Kultura aneb kdo je tady úchyl
Fejeton o perverzitě novodobé cenzury
jdu domů naší noční vesnicí
krom zvuku silnic ztichlou ostře vonící
po prachu který smyly vozy kropicí
od chvíle kdy ji řidič jednoho z nich vyhodí a rozjede
po cestě kterou dobře znám mě překvapivě povede
ariadnina páska z rozbité
magnetofonové kazety
jdu a mám ve sluchátkách čé er ó há ká
vyzývají mě vypnu telefon zavolám a když domluvím
namísto abych znovu spustil noční stream
zacinká týž stroj esemes v níž někdo napíše že poslouchá
a ačkoli nade mnou před lety zlomil hůl
a ani jeden už jsme nedoufal
uprostřed noci horečně navzájem si sdělujem kdo odešel
že nám kdo jsme tu zbyli zkrátka nezbývá než že
(třebaže volným veršem
ba i nevázaně)
navážem
(autorova báseň napsaná o stejné cestě, která inspirovala i tento fejeton)
Před časem jsem zjistil, že můj starý mobil, který se už vůbec nevyrábí a který nemá modernější funkce jako přijímání MMS nebo sledování internetu (za které ale stejně musím paušálně platit, protože už neexistuje tarif, který by počítal s tím, že má někdo tak starý mobil) přesto ovládá jednu funkci, o které jsem nevěděl: lze na něm poslouchat rozhlas. Mezi těch několik stanic, které mi nabízí, patří i moje milovaná rádia Blaník a Country, ale i Český rozhlas Hradec Králové. Ten vysílá řadu pořadů, do nichž poslouchající mohou volat a vyjadřovat své názory, což často využívám, a jelikož jsem jeden z mála, vždycky se dovolám. Funguje to tak, že vás nejdřív zachytí někdo, kdo sedí u telefonu a teprve pak se dostanete do vysílání. Kvůli tomu nedávno zjistil, že naše "veřejnoprávní" rádio má už cenzuru i v hudbě, když mě (podle hlasu velmi mladá) telefonistka upozornila, že písnička, kterou si žádám (tj. hit 90. let Průša je úchyl), je sice v databázi, ale "v červené", tedy se zákazem ji pouštět.
Včera po půlnoci jsem si na cestu od známých zase pustil ČRo HK a zjistil jsem, že redaktor Karel Sladký vysílá pořad o KULTUŘE, kam jsem, uznejte (už jako redaktor KULTURNÍCH novin) nemohl nezavolat. Od pana Karla jsem se dozvěděl, že nemá ve studiu režiséra, technika ani telefonistu a všechno si na koleně dělá sám, díky čemuž jsem se nemohl zdržet a kromě vyznání kultuře a jejím držákům jsem si ve svém příspěvku neodpustil ani svou obvyklou tirádu srovnání kulturně všestranně chudého dneška s 60. lety 20. století, kdy na poli bohatě státem dotované československé kultury, která se právě zbavila cenzury, vyrostl mezinárodní fenomén, který se tehdy úrovní i respektem vyrovnal tak silným evropským kulturám jako jsou německá, francouzská, italská, britská.
V noci se mi pak zdál tento sen: V jakési čekárně seděly krásné ženy s bohatě obdařeným poprsím tak blízko u sebe, že tak jako se jindy hovoří o metru piv, tady se dalo hovořit o metru kvetoucích ňader. Měly na sobě tupírované účesy, upjaté svetry, bižuterii, boty na vysokém podpatku - zkrátka typickou módu 60. let. Ty první byly tak trochu nordické: byly to rakouská, západoněmecká a východoněmecká kultura, a hned vedle nich seděly snědší černovlásky: kultura československá, polská a maďarská. Díval jsem se na ně u vytržení a právě když jsem jim chtěl začít lichotit, objevil se vedle mě jakýsi úředník a upozornil mě: "To bych vám neradil! O těch se teď vůbec nesmí mluvit nahlas, a co chcete udělat, se trestá podle zákona metoo..." Kultury posmutněly, rozplynuly se, a namísto nich v čekárně zbyly jenom umělohmotné plastové židle, vzor Brusel 1958.
A teď mi řekněte: Kdo je tady úchyl..?