statkáře, starostu a popa – které samozřejmě nechal žít. Když přijela revize, zavřel je do kozího chlívku, a když odjela, tak je zase pustil.

Když to tak probíráme, napadá mě: změnil se vlastně Hašek oproti předválečnému Haškovi v něčem jako voják a bolševik?

Ano, a to v pro něj zásadní věci: kvůli svému povolání přestal pít: rudí důstojníci to měli pod přísnými tresty zakázáno. To Haškovi vyhovovalo. Stal se vzorným důstojníkem, ale hrubému násilí se nikdy nepodvolil. Měl to o to lehčí, že nemusel: jádrem jeho práce totiž nadále bylo psaní a osvěta. Druhá změna se v době jeho působení v Rudé armádě projevila uvnitř: poprvé ve svém životě dostal něco, co dříve neměl: pocit lidské důstojnosti, vyplývající z funkce odpovídající jeho nadání, pocit své ŽIVOTNÍ PLATNOSTI.

Pomohla Haškově rudé kariéře nějak legenda, kterou si Hašek, jenž trpěl tím, že se ve formálním vzdělání dopracoval jen střední školy, vytvořil už v Praze: že je absolventem mezinárodně proslulé diplomatické akademie ve Vídni?

Možná, ale spíš pomohlo, že ty ze svých rudých nadřízených, kteří měli nějakou inteligenci, Hašek udivoval svou bystrostí, znalostmi a rozhledem. Jeho pohnutý životní osud ho naučil rychle se vcítit do mentality nejrůznějších společenských vrstev a národností, což z něj dnešní terminologií, udělalo dokonalého „PR managera“ Rudé armády.

Jak vypadala Haškova kariéra po odchodu z Bugulmy?

V prvních letech sovětů vznikala nová místa, která bylo třeba rychle obsazovat, protože druh a forma agitace se rychle měnily podle toho, co potřeboval ten kraj, který byl právě obsazen. To byl  případ Haška, který byl pro své jazykové schopnosti považován za odborníka na národnostní menšiny. Nejdřív byl Hašek postupně zaměstnán v předchůdci pozdějšího slavného časopisu Naš puť (Naše cesta). Jazykového korektora jeho ruských článků Vasilije Sorokina (posledního lidového komisaře přeživšího stalinské procesy) jsem poznal v roce 1957. Pak byl ředitelem tiskárny v baškirské metropoli Ufě, kde se naučil turkotatarskou baškirštinu a vydával v ní noviny. Pak byl poslán za Ural a v Čeljabinsku byl šéfredaktorem rusko-německo-maďarských revolučních novin Útok, na jejichž ruskou a německou stránku přispíval vlastními články. V sibiřském Krasnojarsku vydával už noviny troje: Sovět (Rada), Vlasť truda (Síla práce) a Sibirjak (Sibiřan). V Irkutsku se naučil nejrozšířenější turkotatarský jazyk ruského Dálného východu, burjatštinu, a aby mohl vydávat burjatský časopis Ör (Úsvit), pro burjatštinu, která do té doby neměla vlastní písmo, upravil ruskou abecedu, pročež je některými burjatskými vlastenci dodnes pokládán za otce národa. Díky tomu postupně stoupal v hierarchii, takže když se jako stranický tajemník 5. armády začal učit čínsky, vkládal do svých projevů čínská slova tak dobře, že se nakonec stal velmi populárním i u čínských komunistů.

Co bylo hlavním impulsem, který způsobil, že tato kariéra skončila?

Žádost vznesená rudými revolucionáři z nově založeného Československa, kteří v době vzniku republik rad (neboli sovětských republik) v Alsasku, Bavorsku, Maďarsku a na Slovensku během bouří horníků ve zbídačelém Kladně ucítili možnost, a prosili rudou Moskvu o posilu. „Posila“ Hašek se vracel opačnou cestou než jeho někdejší spolubojovníci z legií: přes Moskvu, estonskou Narvu a Gdaňsk (Pozn. red. O který tehdy znovuvytvořené Polsko a Německo vedli spor, který byl roku 1919 vyřešen vytvořením samostatného německo-polského gdaňského státu pod správou Společnosti národů). Ve vlaku ho někdo okradl o rusko-čínský slovník a díky přepočtové měnové šmelině v tehdejších nově vzniklých pobaltských republikách přišel o většinu peněz na cestu, o čemž obratem napsal povídku Matematická záhada. Domů dorazil 19. prosince 1920, v době, kdy na Kladně bylo po všem a začínaly procesy s kladenskými povstalci (později postižené v Zápotockého Rudé záři nad Kladnem).

Rozumím-li tomu dobře, jakmile došlo k upevnění moci, Sovětské Rusko (název Sovětský svaz byl zemi dán až po jejím konečném sjednocení 30. prosince 1922) a jeho Rudá armáda se Haška elegantně zbavily. Jak ho přijalo nově vzniklé Masarykovo Československo?

Jeho hluboce lidský génius zůstal v podstatě nepochopen na obou stranách. Zatímco v Rusku, kde se pár let po Haškově odchodu ujal moci Stalin, by podle mě Hašek – jako mnozí jiní jeho ražení – záhy přišel o život, doma se z komisaře, který žil bojem o budoucí spravedlivější řád, stal zrádcem, jehož „provinění“ se jeho literární přátelé snažili zmírňovat hloupými články o tom, jak Hašek v Rusku „sabotoval bolševické snahy“. Z Alexandry Lvové zvané Šura, kterou si Hašek v Rusku vzal a přivezl si ji domů – ač nebyl rozveden se svou českou manželkou Jarmilou – zase udělali příbuznou prvního předsedy ruské bílé prozatimní vlády po pádu cara, knížete Lvova – kterou prý Hašek zachránil před bolševiky (někteří sovětští autoři z ní potom na druhou stranu udělali pistolnici rudé revoluce). Přitom ve skutečnosti byla Šura sirotek po ševci z baškirské Ufy, kterou Hašek zachránil jen před nepředstavitelnou chudobou.

Jak byste (třeba i s pomocí dalších českých literátů) charakterizoval Jaroslava Haška?

Chápu, že je to částečně návrat k první otázce. Citátů je mnoho. Kupříkladu Bohumil Hrabal o Haškovi s obdivem řekl: „Hašek byl geniální proletář, zatímco já jsem pouze maloměšťan…“ Když se Haškovi těsně po návratu do vlasti dostaly do rukou noviny, kde ho jeho bývalý přítel Jaroslav Kolman Cassius charakterizoval jako „pitomce s baculatýma rukama“, napsal Hašek smutnou odpověď Dušička Jaroslava Haška vypravuje, ve které se píše: „V 35 letech měla jsem za sebou 18 let pilné, plodné práce. Do roku 1914 zaplavoval jsem svými satirami, humoreskami a povídkami všechny české časopisy. Měl jsem velký okruh čtenářstva. Vyplňoval jsem celá čísla humoristických časopisů tím způsobem, že jsem užíval nejrůznějších pseudonymů. Ale moji čtenáři mne v tom povětšinou poznali. Myslel jsem si tedy naivně, že jsem spisovatelem. Ale považovali mne spíše za opilce s baculatýma rukama.“ Sám Hašek na obrat geniální idiot, kterým ho označkoval Ivan Olbracht, v rozhovoru s mlynářem Josefem Kolářem reagoval slovy: „Víš, Pepíčku, já nejsen geniální idiot, to se Olbracht mýlí. Já jsem jen obyčejný idiot.“ Všechno změnil úspěch prvního a jediného románu, který Hašek za svého života začal psát, Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války. Za to, že získal čas a klid ho napsat, musel Hašek zaplatit ztrátou pocitu platnosti, kterou získal v Rusku, ale doma ji nikdy nezažil. Skutečné mezinárodní slávy Švejka se Hašek za svého života nedočkal, ale úspěch jeho prvních sešitových vydání mu umožnil alespoň v posledních měsících žít hmotně zajištěný život. Ačkoli Švejka si ještě za Haškova života všimli a chválili ho Haškovi někdejší kolegové, autoři pražských německých deníků, když jeho vydavatel Adolf Synek hledal pro román překladatele do němčiny, všichni mu odřekli. Jediná, která řekla ano, byla pražská německy píšící židovská autorka Margarette Reinerová, díky níž se do roka po vydání Švejka v němčině o Švejkovi v superlativech vyjadřovali Bertolt Brecht (který později v britském exilu sepsal Švejkovy příhody za druhé světové války), Kurt Tucholsky - a Erwin Piscator z něho legendárním představením svého berlínského divadla udělal hit. I díky němu je Švejk (a tím i Hašek) s překlady do více než šedesáti jazyků dodnes nejpřekládanějším heslem české literatury. Ačkoli Švejk zaznamenal za první republiky několik divadelních i pět filmových adaptací, (z toho čtyři němé s Karlem Nollem, jehož podoba se stala Josefu Ladovi vzorem pro grafický úzus Švejkovy podoby) a jednu se Sašou Rašilovem, Švejk byl v adaptacích cenzurován a Hašek byl (na rozdíl od německy mluvících zemi) ve své vlasti považován za autora druhého řádu. Uznání nabyl až více než dvě desítky let po své smrti – po druhé světové válce.

Někteří dnešní komentátoři namítají, že Švejk je poněkud faustovské dílo: aby na něj Hašek získal materiál, musel se zaplést se zločinným bolševickým režimem. Jak to vnímáte vy?

Odpovím vám příhodou. Když bezprostředně po Haškově návratu do Československa v pražské hospodě U Knoflíčků proběhla debata mezi „rudým zrádcem“ Haškem a obdivovaným legionářským generálem, spisovatelem Rudolfem Medkem, Medek Haška objal, ale řekl mu: „Kdybych tě, Jaroušku, jako legionářský důstojník v Rusku potkal, dal bych tě zastřelit." Na to mu Hašek odpověděl: „Vidíš, Rudolfku, to já, kdybych tě v Rusku dostal do rukou, tak bych tě jako stranický tajemník 5. armády musel pustit – i kdyby mě za to zavřeli…“

(v původní, nezredigované verzi vyšlo v periodiku Haló Víkend)

PhDr. RADKO PYTLÍK

Narodil se v roce 1928 v Praze. Jaroslavem Haškem se zabývá od roku 1952, kdy obhájil svou doktorskou práci na téma Počátky tvorby Jaroslava Haška. Vytvořil první ucelenou bibliografii spisovatele a kromě haškologické časopisecké tvorby vydal na dvě desítky odborných a populárně-naučných haškologických knih. Vedle něj se zabývá životem a dílem Bohumila Hrabala, Vilém Mrštíka, Egona Erwina Kische, Franze Kafky a dalších. Jeho synem je český zpěvák a herec Vojtěch Dyk.