Na očním

Obrázek nebo fotografie#32059

Nemusí pršet, jen když kape

My mazáci, kteří jdeme na operaci druhého oka, protože první nám operovali před týdnem a potom čekali, jestli náhodou neoslepnem, víme, že po vchodu do přípravny před operačním sálem je každý odpor marný a nakonec stejně skončíme rezignovaně na operačním stole, naprosto odevzdaní a bezmocní.

Před operací polosedíte pololežíte na polosedátku pololehátku, na sobě operační košili a sestra vás vykapává, to jest, každou chvíli vám něco chrstne do oka. A čekáte, až na vás přijde řada.

Pan Rosůlek byl dědek jen asi o deset let mladší než já, sestra ho posadila po operaci se zalepeným okem do polosedátka a dávala mu instrukce.

"Pane Rosůlek, teď si budete každou hodinu celý den kapat do toho operovaného oka tyhle kapičky, víte?"

"Sestři, já mám to oko zalepený, to si to do něj mám kapat, nebo do toho druhýho?" vyzvídal pan Rosůlek.

"No, to si to oko pokaždé rozlepíte a kápnete."

"Ale říkala jste, že ho mám mít zalepený."

"No tak si ho rozlepíte, kápnete a zalepíte."

"A to sem mám každou hodinu jezdit a dáte mi nový obvaz?" Sestřička mu všechno trpělivě vysvětlila znovu.

"No tak já to budu radši kapat do toho nezalepenýho."

"Ježíšmarjá, pane Rosůlek, to ale nemáte operovaný," zašeptala sestra a setřela si pot z čela.

"Já si to radši napíšu," řekl pan Rosůlek.

"Tak si to napište, ale zítra si to rozlepte a budete si to kapat pětkrát denně."

"Dobře, pětkrát denně a pak si to zalepím a potom ještě každou hodinu a přilepím si to," odpověděl pan Rosůlek a uznale pokyvoval jednookou hlavou.

Sestra vzdychla, asi se jí zatočila hlava a chytila se mě za koleno, aby zmírnila pád na mé holé břicho: "Pane Rosůlek, pane Rosůlek…"

"Já jsem Janák," zaprotestoval jsem.

"To máte jedno, jen mě nechte takhle chvilku ležet," řekla z posledních sil sestřička.

"Já jen, aby si o nás někdo něco nemyslel," hlesl jsem nesměle.

"Sestřičko," chopil se příležitosti pan Rosůlek, "tak do toho zalepenýho pět kapek každou hodinu a do druhýho kapku za pět hodin?" bystře vyzvídal.

Sestřička mlčela a snažila se nabrat dech.

"Sestřičko," nedal se pan Rosůlek, "pojďte si lehnout ke mně, pan Janák ještě nebyl operovanej."

"Já zůstanu, pane Rosůlek, u pana Janáka, on se mě na nic neptá, já k vám nechci."

Situace se zdála napjatá, pro mne ale docela příjemná, sestřičce spadly brýle a byla moc hezká.

"Tak sestři, přiveďte mi sem pana Janáka," zavolala od vedle paní doktorka.

Zvedl jsem se, postavil sestru na nohy a silně ji podpíraje, vedl jsem ji na operační sál.

"Ještě jsem se chtěl zeptat, mám si to tedy kapat do oka?" volal za námi pan Rosůlek. Sestra obrátila oči v sloup a klesla na operační stůl.

"Ježíšmarjá, pane Janák, co jste s tou holkou udělal?"

Chtěl jsem přiznat, že mi jen rozkapávala oko, ale pan Rosůlek se za námi se zalepeným okem stačil protáhnout.

"Sestři, chtěl jsem se zeptat..." Doktorka vystrčila pana Rosůlka ven a přibouchla dveře. Sestřička na stole zhluboka dýchala.

"Pane Janáku, běžte si ještě na chvilku vedle lehnout, my si musíme udělat pauzu a sestřička vás ještě potom pořádně rozkape," řekla lékařka.

Sestra se trochu zvedla, a když neviděla pana Rosůlka, souhlasně kývla hlavou.