Štěpán a Šárka

Obrázek Tomáš Koloc.

Psychofonetika je terapeutická metoda zviditelňující vnitřní prožitek skrze spontánní gesto a hlásky. Autor spojuje svou erudici terapeuta a celoživotní vášeň literáta a postupně vytváří pohádky, v nichž nejen děti, ale i dospělí mohou prožít kvalitu jednotlivých hlásek. V tomto případě jde o pohádku pro pedagogickou práci s hláskou Š.

Na začátku země, která nemá konce, stoupá vzhůru pohoří Věčné blaženosti. Za těmi horami, pod jejich sněžnou čelenkou, pramení potůček. A je to prazvláštní pramen! Sotva vyjde na obloze Měsíc, začne vyvěrat z hlubin země, bublá a šumí a zdá se, jako kdyby mluvil lidskou řečí, a tak po celou noc. Jakmile ale první ranní paprsky ozáří půdu kolem zřídla, celý potok rázem zmizí. V jediném okamžiku se vypaří v oblacích, vyšumí z puklin jak pára z hrnce, jako by se dotykem slunečních paprsků celá zem proměnila ve žhavou plotnu – a v noci opět bublá na svém místě. Říká se mu potok dvou tváří, v noci jeho tvář září odrazem hvězd, ve dne je skrytá. Někdo také říká, že když se na obloze potká Slunce s Měsícem, lze s pramenem hovořit.

Ale to už je jiný příběh. Ten náš začíná u dvou radostných dětí, které si spolu jednoho větrného podzimního dne hrály na zahradě. Vítr bral suché listy a točil se s nimi ve vírech. Dětem to učarovalo natolik, že napodobovaly vzdušné proudění. Točily se také a snažili se vzdušné víry dohonit a chytnout. Ty jim však unikaly. Vždy ladně provanuly mezi nimi, a pak dál do zahrady. Štěpána už to přestalo bavit, ale Šárka se nemohla nabažit té radostné hry. Byla tak rozjařená, že ani nevnímala, jak ji Štěpán volá zpátky, když běžela za jedním vzdušným vírem. Vždy se zdálo, že ho už už má, když se stočil na druhou stranu a unikl. Pak začal kličkovat mezi břízami a bral s sebou zlaté penízky jejich spadaného listí. Šárka se točila dokolečka jako on.

„Zamotá se ti hlava!“ zavolal ještě Štěpán, když Šárka konečně dohnala jeden vzdušný vír, anebo spíše dohnal on ji. Začaly se spolu točit v divokém kole. Šárčiny dlouhé vlasy vlály nad její hlavou, smála se tomu, poskočila si, ale už nedopadla zpět na zem. Vítr s ní točil pořád dokolečka, nechtěl ji pustit, tančil s ní mezi korunami stromů, a pak ji vynesl ještě výše, až do oblak, kde se docela ztratila.

Štěpán nevěřil svým očím, které byly nejprve plné údivu, a pak pláče. Tři dny čekal, jestli se Šárka vrátí. Plakal steskem i ze spaní. Rodiče si mysleli, že něco takového se prostě nemohlo stát, ale když se ukázalo, že Šárka je opravdu pryč, uvěřili. Snažili se ho utišit, ale marně. Na ničem mu nezáleželo tolik, jako na přátelství s Šárkou.

Třetí den pochopil. Musí se vypravit do světa pomoct své nejlepší kamarádce. Netušil, kam ji vítr zanesl. Neměl potuchy kudy jít. Ale šel. Nikdo ho nemohl zastavit. Kdo jiný než on, by měl Šárku nalézt? Naslouchal větru a nechal se vést. Po mnoha dnech přišel na začátek země, která nemá konce. Stoupal do hor, kráčel sněhem jejich vrcholů a sešel zase dolů do údolí, když se to stalo. Krátce před západem se na stále ještě modré obloze objevil vedle Slunce Měsíc a Štěpán z dálky uslyšel překrásný zpěv. Lákal ho, šel blíž a blíž, až stál u lesního pramínku, který vyvěral zpod kořenů dubu a pěl přeladnou píseň.

„Kdybys mi tak uměl poradit, kde hledat Šárku,“ postesknul si Štěpán.

„To já dobře vím,“ odpověděl pramínek. „Spí na hoře Blaženého štěstí.“

„A kudy se tam dostanu?“ překvapeně Štěpán.

„Vezmi si mušli, povede tě!“

Vedle pramínku ležela nádherná mořská mušle. Štěpán si ji dal k uchu a slyšel tichounké šumění. To už ale zapadlo slunce za hory a potok přestal zpívat, jen bublal a mumlal svou vodní řečí, které nebylo rozumět.

S novou nadějí Štěpán pokračoval v cestě. Na každé křižovatce přikládal mušli k uchu. Brzy se naučil naslouchat vedení mušle, a tak jednoho dne dorazil pod horu, kolem níž planul oheň.

„To musí být hora Blaženého štěstí,“ pomyslil si. A skutečně, právě vycházel Měsíc na oblohu a zase se na malou chvíli potkal se Sluncem, ta chvilka však stačila, aby se z mušle ozval hlas pramene:

„Jsi tu! Odpočiň si. Teď musíš počkat do večera. V noci oheň kolem hory zhasne a rozhoří se až ráno. Ty však musíš během noci stihnout zachránit Šárku a přinést ji sem. Ale dej si pozor, kdybys jenom na chvíli na této hoře usnul, už se nikdy neprobudíš!“

„Děkuji mušličko, hned jak se setmí, vyrazím.“

„Nevím, nevím, jestli by jsi neměl počkat ještě jeden den a pořádně se na to vyspat?“

„Počkat?! Vždyť už čekám tak dlouho.“

Štěpán opravdu nemeškal a hned jak přestal hořet ohnivý prstenec, začal svůj výstup. Nebylo to snadné. Žádná cesta prošlapaná člověkem na vrchol nevedla, dokonce ani zvěř tudy nechodila. Jen hloží, šípky a staleté mechem porostlé a pokroucené ovocné stromy dávno bez plodů. Tím vším se prodíral půl noci, když celý poškrábaný a zkrvavený stál na vršku, kde po tolika dnech spatřil svou Šárku. Ležela jako princezna v hnízdečku z barevných podzimních lístků. Vypadala spokojeně. Štěpán však ani na chvíli nezaváhal a začal ji budit. Promluvil na ni, ale nic. Třásl s ní, také nic. Dokonce ji políbil a nic. Vzpomněl si na slova z mušle, vždyť ona říkala: „Musíš ji přinést!“ A tak Štěpánovi nastala ještě krušnější cesta dolů. Nesl svou přítelkyni v náruči a často musel zastavovat, aby si odpočinul. Stihne to do rána? V dálce na obzoru již zasvítala malá nitka světla. Pospíchal jak jen mohl. Únava mu svazovala nohy, přetěžká Šárka vyklouzávala z rukou, spánek mu sedal na víčka. Už byl skoro dole, když Slunce zabubnovalo svými paprsky na tvrdou a vyschlou zem kolem hory, a ta hned vzplanula.

Jaké neštěstí; Štěpán stál na špatné straně plamenné ochrany. Sotva stoje na nohou si nedovedl představit, že bude do večera přemáhat svůj spánek. A když na chvíli zdřímne, je s nimi konec! Sesunul se k zemi i se spící Šárkou a z kapsy mu vypadla mušle. Už skoro usínal, když slyšel, jak její šumění sílí a sílí, až najednou začalo bublat a klokotat a z té malé mušličky vytekl celý pramínek, a plynul dál a dál až k ohnivému prstenci. To bylo syčení! To bylo páry stoupající prudce vzhůru. Ty dva živly se pustily do sebe. Stočili se jak dva hadi jeden do druhého. A z mušle vytékaly nové a nové přívaly, takže nakonec uhasily v místě svého koryta ohnivý prstenec. Štěpán na nic nečekal a se Šárkou v náruči proběhl na druhou stranu. Tam se svalil a Šárka se tím nárazem konečně probudila.

„Trochu jsem si zdřímla. Tolik mě unavilo to běhání za větrem. Kde to jsme?“ podivila se.

„V bezpečí,“ odpověděl Štěpán.

Celou cestu domů jí pak musel vyprávět, co se stalo a proč je tak zkrvavený. Když šli kolem pramínku, vrátili mušli na své místo, a čekali na večer, až začne pramenit jejich zachránce. Dočkali se, a nejen to. Měsíc se opět potkal se Sluncem a pramínek jim zazpíval nádhernou píseň o tom, že mocnější než spánek je jenom Láska.