Počteníčko: Přaha

Obrázek nebo fotografie#33151

Vzpomínky malíře Vladimíra Komárka na dětství prožité v záhorácké vesnici Hasprunka, dnes Studienka.

V roce 1918 v Hasprunce vypukla demokracie. Projevilo se to tak, že lidi šli rabovat. Žilo tam asi deset židovskejch rodin a na ně se katolický křesťani vrhli. Náš děda pro jistotu před vrata nanosil fůru dřeva, coby barikádu, a do hnoje zakopal pár kůží – teda majetek – z kterejch svejm soukmenovcům šil podrážky. Byl to vzdělanej švec a zřejmě již tenkrát věděl, že pogrom rasistický se klidně může zvrhnout v nepokoje sociální a že by nemusel bejt uchráněnej ani on – zpěvák katolickýho kostela.
Ale hněv lidu ho nezachvátil a kůže mu neukradli.

Židé se potom odstěhovali do Rakouska. A když znovu po dvaceti letech nastoupil na Slovensku fašismus, vytrhal řezník Vincek dlaždice v místní synagoze a zkrášlil si jimi svůj nový řeznický krám. Jinak během roku křesťanské děti lezly oknama do synagogy, aby se tam vykadily. Byl to zřejmě antisemitský projev. Nedovedu si totiž představit, prolézat oknem ve značné výšce, právě v situaci, kdy je člověk tlačenej tělesnou potřebou. Ale co by jeden neudělal pro své přesvědčení.

To už byla doba, kdy pekař Trajlínek si nechal přešít svatební šaty na gardistickou uniformu a na barák nám napsali: „Čechů von, hamba im.“ Tenkrát jsem se poprvé dozvěděl, že jsem Čech a začal se učit písmeno ř. A říkal jsem Přaha.

Panu řídícímu bylo tenkrát 50 let. Obdržel při divadelním představení černou gardistickou čepici se střapcem, kterou mu donesli na tácku od štamprlat. Co se tenkrát říkal, to už nevím. Bylo to něco o světlý budoucnosti. Jen se pamatuju, že na jevišti byly prapory, uprostřed někdo sádrovej a po stranách salutovali mládežníci.

Pan řídící mi v té čepici připadal jako Sidor. Toho jsem totiž viděl živého pod schodama hostince v Malackách. Stál tam s doutníkem, obklopen asi patnácti výrostky – tam se říkalo „vajcári“, kteří křičeli: „Karol Sidor, vyžeň židov“ a „Šaňo Mach, židia s teba majú strach“. A já se učil píseň „Rež a rúbaj dokrve, dokial Slovák něbudě, dokial Slovák na Slovensku pánom něbudě“. A taky říkanku: „So slovenskou rečou na kraj světa dojděš“. No, je pravda, že v Čechách jsem se domluvil.

Můj táta byl v Hasprunce četníkem. Byl zlostnej a měl křivý nohy a cikáni měli z něho lufta. Říkali mu – ten čapatý. Tenkrát tak moc nezáleželo na tom, co kdo řek, spíš se sledovalo, co kdo ukrad.

Často v neděli v noci někdo k nám přiběh, že se v hospodě perou. Táta byl oblečenej za pár minut a v hospodě hned za dveřma popad lavici a začal to lištovat po pořádku, až takhle vypucoval celou hospodu. Na podlaze zůstaly jen střepy z půllitrů, ňákej ten rukáv a kus ucha. Výčep byl už na tohle zařízenej, byl obitej lajsinkama a pití se vydávalo malým okénkem. Když se to začalo řezat, tak se hostinskej zamknul za těma lajsinkama a řval: „Pusťte mě na ně“.

Nejvíc práce měl táta s Rómama. Voni tenkrát nebyli ještě tak civilizovaní jako teď. Táta původně chtěl s nima vycházet po demokraticku, jenomže praxe ukázala, že se mejlí. Vrchního strážmistra dělal Slovák, a když někomu dal facku nevinně, tak tátovi říkal: „Když neukrad dnes, ukradne zejtra“. Každej večer šel pan vrchní počítat cikány, jestli jsou všichni doma. To vždycky kopnul do prvních dveří, což znamenalo nástup. Cikáni vybíhali a křičeli „Lurdy“, to snad znamenalo: „Četníci“. Jak to bylo nastoupený, tak pan vrchní to přepočítal, ten poslední dostal přes hubu a to znamenalo rozchod. V tu ránu jen ty dvířka klapaly, jak Rómové kvaltovali do svejch ubikací.

Tátu teda z tý demokracie vyléčili brzo. Jak měl pan vrchní první dovolenou, tak mu před okna četnický stanice zakopali ukradený prase a táta moh hledat. Nakonec, když už český četníci museli pryč, vzpomínali na ně cikáni v dobrém. Říkali: „Český četníci len písali a písali. Slovenský len bijú a bijú.“

Táta byl sečtělej a pokoušel se taky o osvětu. Rád vysvětloval občanům Darwinovu teorii vývoje člověka. Neměl s tím valné výsledky. Jednou ho slavnostně odbyl velitel Hlinkovy gardy, když prohlásil, že je možné, že „Vy Česi ste z opice, ale my Slováci nie“. To už byly národnostní spory v plném proudu, když jeden poslanec z Čech vysvětloval, že je nám třeba solidarity a místní vlastenec rozčíleně prohlásil: „Keď nám Slovákom je třeba soli do riti, tak vám Čechom papriky.“

Já osobně jsem rád rozčiloval svou stoletou babičku tvrzením, že je země kulatá. To ji vždycky přivádělo k šílenství. Nadávala mi, že jsem tak blbej a nechám si takovou volovinu nakukat od nějakýho Pražáka. A ať jí teda vysvětlím, jak v Austrálii můžou lidi žít hlavou dolu. Bylo jí velice líto, že má takového přiblblého vnuka.

Zarazilo mě, když mi tudle psal spolužák Gusto Krajčík, jestli si vzpomínám na mou nejoblíbenější zábavu, zatloukat hřebíky do země. Vzpomněl jsem si totiž, že to dělal taky duševně méněcenný syn hlavního hrdiny románu „Když jsem obsluhoval anglického krále“ od Hrabala.

Já, jako dítko osmileté, jsem trpěl hrůzou, čím se budu živit, až vyrostu. Byli jsme bezzemci a státní místo pod penzí tu měl jen táta a máma. A kde já seženu další flek pod penzí? Pomáhal jsem kamarádům pást husy a krávy. Zvlášť podzim byl nepříjemnej. Foukalo ze strnišť a bosé nohy zábly. A tak jsme toužebně sledovali naše krávy, a jakmile z nich vypadlo čerstvé lejno, už jsme do něj skočili a musím říct, že to poměrně dlouho hřálo a vydrželo až do příštího kravince.

Vladimír Komárek: Pojednání o mé radostné cestě od kolébky ke krematoriu. Primus, Praha, 1995.