Kdo tu stranu vlastně potřebuje?

Obrázek nebo fotografie#33422

Německé politické straně Levice (Die Linke) se rozpadl příběh, který dával smysl její existenci. K tomu se přidala další věc: neví, jakou klientelu chce vlastně zastupovat. Budoucnost je velmi nejistá.


Levice v minulých volbách téměř vždy jen ztrácela (ve volbách do spolkového sněmu získala postupně 11,9 %, 8,6 % a 9,2 %, pozn. red. KN). Na Východě se s výjimkou Durynska stala desetiprocentní stranou. Dříve bývala partají, která dokáže získat většinu, a mocenským faktorem zajišťujícím Východu identitu. Tato role se vyčerpala. Na Západě má určitý význam v městských státech (jako „městský stát“, se označují Berlín, Brémy a Hamburk, tj. města, která mají současně status spolkové země – pozn. překl.), jinak téměř nikde. To je povrch krize. Pod ním se skrývají tři nevyřešené otázky, které způsobují bolehlav.

Levici chybí narativ, který by dával její existenci smysl. Dříve byly samozřejmostí dva příběhy. Někdejší Strana demokratického socialismu (PDS) byla východní lobbistickou stranou, která organizovala odpor proti tzv. Treuhandanstaltu, který zajišťoval privatizaci východoněmeckého státního majetku. Levice byla později hnutím proti Agendě 2010 (název reformy německého sociálního systému a pracovního trhu – pozn. překl.), které pranýřovalo zradu Sociálnědemokratické strany Německa (SPD). Obojí už dnes ale vybledlo. Atakovat zmenšující se SPD, která se kajícně distancuje od své „agendové“ politiky, není programem, který by vystačil na celý večer. A jako zásobník frustrace pro Východ se lépe než seriózní a často krotká Levice mezi Schwerinem a Cvikovem hodí Alternativa pro Německo (AfD) nabitá resentimenty.

Spíše zoufale pak působí pokus udělat náhradního protivníka ze Zelených. Je správné Zeleným předhazovat, že svých sociálních cílů nikdy nedosáhnou s Křesťanskodemokratickou unií (CDU). Nepůsobí ale sebejistě, když někdo stojící na okraji propasti hází hlínu po favoritovi, který se právě odlepil od země. Nadávat Zeleným spolu s Arminem Laschetem (CDU) do strany zdražující benzín a současně je chtít předehnat v cílech klimatické politiky, to nevypadá zrovna přesvědčivě.

Strany mohou existovat i bez nosného narativu, přinejmenším chvíli. Je tomu tak proto, že jsou vždy i aparátem, který přežil okamžik svého založení. O sociálních demokratech se říkalo už před desetiletími, že úspěšně splnili svou historickou misi. Zelení byli pohřbíváni jako generační projekt, Svobodná demokratická strana (FDP) pak jako zbytečná klientelistická partaj. V tomto smyslu je aktuální slabost narativu a krize smyslu Levice sice nemilá, nikoli ale život ohrožující – nebo jen v kombinaci s jinými defekty.

Například s otázkou, koho Levice zastupuje. Angažované aktivisty a aktivistky z Berlína-Kreuzbergu, kteří jaksi prozřeli, nebo ošetřovatelku a dělníka z venkova? O to se vede kulturní válka, který zuří s typicky levicovou vážností. Levicově smýšlející lidé mají na rozdíl od konzervativců intimní vztah k pravdě. Levici si nelze představit bez myšlenky osvobození lidstva – bohužel se to často projevuje čirou neústupností.

Na boji umírněných členů Levice proti tzv. genderové hvězdičce (symbol hvězdičky vložený do německého podstatného jména symbolizuje nebinárnost, genderovou neutralitu – pozn. překl.) je bizarní, že pokud jedna frakce tento boj v Levici vyhraje, současně ho prohraje. A to proto, že pokud se strana bude obracet jen na znevýhodněné vrstvy a rezignuje na akademickou mládež, půjde ke dnu. Stejně tak pokud se stane hlásnou troubou pomíjivých sociálních hnutí. Black Lives Matter, nebo manuálně pracující – už ta otázka je špatně položená. Levice ostatně není dělnickou stranou. Její členové a voliči jsou nadprůměrně vzdělaní (vzdělanější než členové a voliči CDU) a pracují většinou v kancelářských profesích.

Strana červených čar

Třetí otázka: proč Levici volit? Levice zasedá v Německém spolkovém sněmu už 16 let, stále však není schopna říct, proč by měla vládnout. Stanovuje si různé nepřekročitelné „červené čáry“, jako by vládnutí bylo smrtící propastí. Rozumní členové strany se přitom nikdy neodvážili pustit se do boje s ideology. To se teď vymstí, protože i model „anti“ – organizační konzervování vystydlého protestu – má své datum spotřeby. Kdo se navzdory vůli těch, které zastupuje, po desetiletí zdráhá vládnout, stává se zbytečným.

Možná se letos na podzim ze zvyku a loajality ještě najde dost voličů a voliček, aby zabránili nejhoršímu. Němci volí koneckonců strukturálně setrvačně. Ironickou pointou je, že to pro Levici, která se jen třese na to, dělat velké politické změny, toto představuje poslední naději.

Text, který původně vyšel v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.