Proti nové normálnosti

Obrázek nebo fotografie#33387

Blížící se konec pandemie vyvolává psychickou nepohodu. Ukazuje se, že návrat k běžným zvyklostem musí nutně přinést zklamání.


Už několik dní panuje skvělé počasí, a lidé znovu dobývají své město zpět. Kavárny, restaurace, parky – všude sedí ve velkých i menších skupinách a užívají si sluníčka. Muzea a divadla jsou zase otevřená – culture is healing (kultura (se) léčí, pozn. redakce KN). Pocitově je všechno zase normální a lidé si to užívají.

Všichni lidé? Ne, já ne. Cítím se být vyloučený z každodenního života, vůči kterému jsem skeptický, kterého se ve skutečnosti vlastně ani nechci účastnit.

Normalita se vrací. A k radosti není absolutně žádný důvod.

Mnozí zase sportují v parcích nebo pořádají večírky – a já prostě jen polehávám. V restauracích lidé sráží stoly k sobě a já dávám do mikrovlnky další mraženou pizzu. Rezervace termínů na nákupy jsou často jen špatný vtip, fronty vedou přes půl města. Je mnoho příležitostí, kdy si říkám, že bych chtěl být u toho, i když bych si to neužil. Dřív jsem cítil, že mě pandemie obrala o zábavu; a teď, když ji můžu mít zpět, už nechci.

FoMO a jeskynní syndrom

Trpím syndromem FoMO (fear of missing out) – strachem, že něco propásnu. Kdo jím trpí, bere svět tak opravdově, až má pocit, jako by toho všichni strašně moc zažívali a podnikali – jen jeho vlastní život je nudný a tristní. Člověk se cítí vyloučený a nedostatečný. FoMO se jako pojem dává často do souvislosti s nadměrným používáním sociálních sítí. Vztaženo ke koronaviru: všechno je zase normální a všude panuje velká úleva, jen u mě ne. Lidé zažívají skvělé časy a já u toho nejsem. Moje nepohoda je zkrátka příliš velká.

K tomu je zapotřebí vědět, že jsem se přestěhoval do jiného města. Během pandemie to ze společenského hlediska nebyl zrovna optimální počin. Na druhé straně je to i dobrá výmluva: pokud člověk stejně nesmí nic podnikat, nezáleží to alespoň na mně. To nyní padlo. Ptám se tedy, zda teď jednoduše nezávidím ostatním, protože zde nejsou mí nejbližší přátelé. Nezávidím, protože s nimi nemůžu posedět v restauraci, jít do divadla. Nezávidím, protože se setkávají daleko ode mě a beze mě.

Čím víc o tom ale s ostatními mluvím, tím jasnější je mi jedna věc: nejsem v tom sám. I oni pociťují v současné euforické náladě nepohodu,nevolnost. Novým starým svobodám je nutné se znovu naučit. Jiní mi vypráví, jak je davy lidí zmáhají až do fyzického vyčerpání. Například tak, že by si po krátkém nákupu vlastně potřebovali zdřímnout. Skupinové situace vytváří značné napětí a my už nejsme zvyklí na fyzickou přítomnost mnoha lidí. Vzniká reflexivní panický režim.

Tím se dotýkám dalšího psychologického následku pandemie, tzv. jeskynního syndromu. V izolaci vlastní „jeskyně“ se u nás rozvinul regulérní strach ze shromážděných lidí. To všechno se dá naprosto pochopit. Rok a půl jsme se učili nahlížet na shromáždění lidí, lhostejno jak velká, s opatrností – nebo lépe řečeno: vůbec si je neužívat. Setkat se s přáteli? Mít kulturní zážitek? Bavit se? Nezodpovědné, nebo alespoň podezřelé.

Neřekl bych přitom, že můj současný nedobrý pocit má svůj původ ve strachu z koronaviru. Nejsem sice dosud imunizován, ale vzhledem k nízkému počtu případů a pokroku v očkování nemám nijak zvlášť velký strach z nákazy. Nepovažuji už za nezodpovědné, že se lidé setkávají v kavárnách. Momentální skepse má svůj původ v pandemickém zvažování rizika jen na povrchu, mnohem víc pramení z pocitu, že bych mohl něco zmeškat.

Nynější pocit, že o něco přicházím, plodí nejen vlastní vyloučení, ale utváří i celou situaci. Člověk hledí se skoro až melancholickým pocitem na něco, co vůbec nechce. Prostě teď zrovna nechci sedět v přeplněné hospodě, ale rád bych to chtěl. Pokud tento pocit souvisí se závistí, pak tak, že člověk závidí něco, čemu se sám s obavami vyhýbá.

To množství možností také vytváří absurdní tlak. Strach, že bych mohl zmeškat něco, co se dlouho nesmělo dělat. Člověk je v letargii konfrontován se subjektivně pociťovanou přehršlí nabídek, jako když se musí v supermarketu rozhodovat mezi dvaceti pracími prostředky. Nebo si s hudební skupinou „Wir sind Helden“ (Jsme hrdinové) říct: musíme jen chtít.

Za 15 měsíců neustálé krize a odříkání vzniklo očekávání velké extáze: „Až to jednou zase bude povolené, tak…“. A když pak stálo na stole první čerstvě načepované pivo, nebyla to zrovna chuťová exploze. A když jsme „konečně“ zase mohli jít do hospody – otočil jsem se na prahu. Touha po normalitě byla obrovská, a teď zjišťujeme, že tato normalita je prostě jen – normální. Je přece obrovským zklamáním, že je to teď zase jako dřív.

Nová normalita? Staré vykořisťování!

I když odhlédneme od individuální každodennosti, nacházíme se v době přechodu k nové normalitě, new normal. Není to ale v žádném případě normalita lepší, a mnohé získalo v důsledku pandemie ještě novou dimenzi. Naučili jsme se, jak pohodlné to je, nechat si jídlo jednoduše dovézt. Pracovní podmínky jsou přitom hrozné, a tak například zrovna stávkují berlínští řidiči startupové dovážkové služby Gorillas, protože byl kvůli minimálnímu zpoždění propuštěn jejich kolega. Nebo se konečně veřejně diskutovalo o tom, jak mizerné jsou pracovní a životní podmínky migrantských sezónních pracovníků a pracovnic v zemědělství, ale to jen proto, že byli najednou považováni za riziko pro zdraví místních lidí. A nikdo už nemůže ignorovat, že v naší „společnosti práce“ (v níž je práce klíčovým identifikačním a strukturujícím faktorem, pozn. red. KN) je přemnoho mizerných pracovních míst, fakticky jen jakýchsi opatření k zajištění zaměstnání, která můžeme bez velkých ztrát oželet.

Krize ukázala, že naše normalita vlastně není tím, po čem bychom toužili. Pro mnohé znamená vykořisťování, diskriminaci, ostrakizaci, násilí a bídu. V tomto ohledu pak byl i poslední rok z donucení relativně normální. Byla to právě prekarizovaná práce, kterou bylo nutné i nadále vykonávat, a to se zdravotním rizikem a pod mimořádným tlakem. Vnímání zásadní odchylky od normality jistě souviselo také s možností pracovat z domova. Otázka návratu k normálu je tak do jisté míry luxusním problémem.

Teprve díky odchylce podmíněné koronavirem a návratu k normalitě začalo být zjevné, jak podělaná tato normalita je. Potýkáme se s diskrepancí mezi nadějí, která je s návratem k normalitě spojena, a bezútěšností, kterou tento návrat ve skutečnosti znamená. Kdo by se chtěl prodírat plnými obchodními domy a centry měst? Kdo by chtěl mít každodenní život, který lze snést jen s nucenými náhradními aktivitami, jako je sport nebo večírky?

Skutečnost, že se svou nepohodou nejsem sám, mi ukazuje, že se jedná o pochopitelné rozporuplné vyrovnávání se s koncem dlouhé krize. A že tato normalita, k níž se teď vracíme, je prostě zklamáním. Naše psychika naráží na to, že znovuzískání volného času nemůže zakrýt celospolečenské problémy. Psychická krize, která následuje po pandemii, je symptomem rozbité společnosti. The new normal sucks (Ta nová normálnost je na hovno, pozn. red. KN).

Text, který původně vyšel 14. června 2021 v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.