Přečteno

Obrázek nebo fotografie#31939 Obrázek nebo fotografie#31940 Obrázek nebo fotografie#31941

K poezii Pavla Rajchmana jsem v minulosti hledal cestu opakovaně a přiznám se, že těžko. Ztrácel jsem se v ní, nebyl jsem sto najít si fungující čtenářský klíč. Záznamy zachycující reálné i surreální s nebývalou intenzitou a variabilitou seskupené do sbírky Zboží (Triáda, 2020) mne ovšem uchvátily, a to hned na první čtení, při prvním listování (a to i přesto, že pro mne některé z textů byly zprvu uzavřeny). Sedím v zahradní restauraci. Pozoruji kaštan / vyrůstající z okapu. Lidé si povídají, ale já rozumím / jen šumu toho dítěte stromu. Kdesi blízko hučí vody. / Pro jistotu si nasazuji brýle proti vlnám a pročítám / si jídelní lístek, pozvolna se proměňující v hladinu. / Z kaštanu se odpoutává list: záchranný člun. / Jenom dech štamgasta ho může nafouknout. Jedním z mot sbírky je citát z Jonáše Ajányho (pro mne neznámého a nedohledatelného, alter ego?) z roku 1973: Verše netvořím, jen je zaznamenávám: pozemské i mimozemské. Přesně takové Rajchmanovy básně jsou, potkává se tu fantaskní svět Pikniku u cesty bratří Strugackých se situacemi, obrazy zahlédnutými v hospodách, vlacích i obrazy osobními – výseče reality prostoupené, přeskupené, přetavené do drobných hutných obrazivých celků. U některých textů je sdělení přístupné hned při prvním čtení, mnohé jiné jsou zprvu jak předměty vynesené z Pásma (abych zůstal u příměrů z Pikniku u cesty) – vidíme zprvu jen část, s nejasným tušením jiných významů, pomalu, opatrně otáčíme text, čteme ho v kontextu s jinými, vnímáme jeho umístění v rámci sbírky, až nakonec ožije a my se staneme vnímatelem, stále ještě nejistým leč zasaženým, v textu přítomným. Slunce není kulaté, ve skutečnosti je čtverec. / Můžeš ho také spatřit, ale jedině tehdy, / když v pravé poledne doširoka rozevřeš oči / a po dobu nejméně patnácti minut budeš na ten / iluzorní kotouč zírat. Nesmíš mrknout, / jinak plamenný čtverec ani nezahlédneš. Kontrasty a konflikty mezi světem vlastněným, zpeněžitelným a světem emočním, smyslným, mezi civilním a fantaskním dávají básním i celé sbírce osobitou dynamiku, podmanivou i zneklidňující zároveň, umocněnou probleskujícím grotesknem. Listuji, hlasitě čtu a pomalu podléhám nechuti dále popisovat či analyzovat. Místo toho vybízím: čtěte též. Na vařiči ohřívá mozek. Zamyslí se. / Mozek je už skoro akorát. Z oprýskaného kastrůlku / vyndává myšlenku po myšlence. / Zamyslí se. Ale to už není třeba, je hotovo.

Malé i velké dějiny, osobní i kolektivní paměť lze zaznamenat různě, poezie je jednou z možností, jak to učinit soustředěně, mýtotvorně i emočně působivě. Není to ovšem ani zdaleka jednoduché – napsáno bylo již tolik – přesvědčivé jsou tak právě proto zejména průniky malých a velkých dějin. Narodil ses v den, / kdy v Buchenwaldu / naposled vydechl Ernst Thälman. / Nechtělo se ti na svět. / Z Maďarska odvezli už / téměř všechny Židy, / a v Körmendu v nemocnici / rozčísl vzduch / tvůj první výkřik. / Protože život bolí / a dítě to ví. // Jsi o sedmnáct roků starší / než on, když mu vzali život. / Jak jenom uvěřit člověku, / že je v jádru dobrý. (Petrovi). Když jsem v minulém vydání Poiésis přirovnával poesii Lenky Kuhar Daňhelové k meandrujícímu řečišti, měl jsem na mysli nejen básně tam otištěné, ale také sbírku Jaká nesmrtelnost? (Protimluv, 2020). Kromě výše uvedených básní jsou ve sbírce texty věnované příběhům i dílům výtvarníků (Rembrandt, Toulouse-Lautrec, van Gogh, Gauguin, Rothko) a intimní lyrika. Ve výčtu se to možná může jevit nesourodě, o to více je však při čtení patrné, jak se jednotlivá říční ramena proplétají, jak přesvědčivým a sevřeným celkem sbírka je. Nádech. / Výdech. // Mezi tím // celý život. (Inge). Báseň věnovaná (alespoň se domnívám) ilustrátorce Inge Koskové by mohla být motem sbírky. Tím spíše, že šedé minimalistické kresby jako by byly záznamy rytmu básní i dechu, topografickými či seismologickými náčrty, sbírku skvěle propojují, prodýchávají (ukázky jsou v záhlaví). Jaká nesmrtelnost? je sbírkou procítění, vcítění – přicházejícího, vyvolaného, promýšleného, proboleného – nebývale otevřeného a básnicky intenzivního, katarzního. Mrazivá mlha tlumí zvuky, / skřípění ledu pod nohama, / od vrcholu skály se oddělí pták, / přelétává nad hlavami / vykrojeným nebem. // Dívej se vzhůru – / pak skála tě nerozdrtí, / neproměníš se v kámen / a neztratíš svou řeč.

Formát BáSnění, tj. vyberte pět svých oblíbených básní, přečtěte je a doprovoďte komentářem, mne baví – slyšet oblíbené básně jiných básníků a básnířek a dalších zasvěcených čtenářů je zajímavé hned z několika důvodů: nejen to koho a co kdo vybral, ale také jak svůj výběr odůvodnil (věcně i formálně) či jak básně načetl (a tak jim pomohl či ublížil)… Objevit lze v dosavadních dílech dikce, interpretační klíče a přístupy značně rozdílné. Sebevědomé i pokorné, minimalistické i velkohubé, s komentáři osobními i literárně historickými. Už jen to, jak se jednotliví autoři vypořádali s klíčovou otázkou, je zajímavé. Zařadit i sebe nebo ne, a pokud ano jednu či více básní? Těch, kteří nezařadili svůj text, je naprostá menšina – nebudu je zde jmenovat, ale patří mezi ně autoři, jejichž texty jsou ceněné, čtené a respektované. Mírná většina vcelku očekávaně a pochopitelně zařadila jeden svůj text. Překvapivě často (alespoň pro mě) však autoři zařadili dvě své básně. Těžko říci, zda je to odrazem autorského sebevědomí (netvrdím, že nezdravého) či extrémního nedostatku (zejména v době covidové) příležitostí přečíst publiku své vlastní texty… dost možná v tom hraje roli obojí. Nikterak tento přístup nezpochybňuji, z pohledu posluchače ovšem musím konstatovat, že to, kterou vlastní báseň autoři vybrali, je pro mě většinou méně zajímavé než to, které texty autorů jiných vybrali a proč. Mnohokrát mě totiž donutili vytáhnout z knihovny knihu dlouho nečtenou či dokonce v Googlu hledat jméno mě neznámé. Doufám, že Český rozhlas Vltava bude v cyklu dlouho pokračovat – autorů jejichž oblíbené básně bych si rád poslechl, je ještě opravdu hodně.