Tenkrát v Brně
Lze „v časech všude dostupných informačních sítí a přelévajících se globálních vln umění“ objevit specifika umění regionu? Nebo jsou to rozdíly náležející spíše „institucionální a provozní rovině“? Úvaha nejen nad kurátorským záměrem velkorysé výstavy Tady a teď v brněnském Domě umění.
O výstavě Tady a teď se v médiích i na sociálních sítích už napsalo pár odstavců. Některé z nich se točily kolem otázek, kdo zde je a není zastoupen, zda toho nevystavili trochu moc, je-li prezentace konzistentní ve svém sdělení či odráží dlouhodobý profil galerie. To je vlastně poměrně obvyklá kritická perspektiva a jistě relevantní, zkusme se však nyní podívat z trochu jiného úhlu, byť taktéž nikterak originálního. Tedy ze směru, kterým diváka chtějí vést samy kurátorky.
Ty v doprovodné skládačce prohlašují, že jejich ambicí je vyvolat diskuzi a otevírat otázky nad stavem a podobou současné lokální scény. Proto rok, dokud čas a fyzické síly stačily, navštěvovaly brněnské ateliéry (ale i pár venkovských, patřících těm, co dojíždí) a ze svých hostitelů nakonec vybraly přes padesát jmen, která představily. Umělců a umělkyň mladé a střední generace (nejstarší opouštěli školy v 90. letech, nejmladší před chvílí), záměrně však opomíjí současné vedoucí ateliérů Fakulty výtvarných umění a jejich asistenty. Tedy obvykle známější osobnosti s existenční a strukturální oporou v této instituci, zatímco vybraní umělci a umělkyně se pohybují na nejrůznějších příčkách viditelnosti, často však spíše na těch opomíjenějších (kurátorky zde zdůrazňují nehierarchičnost a otevřenost výběru) a své živobytí si obvykle zajišťují mimo vlastní uměleckou zónu. Vystavená díla pak byla většinou vytvořena právě v tomto roce a mají ukazovat jakýsi sondážní průkop napříč vykolíkovaným polem. Co nám však, v souladu s tázáním kurátorek, říkají o brněnské scéně?
Popis koncepce výstavy naznačuje, že se podobá salónu, tomu se však kurátorky brání s tím, že je strukturována podle témat. Skutečnost zůstala někde uprostřed. Určitá témata tu lze opravdu sledovat, zároveň to však nejsou nijak sevřené a vybroušené rámce a divák musí někdy poměrně hbitě přepínat mezi různými sděleními a záměry. Exteriér a přízemí domu jsou laděny angažovaněji. Setkáváme se zde s působivou olejovou skvrnou z plastových zlomků pohupující se na vlně současných ekologických bojů (Hynek Skoták a Tereza Holá), s „akcelerováním“ kapitalismu v podání Global Genocide, vzpomínáním na nárožní bašty sexismu rozmetané virtuálním pornooceánem (Institut Institut) nebo tematizací pandemických zážitků. Nejvtipněji v podání Karin Písaříkové, která propadla současné zálibě v pokojovém zahradničení, ve své péči se však nenechá omezovat tradičním (dnes ostatně často napadaným) dělením na přírodní a umělé. Když k tomu doplníme ještě trochu institucionální a lokální politické kritiky, máme před sebou tematický a ideový mix, který je kostrou dnešního příklonu k angažovanosti a zájmu o chod a nutnou transformaci světa. Díla přitom mají spíše poklidný charakter či příliš nevykračují z bezpečí autonomie. K veřejnosti se asi nejotevřeněji obrací bájná korporace Globální genocida, ani ona však nejde za limity podvratného gesta do prostorů, kde srůstají umělecké a jiné světy, rozvíjí se širší dialogy, kritika a sebekritika či sledují hmatatelnější cíle.
Ač těžko volit mezi krizemi současného světa, ta environmentální je asi nejpropíranější, což se ukazuje i v druhém patře Domu, kde se toto téma vrací v sále mezi schodišti. Sem umístěná díla ale reprezentují hloubavější a osobnější přístupy. Marta Fišerová zkonstruovala model myšlenkového lešení, které podpírá duální vidění světa (Východ/Západ, příroda/kultura, uhlí/solár), akustický ekolog Jiří Suchánek nás nechá hroužit se do chóru půdy a Vysočino-Brňák Petr Kovář toulat touto hornatinou. A s tím se dostáváme k druhé poloze výstavy (postavíme-li ji na jednoduchém kontrastu), kterou charakterizují osobnější strategie, pohledy a prožitky. Výraznější množinu zde tvoří autoři a autorky obracející se k mytologickým, ezoterickým, spirituálním a poetickým světům a náladám (Pavel Matyska, Jana Švecová, Eva Jaroňová a další). Jiní kladou důraz na humor a řada dalších na rozvíjení formálních strategií nebo je zajímá práce s materiálem. K tomu lze dodat, že výstava obecně působí docela hmotně, což kurátorky ve zmíněném letáku zkusmo spojují s rematerializačními tendencemi poslední dekády. Zvláště ve druhém patře lze však mezi ložiska tohoto pohybu započítat i určitý individualismus či tradicionalismus. „Materiální“ dojem může vyvolávat také menší než obvyklé množství vzduchu mezi jednotlivými díly, či instalační fundus v podobě stohů krabic, věšáků s kabely a o stěnu opřených skleněných tabulí. To vše vynosila instalační četa Domu (jak jinak – taktéž umělci) ze svého sklepního zázemí, které přetvořila v Galerii Dílnu. Ta se sice netransformovala přímo v bílou kostku, ale určitě v prázdnou síň. Kurátorky v této souvislosti hovoří o ekologickém poselství, tedy využití toho, co Dům dal, či institucionálně kritickém odkrývání jeho provozních závětří a mechanismů, vnímat samozřejmě můžeme symbolický rozměr vztahující se k narativu výstavy. Ve mně však nejvíce rezonoval pocit, že se sklep stal jakýmsi skladištěm odložené dematerializace, než ji zase někdo jednou vynese nahoru.
Co z toho vyvodit o brněnské scéně? Někoho může napadnout otázka, zda má zdejší tvorba specifický charakter a ducha. V 70. a 80. bylo Brno díky Jiřímu Valochovi a dalším občas spojováno s důrazem na konceptuální a dematerializační tendence. Kolem roku 2000 se už spíš mluvilo o atmosféře nově se formujících či posilujících scén v Ústí nad Labem a Ostravě. První se měla vyznačovat „menší sociální distancí“, tedy přímější reflexí společenských, historických a ekologických problémů, příslušníci druhé žili s „traverzou v zádech“, což je metafora Jiřího Surůvky z katalogu výstavy Mezi první a druhou moderností. V něm byl publikován také rozhovor o Brně s Markem Pokorným, který se domníval, že to od 90. let již nemá zřetelnější osobité rysy. Což zřejmě platí, jak ukazuje výstava Tady a teď, i pro dnešní dobu, koneckonců asi nepřekvapivě, v časech všude dostupných informačních sítí a přelévajících se globálních vln umění. Případné rozdíly tak můžeme sledovat spíše na institucionální a provozní rovině. Brno má širší a relativně stabilní výstavní zázemí, méně však už ambiciózní privátní galerie, které pěstí své autorské stáje, stejně jako zřetelně programově a ideově vyprofilované iniciativy. I proto je tu na mladé tvůrce méně vidět (jak se domnívají mnozí Brňáci) a migruje se z Brna do Prahy (stejně jako do Brna z Ostravy). Díky tomu je brněnská scéna více pohodová a přátelská (jak se domnívají někteří Pražáci).
Spíš než vyvolávání kolektivního tvůrčího ducha tak může být zajímavější sledování jednotlivců či různých pozic a vztahů uvnitř tohoto kulturního pole. V tomto smyslu se to, co se může jevit jako slabina výstavy – přílišná demokratičnost se stává spíše devízou. Vedle známějších iniciativ a jmen zde nalézáme pospolu množství autorů a autorek, jejichž práce jsou k vidění jen jednotlivě v ateliérech či na občasných lokálních výstavách. Přičemž se, jak poznamenávají kurátorky, často vzájemně ani neznají. Výstava tak snad může zafungovat i jako jakási seznamka. Přes neúplnost výběru se zde zároveň rýsuje náznak anatomie zdejšího uměleckého organismu včetně jeho méně viditelných částí. V důsledku se tak můžeme zamýšlet nad jeho funkcemi, modely a hodnotovými systémy, které ho zformovaly, motivacemi, jež mu dávají energii nebo limity do nichž naráží, či se v nich sám uzavírá. Zde lze asi přeci jen zalitovat, že výstava nebuduje sofistikovanější analytický rámec a zůstává u spíše jen nadhozených otázek a letmých odpovědí na půl úst. Další rozvinutí tohoto „předvýzkumu“ by jistě bylo žádoucí. Hlubší analýza vnitřní struktury brněnské scény a jejích podmínek i vazeb s jinými sítěmi by nakonec možná mohla přinést i rozpoznání určité svébytnosti a specifických kvalit. Stejně jako třeba být příspěvkem k současným diskuzím o principech a cílech výuky na uměleckých školách a osudech jejích absolventů. Nebo se stát poznámkou k otázkám, jaká je či by mohla být role umělce a umění. V důsledky by pak posloužila jako zrcadlo a námět k zamyšlení pro ty, kteří se dominantně podílejí na formování brněnského kulturního milieu. Připouštím ovšem, že to je tváří v tvář neustále morfující současné mapě značně nesnadný úkol a skutečně rochnivou pitvu budou moci nejspíš provést, až se vše přesune do kategorie tam a tenkrát, teprve historici.
Nehledě na tyto úvahy, prezentace Tady a teď umožňuje hlubší a řekněme empatičtější vhled a je nepochybně přínosná. A pokud se při tom divák v té mnohočetnosti trochu unaví a opotřebuje – po mnohaměsíčním galerijním půstu to bude terapeutická únava.
Tady a teď, Dům umění města Brna, 16. února – 11. července 2021