Takoví jsme byli?

Hlad po tuzexovém zboží byl v Rychlíkově podání hlavním motorem společenských změn. Foto Muzeum komunismu Praha

Rozsáhlé pojednání Jana Rychlíka o české společnosti v letech 1948 až 1989 přináší důkladně zpracovanou faktografii i úvahy o možnostech a omezeních historické vědy.

Ačkoli již máme k dispozici více než dostatečný časový odstup, schopnost pojednat období let 1948 až 1989 sine ira et studio bohužel v českém prostředí dosud schází – postoje nejen laiků, ale i profesionálních historiků jsou často ovlivněny hlavně osobními zážitky. Je proto třeba přivítat knihu Jana Rychlíka Československo v období socialismu 1945–1989, v níž se snaží především o věcný faktografický přístup. Jak se od autora dalo čekat, nevznikla strhující četba, ale důkladně zpracované vademecum, k němuž bude možno se obracet i po letech.

Rychlík komunistický režim nijak neidealizuje, ale také ho nelíčí jako jednolitou dobu temna, snaží se postihnout jeho vnitřní dynamiku. Jak deklaruje v úvodu: „Chci se pokusit popsat zkoumané období jako neúspěšný sociální experiment a najít příčiny tohoto neúspěchu.“ Nic podstatného není opomenuto, kniha se věnuje fenoménu emigrace, postavení církví ve státě, cenzuře, politickým procesům a následným rehabilitacím nebo fungování nekomunistických stran Národní fronty. Značnou pozornost věnuje Rychlík i kompetenčním sporům mezi českou a slovenskou reprezentací, o nichž napsal svou předchozí knihu. Zmiňuje pozitiva zkoumaného období, k nimž řadí „zavedení všeobecného zdravotního a sociálního pojištění, industrializaci Slovenska, reálné rozšíření prostoru pro uplatnění žen v občanském a profesním životě“. Je logické, že největší prostor dostávají léta, v nichž se toho dělo nejvíc, tedy 1968 a 1989, kdy se občané nakrátko stali respektovaným partnerem politické reprezentace. (Škoda jen drobné věcné chybičky: Hnutí revoluční mládeže nebylo založeno v prosinci 1969, ale o rok dříve, 2. prosince 1968.)

Podle Rychlíkova výkladu se revoluční nálada počátku padesátých let záhy vyčerpala, ve společnosti převládla snaha vést v rámci poměrů co nejnormálnější život a nenápadně nahlodávat mocenský systém zevnitř (tím také vysvětluje, proč v roce 1956 nedošlo v Československu k masovým protirežimním vystoupením jako v Polsku a Maďarsku – chyběla „revoluční situace“). Je ovšem otázka, zda se dá věc tak snadno generalizovat – reformní komunismus v sobě nesl nepochybně také étos společenské změny, řada jeho představitelů dokázala svým ideálům obětovat i slibně rozjeté kariéry, což si u současných demokratů sotva dokážeme představit. Můžeme si v této souvislosti také připomenout proslulou diskusi o „českém údělu“ – bylo pražské jaro pokusem vytvořit nový společenský řád, nebo jen návratem k „normálnosti“?

Dosud převládající moralizující tón ve vztahu ke starému režimu Rychlík nahradil interpretací tehdejších událostí podle hesla „economy, stupid“. Za klíčového hybatele společenských nálad je označována ekonomika, přesněji řečeno spokojenost průměrného občana se svojí životní úrovní – dokud rostla, nechával si lid ledacos líbit. Chtělo by se ironicky podotknout cosi o základně a nadstavbě, ale ve skutečnosti hospodářský růst až tak nesouvisí se subjektivními pocity řadového občana – politické uvolnění koncem šedesátých i koncem osmdesátých let a s ním spojené otevření hranic ukázalo, že v cizině je mnohé lákavé zboží dostupnější, což autoritě vedoucí síly neprospělo.

Ačkoli se režim verbálně oháněl zájmy dělníků, jejich podíl v populaci ve skutečnosti klesal; stejně tomu ostatně v daném období bylo ve všech vyspělých zemích. Kvalifikovaní dělníci se jak povahou vykonávané práce, tak životním standardem přiblížili středním vrstvám a přejali jejich víceméně konzervativní postoje. A ještě výrazněji klesalo jejich zastoupení v komunistické straně, byť se teoreticky stále označovala za reprezentaci dělnické třídy (ze 42,5 % v roce 1952 na 26 % v roce 1970). Koneckonců kolektivní vystoupení proti režimu se objevila pouze u dělníků, nespokojených se svými platy – jako příklady Rychlík uvádí stávku v brněnské Zbrojovce v listopadu 1951 nebo podstatně známější nepokoje v Plzni po měnové reformě v červnu 1953. V období normalizace se pak vyžadovala už jen formální poslušnost – že členství v prorežimních organizacích nikterak nesouviselo se světonázorovým souzněním, dokládá autor tím, že demonstrací v listopadu 1989 se spontánně zúčastnili mnozí členové Národní fronty, ba i samotné komunistické strany. V Rychlíkově podání tak hlavním výsledkem čtyřicetiletého socialistického „experimentu“ je odklon podstatné části české společnosti od tradiční levicovosti a rusofilie.

Autorův přístup výstižně pojmenoval Bohumil Melichar v recenzi pro A2larm: „Kniha je v podstatě dějinami Československa shora (…) život společnosti je nahlížen skrze oficiální státní a stranické předpisy, nejčastěji citovanými prameny jsou zákonné úpravy.“ Zjednodušeně by se dalo říci, že zatímco dění v uzavřeném světě politických špiček je popsáno velmi detailně (pro řadového čtenáře občas až na hraně únosnosti), kulturní vývoj daného období je redukován na ta nejznámější jména a kauzy způsobem, který by nejspíš neobstál ani u středoškolské učebnice. Vývoj ve společnosti je tak vykládán především jako výsledek mocenských her, kterým pragmatická většina občanů raději pasivně přihlíží, protože každý má co ztratit.

Kniha si neklade za cíl objevování nových skutečností, ale spíše co nejobjektivnější shrnutí známých faktů a nalezení společného jmenovatele pro různé výklady sledovaného období. Zřejmě nejvíce se autor odchýlí od obecně známých konstatování v líčení událostí roku 1989. Překvapí například hodnocením posledního generálního tajemníka ÚV KSČ Karla Urbánka, který pokud je po letech vůbec zmiňován, pak jen s ironickým podtextem jako efemérní figurka „výpravčího z Bojkovic“. Rychlík jej naopak označuje za schopného vyjednavače, který vytěžil z minima maximum a zařídil důstojný odchod ze scény: „Výměnou za participaci na předání moci si totiž komunisté u nás nejen zachovali možnost legálního působení, ale jejich strana byla i uznána za jednu z ‚rozhodujících politických sil‘ (…) třeba přiznat, že ani nikdo jiný by si v dané situaci zřejmě neporadil lépe.“ S obvyklým triumfalistickým líčením událostí roku 1989 se kniha rozchází i v pasáži o zvolení Václava Havla prezidentem: „Způsob, jakým byla zajištěna ‚poslušnost‘ poslanců, měl daleko k demokratickým pořádkům a připomínal naopak móresy komunistické diktatury.“

V závěru knihy si Rychlík klade otázku, zda se mohla po roce 1989 prosadit nějaká alternativa k restauraci kapitalismu. Připomíná, že v roce 1988 narazilo Hnutí za občanskou svobodu v disidentských kruzích i s nesmělým návrhem na legalizaci soukromého podnikání a že i Václav Havel zpočátku označoval boj s nezaměstnaností za svou prioritu. Zároveň ale konstatuje, že honba za co nejrychlejším zbohatnutím byla spontánně přijata naprostou většinou občanů a stala se na dlouhá léta nejpodstatnějším způsobem seberealizace ve veřejném prostoru – až do doby, kdy se názorně ukázalo, že zbohatnout mohou ve skutečnosti jen někteří.

Jan Rychlík: Československo v období socialismu 1945–1989. Vyšehrad, Praha, 2020.