Zblízka a do hloubky, ale převážně nevážně

Obrázek nebo fotografie#32758

Jednou z prvních rozsáhlejších reflexí života v kovidové pandemii (v českých zemích) je knížka s fejsbukovým „deníkem“ japanoložky a teatroložky Denisy Vostré. Obstojí i v tištěné formě? Ano.


Je to víc než jen deník, jsou to zuihicu. Črty, které se jako žánr ustavily v dalekém Japonsku už někdy v dávném 9. století (našeho letopočtu). Zní to exoticky, ale i čeští čtenáři je mohou znát ze souboru, který pod titulem Zápisky z volných chvil vydalo nakladatelství Odeon už v roce 1984.

Není důvod autorce nevěřit, že pro ni měly hluboký iniciační a inspirační význam a nejvíc snad Důvěrné sešity dvorní dámy Sei Šónagon (ve zmíněném souboru jsou ještě dvě další vrcholná díla žánru zuihicu od dvou buddhistických mnichů).

Do zuihicu se ovšem vejdou nejrůznější dílčí formy; ostatně ani nemusí mít deníkovou dataci – snad proto dala autorka do titulku jinak vcelku nepochopitelné slovo bezčasí. Mimochodem, ani ten rok v podtitulu není zrovna přesný, protože je zachyceno období od 1. března 2020 do 22. ledna 2021.

V Zápiscích z bezčasí každopádně najdeme různé postřehy, poznámky, záznamy snů a mnohé další. Významné a relativně frekventované je haiku a také „zipovitá“ koláž, v níž se se zprávami ze sdělovacích prostředků střídají různé soukromé (vlastní nebo odposlechnuté) domácí dialogy nebo popisy všedních dějů. Je dobře, že například v případě psani bez diakritiky zustalo jen u jednoho pokusu, který krome jineho nazorne predvadi, jake je to przneni cestiny.

Podstatnou vlastností zuihicu jsou zkratky a zkraty mezi malými a velkými ději, mezi vážným a nevážným. Nevážné tentokrát převládá, protože to je nejúčinnější obrana, aby se člověk z toho tuze vážného, a ne zrovna hladce zvládaného pandemického stavu nezbláznil. Hříčky a vtípky mnohde staví na asociacích místy až surreálných. Texty jsou hustě kořeněné ironií, samozřejmě včetně sebeironie, místy probleskne až satira. Naopak několik zápisků je humoru téměř prostých, ať je to dojemná oslava dopisů (s věcným přiznáním „Teď už nikomu dopisy nepíšu“) nebo mrazivá reportážní vzpomínka na teroristický útok v roce 2016 ve francouzském Nice, jemuž autorka i s rodinou a přáteli unikla jen těsně a jen shodou několika okolností.

Erbovní větu celého díla najdeme až k datu 23. července: „Ať jdu či jedu v poslední době kamkoliv, vnímám dění kolem sebe nějak intenzívněji a vidím jevy, které jsem dříve nepozorovala.“ Věta následující ji ovšem elegantně shazuje, připomínajíc, že „u nás v cukrárně teď nově prodávají rouškovou zmrzlinu“ (která se dělá z čerstvých hrušek).

V podmínkách výrazných omezení volného pohybu je nanejvýš logické, že velký prostor dostává dění v domácnosti (mile překvapí poznámky o přípravě pokrmů, ponejvíce o pečení), v domě a v blízkém okolí, tedy především v Karlíně a na Invalidovně, tu a tam v jiných částech Prahy a jen zcela výjimečně také někde jinde. Nerozptylováni přemírou podnětů můžeme se soustředit na slova, která zvláštně zazvoní nebo ve větě složí akord, který jindy tak snadno přeslechneme.

Z komentářů zmíněných velkých dějů tlumočených sdělovacími prostředky zřetelně prosvítá silná autorčina odtažitost nejen od vlády, ale zřejmě i obecněji od veřejné správy a svezou se s tím i někteří vědci a zdravotníci. Však oni to vydrží.

Recenzent zachytil na fejsbuku jen několik „čísel“ ve stavu zrodu a musí doznat, že je vesměs dočetl jen s velkým úsilím. Snad je to tím divným prostředím, protože vytištěnou na papíře si pěkně užil celou knížku. Je dobře, že kladných ohlasů bylo průběžně dost na to, aby Denisa Vostrá (mimochodem, sama se považuje spíše za scénoložku nežli teatroložku) vydržela aspoň těch deset měsíců. V jejích zápiscích se nakonec objevila kaleidoskopická spousta hříček, nápadů a podnětů, z nichž mnoho si jistě zaslouží samostatně ověřit a rozvinout. Snad to půjde i bez nouzového stavu.

Denisa Vostrá: Zápisky z bezčasí aneb Rok s koronavirem, KANT – Karel Kerlický, 2021