Odborové hnutí ve víru změn

taz

Na Facebooku, Twitteru a Instagramu sdílí mnoho uživatelů a uživatelek své zkušenosti z běžného pracovního dne. Oslovují tak tisíce lidí. Je to pěkný nový boj za pracující?

Farina Kerekesová se 15. března 2020 stala bojovnicí za práva pracujících. Onoho dne v rané fázi pandemie ulevila své duši tím, že se vypsala z frustrace na Twitteru. „Pracuji v maloobchodu a to, co se právě děje kvůli koroně, je ostudou naší společnosti.“ Zahájila tak sérii tweetů, ve kterých popisuje skupování zásob, nedodržování hygienických předpisů a nízké mzdy zaměstnanců.

Uvedený tweet se stal virálním, na srdíčko kliklo na znamení souhlasu během krátké doby více než 10 000 uživatelů a uživatelek. „Že to proběhlo takhle, mě velmi překvapilo,“ říká Kerekesová o rok později do telefonu. Všimla si jí i nadregionální média. O ní a jejích požadavcích na větší rozestupy mezi zákazníky a větší slušnost ze strany zaměstnavatelů informovaly Norddeutsche Rundfunk (NDR; veřejnopravní rozhlasová a televizní stanice se sídlem v Hamburku, pozn. red. KN), Deutsche Welle a Süddeutsche Zeitung.

Úspěšný tweet byl pro tuto třicátnici svého druhu politickým procitnutím. Zatímco dříve využívala sociální média jen sporadicky, nyní zveřejňuje tweety v pravidelných intervalech. Kritizuje koronavirovou politiku německé vlády, napadla předsedkyni Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) Saskiu Eskenovou za jeden povýšenecký tweet a spustila online petici, v níž požaduje konec odstupování zaměstnavatelů od kolektivních smluv. Podepsalo ji už více než 200 000 lidí!

Kerekesová je členkou odborového svazu ver.di (druhá největší odborová centrála v Německu s více než dvěma milióny členů pracujícími převážně ve službách, pozn. red. KN) a levicové strany Die Linke. Její nová angažovanost ovšem nevyvěrá z těchto členství, ale z osobních zkušeností z pracovního života. Nepromlouvá zde bezejmenná prodavačka, ale ani řadová soukromá osoba. Promlouvá zde prodavačka Farina Kerekesová.

Někdy ironicky vtipně, jindy pedagogicky

Kerekesová se tak stala součástí fenoménu, který se projevuje stále zřetelněji. Ošetřovatelé a ošetřovatelky, učitelé a učitelky, prodavači a prodavačky i jiné profesní skupiny využívají cíleně sociálních médií, aby sdíleli zkušenosti ze svého pracovního života. Někdy ironicky vtipně, jindy pedagogicky nebo ve vzteku. A také aby vznášeli požadavky. Na více peněz, více zaměstnanců, lepší pracovní dobu. Kolektivní zastoupení k tomu zatím nepotřebují, jejich pákou nejsou odborové organizace, ale Twitter, Instagram a Facebook.

Síla této komunikace spočívá vlastně v tom, že lidé úplně nezmizí za svou profesí, ale ani se od ní neodloučí. Člověk je zárukou autentičnosti a individuality. Příslušnost k profesi pak svědčí o odbornosti a relevantnosti. Kerekesová formuluje své nároky takto: „Twitter má něco do sebe, když chce člověk jít s nějakým tématem na veřejnost a zasáhnout široké masy. Pomáhá vyvinout tlak.“

Otázkou je, zda se tato pozornost dá proměnit ve vyšší mzdy. Nebo zda nejsou lajky na Twitteru nakonec jen něco jako virtuální potlesk z balkonu.

Položíme-li tuto otázku člověku, který má v druhém největším německém odborovém svazu na starosti komunikaci, uslyšíme především skepsi. „Ano,“ říká tiskový mluvčí odborového svazu ver.di Jan Jurczyk, „k široké mobilizaci a problematizování obecnějších témat se sociální média hodí velmi dobře.“ Pak je tu ovšem jedno velké „ale“, které zpočátku vypadá jako maličkost. „Při kolektivním vyjednávání je nutné velmi přesně zvažovat, co člověk dělá,“ říká Jurczyk.

Podle tohoto odboráře jsou, pokud jde o využití sociálních médií, důležité dvě věci. Zaprvé: ne všechno, co se udělat dá, se taky udělat smí. „Kolektivní vyjednávání a konflikty podléhají právním pravidlům, která je nutné respektovat. S tím máme jako odbory desítky let zkušeností.“

Trochu to připomíná Leninův bonmot. Lenin měl – jak známo – údajně říct: „Pokud tito Němci chtějí zaútočit na nádraží, koupí si nejprve vstupenku na peron.“ Ale Jurczyk má samozřejmě pravdu: nediferencovanou veřejnou kritiku si zaměstnavatel nemusí nechat líbit, ani na Twitteru ne, a může ji sankcionovat.

Farina Kerekesová například uvádí, že si ji zaměstnavatel krátce po jejích vystoupeních v médiích pozval na pohovor. Na přátelský pohovor, zdůrazňuje Kerekesová, ale s celkem jasným poselstvím, aby firmu nediskreditovala. Při formulování své petice se pak nejprve poradila s advokátem.

Důležitější než právní rámec je ale podle Jurczyka ještě něco jiného. „Sociální média usilují o individualizaci,“ říká. Odborová práce je naproti tomu kolektivní záležitostí. „Lidé se spolčují s lidmi, protože zjistí, že sami s ničím nehnou. To je prapůvodní myšlenka.“

Také toto zní na první poslech tak, jako když zde někdo chce hájit čirou teorii, a Jurczykovi skutečně jde o jádro boje za práva pracujících. „Člověk se může pokoušet široce kritizovat a skandalizovat pracovní podmínky, a to i na sociálních sítích,“ říká Jurczyk. „Rozhodující ale je, aby bylo v podniku odborově organizováno dost lidí a byli ochotni v případě pochybností se svou prací seknout. Dokud nebude podnik zasažen ve svém ekonomicky nejzranitelnějším místě, sdělení s velkým dosahem v jiných sférách mnoho nezmůže.“

Je to cool, nebo ne?

To vše by podepsala i Kerekesová. Jen je přesvědčena, že dosah sdělení a stupeň organizovanosti spolu souvisejí. Odborový svaz ver.di ztrácí už léta členy. „Zpočátku jsem se snažila se s lidmi z ver.di domlouvat, jestli je to, co dělám, cool, nebo ne,“ říká. „Vůbec to nepřijali.“ Odborový tajemník, s nímž o své petici mluvila, jí řekl, že nemá nikomu ve ver.di říkat, že o petici věděl, jinak by měl nepříjemnosti.

Kerekesová přitom vůbec nechtěla být považována za twittrující osamělou bojovnici. „Chci, aby odbory byly silnější a ráda bych při tom pomáhala,“ říká. Budeme-li věřit tomu, co uvádí Derya Gür-Şekerová, která na Univerzitě Duisburg-Essen zkoumá mimo jiné komunikaci odborů na sociálních sítích, jsou odbory na členech, jako je Farina Kerekesová, dokonce závislé. „Odborům chybí zaměření na tyto nové kanály,“ říká. „Potřebují ty obličeje na síti.“ Pokud si odbory chtějí udržet svou roli ve společnosti, neměly by sociální média využívat jen mimoděk, ale musí je nasazovat mnohem strategičtěji, myslí si Gür-Şekerová.

Minulý týden však měla Farina Kerekesová přece jen jednání s vedením ver.di. „Bylo to úplně v pohodě,“ říká. V rámci právě zahájeného kolektivního vyjednávání v maloobchodním sektoru se chtějí zamyslet, jak by mohli intenzivněji spolupracovat.

Jak plodná je aktivita členů odborů na sociálních sítích, ukazuje příklad strojvůdce Tima Janotty. Jednatřicetiletý Janotta referuje už mnoho let o své každodenní práci na Instagramu a Twitteru jako „Strojvůdce Tim“ (Lokführer Tim). Na Twitteru ho sleduje téměř 9 000 lidí – třikrát tolik, než sleduje Odborový svaz železnice a dopravy (EVG), jehož je členem. Janotta zvolil spíše pedagogický přístup. „S povoláním strojvůdce se pojí mnoho klišé,“ vypráví po směně při rozhovoru přes Zoom. Chce přispět k demytizaci profese a více zdůraznit její odbornou stránku.

Pochopení pro stávky

Twitter je ale také ideální nástroj pro snazší vzájemné propojování, říká Janotta. Díky tomu se například dozvěděl, jaké modely rozvržení pracovní doby užívají jiné pobočky, co je na nich dobrého a co špatného, a mohl to pak přednést na podnikové radě. Občas taky dává odborům podněty, když mu padne do oka nepodařený post nebo věci, o kterých by měly odbory informovat.

Jednu ze svých nejhezčích zkušeností získal během poslední stávky EVG v roce 2018. „Mnoho lidí mi tehdy psalo, že je dřív stávky rozčilovaly,“ říká. „Díky mně ale pochopili, jak náročná ta práce je, a lépe pak chápali i naše požadavky.“

Janotta právě pozoruje něco podobného i u sebe. Bez sociálních sítí by prý nikdy neměl tak dobrý přehled o prekérních pracovních podmínkách ošetřovatelek a ošetřovatelů. Má teď mnohem větší pochopení nejen pro jejich volání po větším uznání, ale i pro jejich boj za víc peněz a personálu.

Text, který původně vyšel v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.