Pětkrát v Rusku: Druhá cesta (2005): Aljona

Ilja Repin: Ivan Hrozný a jeho syn Ivan 16. listopadu 1581. Repro www.tretyakovgallery.ru

Když nejsi rusofob, jsi tedy rusofil?, ptal se mě před jednadvacátým srpnem roku 2018 básník a kritik Radim Kopáč v rozhovoru, který měl vyjít toho času v Lidových novinách, a který nevyšel, protože toho času bylo zvykem na Rusy plivat – v rámci té bohulibé třaskavé směsi, která si zcela záměrně plete Sovětský svaz s Ruskem, Putinovy snahy se Stalinovými výsledky apod. K čemuž připočti glorifikaci nevinného Západu (jeho „humanitární“ bombardování Srbska třeba) a klasické užívání dvojího metru: na jedné straně odporná anexe Krymu a na druhé straně shovívavé očko nad připojením Golanských výšin k Izraeli. Na rozdíl od některých mám však za to, že tak jak čile obcujeme s Němci, kteří nám ve své fašistické epizodě ublížili násobně víc než Rusové ve svém sovětském balení, že bych neměl přisýpat sůl do ran, které jsem nezpůsobil. Osmašedesátý rok Sovětskému svazu (a jeho komunistickým spojencům) odpustit nejsem s to, ale na Rusko jsem se snažil dívat pokud možno bez předsudků.

Při prezentaci ruské Antologie devadesáti čtyř českých básníků Iz věka v věk na našem vyslanectví v Moskvě při četbě Knížákových veršů: „Chtěl bych mít vanu rumu a atomovou pumu / Nejdřív bych ten rum vypil a pak bych tu pumu vrh / tím pádem bych zem zničil zbyl by tu jen horkej vzduch / A / TO / PROTO / ŽE / MÁM / NA / LIDI / VZTEK / A / NENACHÁZÍM / JINEJ / LÉK / NEŽ / JE / ZABÍT / ! / ! / ! / ! / ! / !!!!!“ se ruské publikum v sále jen tak – jako kynoucí těsto - nadzvedlo – a jako kynoucí těsto povzdychlo…

Zato když se četly verše české básnířky Aljony, které hlásaly, že „Purkrabí půlrok půlnoc nepřekročil. / V hodinách dřímá skunk. / Postel je živá…. Šilhavce napravím snad už zítra. / Rozhodně brzy“ došlo asi v překladu k tak závažné chybě, že přítomná básnířka náhle zasyčela na celý sál: v stichách ašíbka!; a tak hlasitě, že se i náš velvyslanec Bašta vzbudil. Chudák, chvíli nevěděl, kde je. Ale klávesista Zdenek to faux pas pohotově překryl úryvkem z jakéhosi šlágru.

Stál jsem u šatny vedle bufetu s tou básnířkou a klávesistou a Sergej Glovjuk, spoluautor antologie, s jednou rukou už v kabátu, nám druhou rukou blahopřál. Debata vázla; básnířka Aljona byla ještě naštvaná z té strašné chyby, klávesista Zdenek měl problémy s chlebíčkem, pochopitelně že taky padlo, jak Bašta přibral… já jsem se o kteréhosi politika taky otřel, a ta Knížákova báseň, že…, načež Aljona řekla, že Knížák a Klaus jsou falokrati.

No a teď máš s takovou citlivou osobou spát! Sice jen v kupé vagonu expresu Rudá střela cestou do Petrohradu, ale přesto.

Abych tedy nadcházející noc zvládl, koupil jsem si ve stánku před Leningradským nádražím placačku putinky a veliký čeburak. Čeburak byl mastný, plný zajímavého masa, a než jsem došel k vlaku, několikrát jsem si kousl a lokl – a bylo mi všechno jedno. Ale ne zas natolik, abych hned ve dveřích do „naší“ ložnice té Sapfó neřekl, že s ní bohužel spát nemohu, protože chrápu a někdy tři tečky. Já, básník. Načež básnířka řekla, že ona nikdy. A když jsme si tak mile vyměnili první slovíčka, dodal jsem, že život je zajímavá zkušenost, jak tvrdila herečka Giulietta Massina, že dáma tu špatnou zkušenost se mnou třeba někdy hodí na papír... Já nikdy nepíšu ze zkušenosti, já píšu zásadně z podvědomí a automatickou poesii!!! křičela.

Klávesista s ní v kupé zůstal; ostatně i záchody byly ve vagonu společné, jak mně pak potvrdila na můj dotaz právě tam vcházejícího jedna kráska v noční košilce v jedné chvíli právě odtamtud vycházející: da, u nas vsjo ravnó…

Sklopil jsem si tedy na chodbě sedák, odšrouboval Putinovi baretku z hlavy, dojel ten čeburak – a bylo mně všechno jedno. Akorát když kolem procházela děžurná silnější postavy, nestačilo se jenom zvednout, ale muselo se i couvat.

Ale ta děžurná byla hodná a našla mně volné lůžko v jiném kupé; nade mnou pochrapkávali dva inženýři, jeli z Kamčatky, jak jsem se ráno od nich dozvěděl, když pod stropem rozkládali mapu Ruska.

A jelikož já píšu jenom ze zkušenosti, stačil jsem si tu noc, než jsem usnul, zapsat ještě pár slov k potencionální častušce: „radši než s básnířkou / s děžurnou velikou / jak na nožkách pec / bych do luk běžel… a v chodbě potom / vagon byl spací / díval jsem se až do tří v noci / na Kandinského překližku / na oblohu uhúú radši…“

Na českém konzulátu v Petrohradě k nám byli pozorní a jedna jejich pracovnice nás dokonce vzala autem na projížďku městem a začalo se Ermitáží. Nemuseli jsme stát v řadách, ani platit, šli jsme zadem. A hned v prvním sále dvě Leonardovy nádherné, k mému překvapení tak malé madony! Což bylo asi úžasné i pro kamerami po zuby ozbrojené Japonce, kteří, ačkoli v celém objektu zákaz fotografování, se mohli ucvakat, utlačit – u těch malých plošek. Což bylo něco pro naši Aljonu, neboť ona, zrovna jako ten Knížák, je nejen básnířka, ale i významná výtvarnice. Peskovala je česky, jenom to hučelo!

A klávesista Zdenek byl v jedné chvíli tak okouzlen Rembrandtovým Snímáním z kříže, že si dovolil básnířce říct: To je velice hezký obrázek, nemyslíte?

Jestliže na našem vyslanectví v Moskvě musela ta básnířka při poznámce o ašíbce a ve vlaku nad mými kecy brzdit, na galerijních tratuárech mohla ječet jak poplašné zařízení: Co si to dovolujete? Nevidíte, že vnímám?! aby pak z básnířky vypadlo, že staří mistři jsou sice dobří, ale času máme málo, že musíme stihnout hlavně ty úžasné Matisse, které tu mají… A když nás tak vyháněla za tím natěračem od poklidných holandských scenérií už poněkolikáté, vzbouřil jsem se a zůstal radši u starých mistrů. Nechtěl jsem vidět toho úžasného Matisse! Radši jsem zůstal mezi starými plotky, dřeváky, hlezny, hrotky, mulci, potem a blatem než mezi těmi úžasnými dekoracemi.(Sic!)

Ta pracovnice konzulátu nás vzala potom ještě k pýchám Petrohradu, k „mědnému vsadnikovi“, k Admiralitě, i k Auroře, zatímco básnířka po celou dobu nezavřela hubu: Jak úžasné to tady muselo být za toho Dostojevského! A tam po chodníku jako by právě šel Puškin! Úplně ho vidím! Ten Rastrelli! Ty paláce!!

Nemohl jsem se na nic soustředit.

Takže když z básnířky vypadlo, že i mužští jsou tady na Něvě hezčí než v Moskvě, nevydržel jsem už a řekl: Paní, kdo má ty vaše bláboly furt poslouchat?!

Paní Aljona je nejen básnířka a výtvarnice, ale i profesorka na vysoké škole, takže si dovedeš představit to ticho, které v autě nastalo. A po tom tichu, jak prosté: A vy zase mluvíte sprostě! Dobře, řekl jsem, já nebudu mluvit sprostě, a vy budete zticha. A vole jí narostlo až po bradu.

Tak nějak jsem to vyprávěl v pulčinské hospodě Drakovi. „Drak“ je inženýr, bývalý projektant, který rezignoval na civilizaci a odstěhoval se na Valašsko, na paseky. Ale když za ním někdo z města přijede, je za nějaké ty „příběhy z natáčení“ velice vděčný a nechá člověka vykecat. A právě když jsem říkal to o tom voleti, vstoupil do hospody chlapík v usmolené dělnické uniformě a Drak na něho: „Zdar, Jojky!“

Jojky mu plaše zamával a šel se opřít o výčep.

„Říkajú mu Jojky, anebo Dubček. A víš, že ani nevím, jak sa menuje? Ale pokračuj. Nenech sa rušit.“

Pochopitelně, že jsem s tou básnířkou, když už jsme měli ten společný zpáteční lístek do vlaku, pak nakonec přece jenom spal: Za bílé petrohradské noci vešla do kupé, počkal jsem za dveřmi, až se převleče, abych pak potichu ve svém koutě toho kupátka shodil ze sebe svršky - každý jsme si lupli svůj prášek na spaní - a probudil jsem se do krásného červnového rána. Bylo po šesté, dáma chrupkala, vlak mile šupotal, šel jsem na vsjo ravnó – a až do Moskvy jsem pak stál u okna na chodbě a díval se na mlhami zalitou Rus, na hnisající bažiny plné odpadků, na jeden zelený „přetěr“ všeho, co patřilo k železniční trati, od sloupů, budov až po psí boudy. Jako by Ilji Muromce zelený kůň zeleným ocasem po Rusi táh… jsem si pro případnou častušku zapsal.

Leningradské nádraží v Moskvě, na něž jsme přijeli, má pět východů, a u jednoho nás měla čekat Baštova volha; nečekala, vylezli jsme špatným. Na naše vyslanectví to byly metrem tři zastávky. Do metra že ji nikdo nedostane, že metro smrdí... Co teď? Nemohl jsem ji nechat před nádražím na parkovišti velikosti okresu na pospas zkušenosti!

Zbývalo už jenom taxi.

Škaredí moskevští taxikáři se potloukali kolem svých aut, jeden chtěl za ten kousek cesty 500 rublů, druhý čtyři sta, třetí...

„Nebavte se s nima! Proč s nima vůbec smlouváte?!“ ječela na mne ta citlivá…

„Už sa nedivím temu profesorovi matematiky toť z Klobúk,“ řekl můj přítel, bývalý projektant, „kerý sa se svojú manželkú učitelkú a po večeroch básnířkú po třiceti letech rozvédl! Teď všude prohlašuje, že bez básníků, výtvarníků, herců a muzikantů, bez celéj téj uměleckej svýma citečkama nás vydírajúcí verbeže, by bylo na světě líp. Jemu že k životu úplně stačí krása Thaletovy věty: Všecky obvodové úhly nad průměrem kružnice jsou pravé! A mně zase stačíja, Jarošu, zemáky, zelé, nejaká tá klobáska a jednú za čas pár piv tady v tejto hospodě. Když potřebuje nekdo neco přistavit, jako bývalý projektant mu spáchám výkres, a on mně to splatí zas iným bártrem. Ale nesmím sem chodit moc často, přišel bych o ledviny. Borovička mi naščestí nechutná. Nekeří to už víja, třeba toť Jojky. Jojky, jak idú kšefty?“ zavolal Drak na toho staršího mladíka, jenž opřený o výčep usrkával z piva. "Jojky je hrozně stydlivý, a když vidí, že mám hosta, nesedl by si ke mně ani za nic.“ A nahlas k Jojkymu: „Rači bude stát u výčepu, kdyby měl ploché nohy dostat! …Teho sis měl vzít sebú do Ruska! Jojkyho Dubčeka! Myslím, že žije enom tak - sám. Když ti třeba přivezú cihly anebo nábytek, a néni široko daleko nikoho, kdo by pomohl, ide sa za Jojkym. Jojky nenechá nikoho ve štychu. Minulý týden jsem ho potkal na dědině, povidám, Jojky, poď do hospody. Nemám peníze, pravil. Poď, dvě piva za tebe zatahnu. Dal si řéct. Sedíme toť na tomto místě jak my dnes, přišli další chlapi z pasek, bártry enom frčaly a naráz sa podívu naproti: plačák z krematoria hadra. Jojky, povídám, co je s tebú? - Už jsem skončil, šéfe, dvě piva už sú toť ve mně. Co blbneš?, šak..., chcu řéct to zdvořilostní, že peníze budú a my nebudem apod., když vtom přiběhla vrchní Vanda a šeptá Jojkymu: Pane Dubček, nekdo nám zas poblul dveři u vécé, nešél byste to ukludit? Vanda je devatenáctka, nehty jak rapíry, mejkap beztak až na prdeli, radši mu za takovú prácu neco pohodí, a Jojky ide, pouklúzá, vydělá nejakú korunu... A představ si, za chvílu, ani jsem to nepostřehl, Jojky stojí vedle mňa, v každéj ruce krígl a říká: Šéfe, dlužím vám! Rozumíš, kolik mohl za to pobluté dostat? Třicet, padesát? Teho sis měl vzít sebú do světa, Jarošu. A né takovú neuhovenú. …Keré neuhovíš… Jojky, hej, slyšíš? Nechceš jet tady s pánem do Ruska? Poď si za nama sednút! Vidíš, nepude.“

Tento doplněk

k mé druhé cestě do Ruska jsem začal psát 3. září roku 2019, tedy více jak po čtrnácti letech. Sám jsem zvědav, jak budu v textu bruslit, kde budu vzpomínky nastavovat, kde lhát, jak často budu používat kouzelná slovíčka nějaký, jakýsi, asi.

Ještě ten den po návratu z Petrohradu jsem zaběhl do Slovenského inštitutu a ve složení básníci Kalnický, Pismennyj, JK a řidič Vazu jsme kolem desáté vyrazili na severovýchod do Alexandrova, dříve Alexandrovské slobody. Na čítačku, jak říkají Slováci. Do města sto verst vzdáleného od Moskvy, do nejbližší možné vzdálenosti od hlavního města Rusi, kde se mohli byvší trestanci dříve zdržovat; překročením této hranice směrem k centru porušovali zákon.

Do Alexandrova se v roce 1564 uchýlil car Ivan Hrozný, aby tu uskutečnil jeden ze svých trucpodniků. Mnohatisícové procesí s pláčem a ikonami z Moskvy ho pak přišlo prosit, aby se vrátil na trůn a zachránil do věčnosti se potápějící vrak matičky Rusi strhávaný tam všeobecnou zlodějnou, vraždami a bezprávím. Uštěpačně by se dalo říct, že si přišli pro toho pravého. I když sleduje literárně zaznamenané skutky jeho barbarství zdá se mi, že svědčí víc o fabulačních schopnostech vypravěčů skazek než o možné realitě. Nezdá se mi totiž, že tento vášnivý čtenář, a podle všeho schopný vládce, se ve své krutosti nějak výrazně lišil od svého okolí. Nicméně v kasematech místního Kremlinu mezi replikami všech možných mučidel a před samotnou kopií slavného Rěpinova díla, na němž se ten Hrozný svým vytřeštěným okem snaží vzkřísit „vlastnoručně“ zabitého syna, když předtím ubil jeho ženu, svoji snachu (ve vysokém stupni těhotenství), se člověku moc životadárného kyslíku nedostává.

Takže vezme za vděk kvasem u kiosku, který nedaleko toho Kremlinu akorát (koňmo tažený) popojížděl. A je to pro něj další první zklamání: z té částečně cikorií a obnošeným šatstvem zavánějící tekutiny, co do barvy podobné vodě v zátoce Volhy, v níž jednou měl tu čest máčet si kotníky.

A šlo se na chlebíčky do místního muzea. Češi prý vynikají nad jiné světoobčany svým hyperkriticismem, ale pomož si. Dámy v depozitáři muzea byly všechny milé, ale každé kolečko okurky jimi krájené mělo jiné fí, každý kousek sýra jinou tloušťku, každý chlebík jiné procento přetřené plochy. A každá z těch milých žen oblečena byla do jiného nevkusu, od toho amerického lišícího se jen kvalitou látek. To není ohrnování nosu, to je konstatování normálu, který za svůj stav nemůže. Ostatně zatímco v Evropě se už dávno na uměleckém poli řešily problémy krásy na matematicko-geometrických základech, viz třeba Zlatý řez, zde malíři utráceli své talenty a čas v toporných ikonách, textilní manufaktury netkaly tafty a brokáty, ale především plátno nejhrubšího „zrna“ vhodné především pro pohřební rubáše Rusů – vražděných Tatary. Ten nedostatek kultury, ta kulturní pauza, se tu projevuje zcela zákonitě a objevíte ji třeba i v státem hlídaném muzeu na WC, kde se u mísy povaluje, podle vizáže asi často užívaný, klacík-požďuchovač…

Ten den proběhly v muzeu tři akce. Nejprve Juraj Kalnický zahájil výstavu grafik a drobných kreseb bratislavského výtvarníka, jehož jméno si už nepamatuju. Na housle hrála dívka z místní konzervatoře. Ve vedlejší místnosti byla expozice o životě Anatolije Marčenka, zejména o jeho životě v sovětských gulazích. A v další místnosti jsme my tři pak četli své verše. Přítomen byl náš řidič Vazu, dívka houslistka a asi jedenáct milovnic muzea a poezie. Z nich mě nejvíc zaujala něžná třicátnice krásných černých vlasů, v tmavomodrých šatech a v lodičkách, které jí byly větší. A v náručí se jí po celou produkci hnízdil asi pětiletý chlapec, který traktorkem přejížděl mamince po rukách, po břichu, po ramenech, ale ona to nevnímala, kluka nenapomínala, oči pořád upřené na – Básníka. Protože Rusové velice milují poezii, a Rusky, ty, co prý nemají moc vkusu, zejména.

Já s Jurajem jsme četli své verše v originálech, Michail překládal do ruštiny. V jedné mé celkem mdlé básni, v níž se praví, že kostel (jak bývá na vesnici zvykem) má místo kopule bekovku (podle čepičáře Andreáse Beka z Prahy), Michail, neznaje ten terminus technicus, verše přeložil: kostel hraje fotbal v obraně…, ale budiž. Jura Kalnický říkal, že on s jednou básní dopadl tady v Rusku hůř, že v textu, v němž se tvrdilo „z vetví a krovín sa ozýval spev peníc“ (peníc, druhý pád množného čísla ptáka pěnice), mu poslední slovo ve verši nahradili veskrze tak oblíbeným penisem. Zpívajícím.

Marčenkovu výstavu, kde nechyběly hornické kahany, panenky zřejmě háčkované vězenkyněmi a šachové figurky z chleba jsem nějak neprožíval. Teprve až se mně doma dostala do rukou kniha Žij jako ostatní, jsem si uvědomil, jak jsem byl povrchní; k tomu disidentovi, jenž ze svých osmačtyřiceti let, jichž se dožil, strávil dvacet v sovětských věznicích; mimochodem za svůj postoj k Pražskému jaru a k hanebnému vpádu sovětských ozbrojených sil do Československa v roce 1968 zaplatil jedním z dalších trestních přídavků. (AM umřel ve věznici v Čistopolu v roce 1986 na následky hladovky.)

P. S. Když jsme projížděli Alexandrov, zahlédl jsem nápis ulice Českolipská; ostatně jedna z těch milých dam mně v debatě potom vyprávěla, že Alexandrov měl s Českou Lípou družbu, a ona sama v České Lípě trávívala dovolenou; zřejmě se svým dočasně umístěným sovětským oficírem, představitelem té moci, proti níž Anatolij Marčenko tak vystupoval; nejvíc jí u nás prý chutnal ten „kazjol“= velkopopovická dvanáctka, jak jsem se dovtípil.

Z toho muzea jsme si pak odskočili do Muzea básnířek Mariny a Anastasie Cvetajevových, v němž nás provázel jeho ředitel a básník s úžasným jménem Lev Gotgelf, jenž už tehdy v roce 2005 chválil Putina za to, že jeho muzeum za navýšené peníze mohlo postavit nové dřevěnice, zatímco v jedné ze starých byly rozvěšeny v prostoru modře hedvábné šaty básnířek, což působilo až přízračně, a mně po tolika letech to rozvěšené šatstvo splývá s Gotgelfovým vyprávěním, že jednu stodolu básníci Efron a Mandělštam tehdy, aby si Marininy děti udělaly představu, jak vypadá moře, napustili po kolena vodou…