Méně známý Jiří Voskovec

Obrázek nebo fotografie#33352

Tento čtvrtek to bylo 40 let, co na trojmezí amerických států Kalifornie, Nevada a Nové Mexiko v oáze Pear Blossom (Hruškový Květ) v Mohavské poušti, pojmenované po zde dosud žijícím indiánském kmeni Mohavů, zemřel jeden z největších umělců meziválečné nejen české, ale i evropské avantgardy, herec, dramatik, překladatel, režisér a divadelní ředitel Jiří Voskovec – polovina slavné dvojice V + W. Pojďme si při této příležitosti o něm povědět věci, které se obecně nevědí.

Stejně jako rodina Werichova byla původně rodinou osadníků, kteří přišli do Čech z Nizozemska, i původ Jiřího Voskovce byl silně mezinárodní, až na rodinu jeho dědečka z matčiny strany Soběslava Hippolyta Pinkase, jehož rod byl naopak silně spjat s českými dějinami: jeho předkem byl slavný renesanční básník a piják Mikuláš Dačický z Heslova (1555–1626), kterého ve filmu Cech panen kutnohorských (1938) hraje Zdeněk Štěpánek. Sám dědeček Pinkas (1827–1901) byl malíř, profesor pražské AVU a osobní přítel Karla Havlíčka Borovského, jenž stál u zrodu plánu (který bohužel nakonec ztroskotal), dle něhož měl slavný vyhnanec nepozorovaně z internace v pohraničním tyrolském Brixenu emigrovat. Pinkas měl možnosti k tomu plán uskutečnit; jeho matka byla z dobře postaveného baronského rodu von Schauroth a Pinkas sám se oženil s Francouzkou z Champagne Adriene Denoncin, se kterou žil v Paříži (nebyl mimochodem v rodině první, už jeho dědeček si vzal Francouzku, ovšem žijící v Praze) a Soběslavovy děti včetně dcery Jiřiny (1867–1929), Voskovcovy matky, až do návratu do Čech neuměly česky (JV vzpomínal, že matka si až do smrti pletla české slovo pomeranč s francouzským pomérance = tágo). Nakonec Pinkas ale zakotvil na milované Sázavě, kde koupil dům, v němž se nakonec narodil i jeho vnuk. Z druhé strany byl prapradědeček David Wachsmann (?–1823) šlechtickým sekretářem z Pruska, který se počeštil až po příchodu do Čech (zřejmě se svým šlechtickým pánem), když si vzal Češku Josefu Hamplovou (?–1824) z Náchoda. Jak příjmení Pinkas, tak Wachsmann jsou typicky židovská (což se proti Jiřímu Voskovcovi snažili zneužít nacisté), nicméně oba rody byly už řadu generací pokřtěné a asimilované, v obou větvích buď šlechtici, či zaměstnanci šlechty se silným českým vlasteneckým zaměřením.

Výjimkami z profese byli nejen malíř Bedřich Wachsmann (Jiřího prastrýc) a architekt Alois Wachsmann (Jiřího bratranec), ale i Jiřího otec Vilém Wachsmann (1864–1945), syn osobního lékaře barona Karla z Althanu. Byl vojenským kapelníkem, který jako slavjanofil přijal pozvání ruského cara stát se dirigentem jeho 108. pěšího pluku ve Vilniusu. Následován svou ženou, rodačkou z Francie, se odstěhoval do Ruska, kde si změnil jméno na Vjačeslava (Václava) Genrykoviče (jeho otec se jmenoval Jindřich) a nechal se přepsat k pravoslaví. V Rusku se mu narodily i první dvě děti, syn Prokop (1893, v jehož jméně se kulturně synchronně s Ruskem objevovala tradice sázavského kláštera, který byl až do Karla IV. veden v cyrilometodějské pravoslavné liturgii), a dcera Olga (1895). Roku 1895 se mu podařilo stát se kapelníkem renomovaného kyrysnického pluku carevny Marie Fjodorovny v Gatčině u Petrohradu. Řídil orchestr hráčů na balalajku a dvaapadesátičlenný smyčcový orchestr, který získal velkou popularitu a podnikl řadu koncertních turné. V roce 1904, po 11 letech v Rusku se ze zdravotních důvodů s rodinou vrátil domů a stal se tajemníkem ruského konzulátu v Praze, nicméně nejmladší Jiří (1905–1981), který zemřel v USA, byl počat ještě v Rusku, čímž vlastně obsáhl celou budoucí historii mezinárodních antagonismů svého života.

S Janem Werichem se seznámil už na základní škole, a později, už za první světové války, spolu začali studovat gymnázium v Křemencově ulici v Praze. Krátce po začátku první světové války, v roce 1915, Jiří Voskovec ještě na výletě do hlavního města monarchie Vídně (kde se měl v budoucnu rozděleného světa potkávat se svým dvojníkem Werichem) stačil spatřit císařské a královské veličenstvo Františka Josefa I. Daleko důležitější však pro něj i pro Wericha bylo představení klaunů bratrů Fratellini z Cirkusu Medrano, kteří navazovali na ustálenou formu commedie dell‘arte, v níž psali svá klasická díla Ital Goldoni a některá i Francouz Molière. Jiří měl zapotřebí přijít na jiné myšlenky; fakt, že chodil na hodiny náboženství na rozdíl od ostatních spolužáků k pravoslavnému knězi a že si jeho vlastenecký otec na začátku války se slovanskými mocnostmi Srbskem a Ruskem počeštil německé příjmení na Voskovec, vedly k tomu, že otec byl zatčen a v dobré společnosti českých vůdců Kramáře, Rašína a Alice Masarykové držen jako rukojmí císařského režimu, a po výměně za rakouského konzulárního úředníka, zadrženého v Rusku, poslán do Petrohradu (1915) a hned téhož roku si podal přihlášku do československé legie. Syn, jemuž se na škole pro jeho vyznání říkalo Rus, byl z této smutné doby zachráněn jen přátelstvím spolužáka, jemuž se pro jeho úzké oči říkalo Číňan… (Otázka je, jak by s těmito přezdívkami uspěli dnes…)

Po založení republiky Československé se Voskovcova rodina jako rod starých vlastenců a průkopníků československých časů (Voskovec-otec se po návratu stal inspektorem vojenských hideb na Ministerstvu obrany ČSR) stala honorací: syn Jiří byl poslán na studie na gymnázium Lycée Carnot v Dijonu, kde stipendium pro československé studenty (které dodnes existuje) nedomluvil nikdo menší než absolvent práv na místní univerzitě Edvard Beneš (dalšími žáky gymnázia, kde učili mj. architekt Gustave Eiffel nebo spisovatel Henry Miller, byli postupně herec Raoul Schránil, literární teoretik Václav Černý, populární ministr školství z 60. let a kandidát na prezidenta z roku 1968 Čestmír Císař nebo režisér Zdeněk Troška).

Jiří Voskovec díky svým francouzským studiím poznal svět (během prázdnin navštívil například francouzskou kolonii Tunis, odkud si přivezl celoživotní strach z islámu), ale navštěvoval i Paříž a její avantgardní scény jako například divadlo Théâtre du Vieux-Colombier (Divadlo ve starém holubníku), kde se hrála díla vůdců světové avantgardy Apollinaira, Cocteaua, Artauda… JV si odtud přivezl archetypální hru 20. století o vulgárním despotickém politikovi Alfreda Jarryho Král Ubu, která byl souběžná s jeho poetikou, a kterou přeložil do češtiny s nepopiratelným autorským vkladem (byl to on, kdo pro české znění vytvořil novotvar Ubuova oblíbeného slova „hovňajs“, které později z jeviště vyslovovali Jan Libíček, Marián Labuda a Bohumil Klepl).

Když po návratu vstoupil do avantgardního spolu Devětsil, byl jeho překlad v roce 1925 jednou z prvních her divadelní scény spolku, Osvobozeného divadla (nazvaného podle spisu klasika ruské avantgardy Alexandra Jakovleviče Tairova) a hlavní roli Krále Ubu zde u nás poprvé pohostinsky ztvárnil dvacetiletý Jan Werich. Po tomto úspěchu se oba přátelé domluvili, že prorazí jako literáti, odjeli do Voskovcova rodného domu v Sázavě, a z dalekosáhlých plánů na to, že během týdne napíší sbírku povídek či román nakonec zbyla píseň Kupuju hrobku, prodávám hrobku (ztvárňující jejich oblíbený gymnaziální happening), která se nicméně stala základem Vest Pocket Revue = Revue z kapsičky u vesty. (Jejich první spolupráce ovšem byla novinářská: přispívali spolu do časopisu strany Voskovcova otce, národních socialistů, jménem Přerod! Už tehdy byla jejich spolupráce jasně rozdělená: Werich přinášel nápady a vtipy, Voskovec strukturu a poetiku.)

Na to, aby hru uvedlo Osvobozené divadlo, vedené tehdy už slavným režisérem Jiřím Frejkou, ovšem nebylo pomyšlení: ‚scénografií‘ se staly štafle, které představovaly Eiffelovu věž, kostýmy byly staré parádní uniformy Voskovcova otce z Ruska, povolení (které bylo za systému cenzury, jež byla v Československu zrušena až 26. června 1968) obstaral spolek bývalých československých studentů ve Francii, jehož byl Jiří Voskovec pokladníkem (díky čemuž byly uhrazeny i nutné výlohy) a prvními diváky byli členové onoho spolku – zahraniční studenti. Přátelé byli i herci prvního představení, často studenti konzervatoře, z nichž vedle pozdějších hvězd ansámblu V + W Světly Svozilové a Vlasty Petrovičové (pozdější manželky Vladimíra a matky Ondřeje Neffa) jedním, kdo přišel zaskakovat, byl i Jan Pivec (později titulní hrdina Werichova Falstaffa v Národním divadle), ale vypomáhal i student skladby na pražské konzervatoři, těžce nemocný a poloslepý Jaroslav Ježek, který už s V+W zůstal až do své smrti.

Úspěch hry Vest Pocket Revue, která si dělala legraci z hodnot tehdejší starší generace (bezduchého memorování latinských citátů, kultu národního obrození a Aloise Jiráska) byl obrovský a nutil dvojici, aby se spojila s Osvobozeným divadlem a zprofesionalizovala se. Bylo to záhodno, neboť už jména postav, které V + W ve hře ztvárnili, upomínala na to, s kým se oba chystali ženit: Werich se jmenoval Sempronius Houska podle té, která seděla v pokladně a vybírala vstupné, Zdeny Houskové, a Voskovec Publius Ruka podle své vyvolené Francouzky Simone Main (francouzsky Ruka), kvůli níž se Voskovec nechal vyhodit z Devětsilu (jehož členové měli zakázáno vystupovat v komerčních produkcích!), když se kvůli penězům na cestu za ní do Francie stal představitelem Ríši v první němé filmové verzi Mrštíkovy Pohádky máje (za co by dnes devětsiláci považovali dnešní komerci, nevím…) Nakonec se ale povedlo, syn hrdiny československého protirakouského odboje Voskovec dostal koncesi na provozování divadelního podniku a oba hlavní protagonisté se mohli oženit: Werich se svou vyvolenou, Voskovec (protože vyvolená ho odmítla) s její sestrou.

Přelomem v tvorbě Osvobozeného divadla se stala hospodářská krize v roce 1929 a vzestup fašismu, který V + W, již trávili prázdniny v Itálii, poznali dříve, než se objevil v Německu. Jejich čistě avantgardní hry koketující s dadaismem se změnily v příběhy o středověké chudobě (Balada z hadrů) a jejím využívání fašisty (Rub a líc), později výhradně o fašistickém nebezpečí (Caesar, Kat a blázen, Osel a stín, Těžká Barbora). Fašisté začali Osvobozenému divadlu říkat židovské divadlo (jeho kapelníky byli pozdější oběti holocaustu Karel Ančerl a Robert Brock, V+W do něj angažovali emigrantku z Hitlerova Německa Lotte Gosslar) a proti jejich repertoáru začala protestovat velvyslanectví Německa (z představení Osel a stín museli V + W vyškrtnout scénu, kde se místo oslova hýkání ozve Hitlerův projev), ale i USA (V + W si dovolili napsat hru Sever proti jihu, která obrátila slavný příběh naruby: osvobozenecký sever byl vylíčen jako vojensko-průmyslový korporát, který útočí na zemědělský jih, kde jsou černí se svými pány už jedna ruka. Američtí diplomaté ovšem protestovali konkrétně proti scéně, kde hrdina severu generál-prezident Grant, který byl známý alkoholik, říká: „Ta whisky je dneska nějaká silná!“ verze, kterou V + W pořídili po cenzuře, vzbuzovala ještě větší salvy smíchu: opilý Grant říkal: „To mlíko je dneska nějaký silný!“). Proti filmu V + W Hej rup! protestoval pro změnu stalinský Sovětský svaz, neboť Voskovec a Werich v něm továrnu neznárodnili, ale utvořili z ní družstvo v majetku zaměstnanců a navíc tím, že hrkavý náklaďák, který z mléka během jízdy udělal máslo, pojmenovali Máslostroj, zparodovali gigantický stalinský korporát Dněprostroj.

Oč míň V + W milovali velmoci a ideologie, o to víc je milovali jejich diváci, a světová kulturní veřejnost: pražský rodák, nejslavnější evropský novinář své doby Egon Erwin Kisch je zpopularizoval v antifašistickém německy mluvícím světě, ve francouzsky mluvícím světě pomohly silné kontakty československé avantgardy s francouzskými básníky (klasik Guillaume Apollinaire věnoval svou nejznámější báseň Pásmo Praze a zakladatel dadaismu Tristan Tzara měl před svatbou s českou herečkou Natašou Gollovou); exteriéry filmů V + W se natáčely v pařížských studiích, mezi ruským exilem a světovými lingvisty udělal dvojici jméno ruský jazykovědec v čs. exilu Roman Jakobson, který napsal vědeckou práci o zvláštním lingvistickém pojetí jejich dialogů, sovětští umělci Vsevolod Mejerchold a Sergej Ejzenštejn je proslavili zase ve Stalinem ovládané staré vlasti, kam byli Werich s Ježkem (Voskovec jako syn důstojníka carské armády nebyl do SSSR vpuštěn) několikrát pozváni na turné – což oplatili drobou protislužbou, scénkou, v níž V + W vyvraceli zprávu francouzského komunistického spisovatele Andrého Gida, který v roce 1936 jako první v reportáži Návrat ze Sovětského svazu konstatoval, že Stalin vraždí ve velkém (oficiální hosté Werich s Ježkem samozřejmě nic takového mezi bankety vidět nemohli).

Vítězslav Nezval měl na Osvobozené divadlo ještě jeden vliv: podle jeho křestního jména V + W vymysleli pseudonym Hany Vítové (ve skutečnosti Jany Laškové). Hvězdy, kterou spolu s dalšími hereckými hvězdami, jako byli Ljuba Hermanová, František Filipovský, Miloš Nedbal, Bohuš Záhorský, Jindřich Plachta, Václav Trégl, František Vnouček, choreograf Saša Machov či režisér Jindřich Honzl ‚udělalo‘ Osvobozené divadlo.

W + J jeli do Moskvy v rámci československé delegace, která byla výsledkem sbližování mezi ČSR a SSSR v rámci obrany proti hitlerovskému Německu. Jeli tam spolu s dalšími kulturními pracovníky: mj. svým novinářským příznivcem Juliem Fučíkem a Jiřinou Štěpničkovou (kteří oba v budoucnu na komunistickou myšlenku doplatili: Fučík jako její stoupenec popravený Hitlerem, Štěpničková jako ta, kdo chtěla z jejího dosahu uprchnout). Po jejich návratu spustil pravicový tisk útoky na V+ W+J, na což komici reagovali přejmenováním scény na Spoutané divadlo. Divadlo bylo tehdy na jedné straně terčem dennodenních útoků (jednou si divadlo najali pravičáci, kteří je vypískali, jindy zatímco na jevišti hráli slavnou scénu Krupp essen ve skladišti granátů, přímo v budově si v té době buňka henleinovců stejný kontraband ukryla), na druhou stranu divadlo navštívil sám TGM a Edvard Beneš si umělce pozval do Lán a zajímal se o jejich politické názory. V+ W se angažovali tím, že objížděli společné letní tábory českých a sudetoněmeckých dětí a během mobilizace Jiří Voskovec okamžitě narukoval na hranici. Jediný záznam z Osvobozeného divadla těsně před jeho zavřením se pak objevil ve filmu amerického režiséra Herberta Klina o Mnichově s názvem Krize. V+W byli v restauracích napadání henleinovci a vlajkaři a těsně po Mnichově, 9. listopadu 1938 (den před premiérou hry Hlava proti Mihuli, která přepracováním hry klasika rakouské komedie J. N. Nestroye chtěla naznačit, že slovanský a germánský humor je jen jeden) byla Voskovcovi odebrána divadelní koncese na Osvobozené divadlo. Na, to, že mají být zatčeni (jako pokání?) dvojici telefonicky upozornil v lednu 1939 (tedy ještě před Hitlerem, ale za Druhé Československé republiky!) nejostřejší z cenzorů, kteří chodili do jejich divadla sledovat, zda V+W v představeních dodržují cenzurní škrty. Voskovec s manželkou Madelaine a Jaroslavem Ježkem, kterého pro jistotu vzali s sebou, jel napřed, Werich odletěl den před plánovaným zatčením za dramatických okolností, kdy se jeho letadlo mělo pro špatnou viditelnost vrátit, ale Werich uprosil pilota, aby povel z letiště „přeslechl“. Sešli se v Paříži a 20. ledna 1939, těsně po vylodění přišli poděkovat význačnému producentovi Paulu Kohnerovi (rodákovi z Teplic a agentovi Marlene Dietrich, Grety Garbo, Dolores del Río, Yula Brynnera, Maurice Chevaliera, BillyhoWildera, Liv Ullmannové, Henryho Fondy, Ericha von Stroheima, Ingmara Bergmana…), že jim svými smlouvami na film umožnil přesídlit do USA. Pozval je do restaurace na vrcholu tehdejší nejvyšší stavby světa, Empire State Buildingu, ale práci pro význačné evropské klauny, kteří ale neuměli anglicky, neměl – smlouva byla fiktivní. Na tom, že Kohner pro V+ W nemohl najít práci, se podepsala i nevůle amerických orgánů pomáhat dvojici, o které jim z nacistické Prahy přišla informace, že se jedná o Hitlerovy agenty (!) Ani největší evropské autority formátu bratří Mannů (které předtím naopak zachránilo Československo) pak americké aparátčíky nepřesvědčily, že se jedná o pomstu namířenou proti V+W…

V+W a jejich rodiny začínali v USA těžce, neměli ani na otop, a zimu přežívali v „plné polní“ (vzali si na sebe všechny své šaty), hráli své staré hry pro krajany v New Yorku, Clevelandu a Chicagu, ale bez velkého úspěchu – česká emigrace, přišlá do USA zejména na konci 19. století a vychovaná na operetách Rudolfa Frimla, už moderním inscenacím a tématům jejich her nerozuměla. Jiří Voskovec vzpomínal na nejlepší obchod svého života, kdy koupil ojetý vůz Lincoln 1933, z jehož palubní desky vyšrouboval švýcarskou časomíru, kterou prodal za několikanásobek pořizovací ceny auta. Nejjistější živobytí z celé skupiny měl zpočátku Jaroslav Ježek, který se stal monopolním učitelem hudby newyorských českých dětí (jako těžce nemocný ovšem zemřel už 1. 1. 1942 v New Yorku). Později se smůla prolomila za pomoci amerického herce Tonyho Krabera, která V+W naučil anglicky, a producentky Amy Douglass, která zprostředkovala představení V+W pro hvězdy Hollywoodu. Producent Hal Roach, objevitel Laurela a Hardyho a Harolda Lloyda si českou dvojici vyzkoušel, ale přišla mu příliš intelektuální, autor nejúspěšnějšího filmu všech dob Občana Kanea Orson Welles s nimi natočil zkušební film a prorokoval jim velkou budoucnost, nicméně byl sám v té době z produkční společnosti RKO vyhozen. Ač byli sami v prekérní situaci, spustili V+W přes své slavné známé (Jan Masaryk tehdy s Jarmilou Novotnou pořádal koncerty, jejíž výtěžek byl věnován na vznik čs. exilové vlády v Londýně, Hugo Haas byl milencem superhvězdy Marlene Dietrich…) akci na záchranu výtvarníků a literátů Adolfa Hoffmeistera a Antonína Pelce, kteří na útěku před Hitlerem uvízli v okupované Francii. Díky mezinárodnímu tlaku a tomu že z větší části Němci neokupovaná, ale na Berlíně závislá Pétainova vichistická Jižní Francie měla určitou míru nezávislosti (podobnou jako Slovenský štát) se uprchlíky standardní cestou přes francouzské Maroko (viz americký film Casablanca, založený na příběhu legendárního českého odbojáře Jana Smudka) a Martinik podařilo dostat do bezpečí v USA. Ne všichni měli takové štěstí. Existuje snímek, na němž V+W a Hugo Haas slaví v New Yorku Silvestr 1942. V té době byli všichni jejich příbuzní doma uvězněni v koncentračních táborech, odkud se nevrátil nikdo z Haasových a na následky věznění posléze zemřel i otec Jiřího Voskovce…

Po závěru války (během níž V+W získali první pevnou práci: v mezinárodním rozhlase Úřad pro válečné informace, později Hlas Ameriky, kde natočili 270 „Černých čtvrthodinek Voskovce a Wericha“ pro čs. vysílání BBC a také si zkusili znalost angličtiny tím, že hráli ve slavné inscenaci Shakespearovy Bouře ve Philadelphii, Bostonu a nakonec i na Broadwayi) dorazil Werich domů už na podzim 1945. Voskovec až o rok později. Oficiální důvod byl, že se rozváděl a znovu ženil, ve skutečnosti se ale vracet nechtěl, udělal to jen kvůli Werichovi, aniž si znovu zažádal o čs. občanství – naopak nechal běžet nabytí občanství amerického. Ač byl (stejně jako Werich) oficiálně pozván Stalinovým osobním přítelem, čs. ministrem informací Václavem Kopeckým, snažil se jako překladatel a režisér tiše poválečné vlasti nabídnout americkou cestu: s Werichem přeložili a „zčeštili“ americké hry Divotvorný hrnec (s legendárním vodníkem Čochtanem, který byl v originále Ir) a Přišel na večeři a znovu uvedli svou poslední předválečnou hru Pěst na oko, kde na scéně stála socha svobody, jíž se zpívalo „Hej ty strejdo tam za velkou louží / co se půjčí to se vrací / vrať nám civilizaci“. Z poúnorové diktatury odešel na poslední chvíli v dubnu 1948, kdy si „strana“ ještě myslela, že ho předělá, a přítel, kterému svou akcí za války zachránil život, komunistický velvyslanec v Paříži Adolf Hoffmeister, mu u ministra zahraničí Clementise (slovenského komunisty, který byl rodem šlechtic a jehož za 4 roky stalinisti popravili v procesu se Slánským) vyběhal povolení jet na výběrové řízení do UNESCO v Paříži – a hned se zase vrátit. (Velmi podobně byl později, v době normalizačního rozvratu pražského činoherního klubu, do téže organizace uklizen jeho umělecký vedoucí Ladislav Smoček.) Výběrové řízení Voskovec udělal, nevrátil se a sloužil své kýžené americké vlasti tím, že se svou druhou ženou, americkou divadelnicí ruskožidovského původu Anne Gerlette,v Paříži založil americké divadlo, kde ve volném čase pro francouzské publikum opět uváděl hry moderních amerických dramatiků. Když ho z UNESCO na přelomu roku 1950 vyhodili za to, že jako kulturní referent dělá moc kultury, zatímco vyřizuje málo spisů (o což se zasloužil i čs. režim), odjel zpět do New Yorku – kde byl jako jedna z prvních oběti mccarthismu zatčen a poslán do detenční věznice na Ellis Islandu. Tehdejší antilevicová administrativa senátora McCarthyho na něj totiž opět měla udání, tentokrát že je „předčasný antifašista“, jak se tehdy říkalo tajným komunistům, kterým nedokázali členství ve straně. Po vší práci, kterou pro USA udělal v letech 1946–8 v ČSR a poté ve Francii… Opět se o to zasloužily orgány domovské diktatury, tentokrát ultralevé (které se V chtěly pomstít právě za to, že nebyl ve straně a nechtěl pomáhat stalinistickému režimu) spolu s „užitečným idiotem“, pravicovým literárním vědcem Bohdanem Chudobou, který V+W nenáviděl za jejich předválečnou tvorbu, která se zastávala chudoby. Teprve až na odvolání, kdy se za čisté nekomunistické svědomí Jiřího Voskovce zaručili téměř všichni členové Rady svobodného Československa (což byla faktická druhá exilová vláda) v čele s Ferdinandem Peroutkou, ale třeba i americký dramatik Thornton Wilder, autor legendární hry Naše městečko, byl po roce za velkého zájmu amerického tisku propuštěn z věznice a vpuštěn do země (což pro něj byla vlastně záchrana života, protože v případě odmítnutí existovala varianta nucené deportace zpět do stalinistického Československa procesových let 1950–51, a Jiří Voskovec byl připraven se v letadle podřezat).

Onen velký mediální zájem se paradoxně stal zdrojem jeho skrovné celoamerické popularity. V roce, kdy po Stalinově smrti opadl i mccarthismus, byla o jeho věznění natočena i televizní inscenace Byl jsem obviněn (mimochodem ve stejné produkci a s částečně podobným realizačním týmem, jak později legendární seriál M. A. S. H.), v níž hrál Jiří Voskovec sám sebe jako vězně ignorantského systému, pro který cokoli, co se odehrává v jiné zemi a jiném jazyce je vytěsněno, a člověk, který byl už jednou vyšetřován, musí znovu dokazovat svou činnost, která tehdy byla známá nejen celé Evropě, ale i americké kulturní a politické komunitě v ČSR a ve Francii. JV o této inscenaci (po níž konečně dostal americké občanství) řekl: „Producent za ni dostal cenu. Já ne. Mně se to jenom stalo.“ Jiří Voskovec se v USA postupem času etabloval jako známý zejména divadelní herec. Byl specialista na Čechova a ruský klasický repertoár, což bylo vhledem k ruským kořenům jeho rodiny logické. Jeho newyorský byt na adrese 39 ½ Washington Square South se stal proslulým svými večírky s východoevropským pohostinstvím a prošel jím každý, s kým Voskovec spolupracoval. Díky legendárnímu představení Hamleta v režii Brita litevského původu Sira Johna Gielguda v hlavní roli s Richardem Burtonem se Voskovec (který měl původně dostat roli Polonia, ale nakonec dostal roli šéfa družiny herců) sblížil s dvojicí Burton-Taylorová, Meryl Streepová se dala slyšet, že se slovanství polské ženy, kterou hrála ve filmu Sophiina volba, učila tím, že pozorovala Jiřího Voskovce… Je zajímavě synchronní, že zatímco Voskovec za Čechovova Strýčka Váňu dostal divadelní cenu OBIE, Werich touž dobou dostal za svou roli v inscenaci Čechovovy povídky Slzy které svět nevidí Zlatou nymfu na festivalu v Cannes. JV se už nikdy nepodíval na Sochu svobody a odmítl k ní jet na výlet i se svými adoptivními dcerami. „Soše Svobody jsem se rok díval z vězení na zadek, a proto už ji nikdy nechci vidět!“ Jeho kolegové Orson Welles a Charlie Chaplin byli ve svém pohledu ještě důslednější: poté, co je mccarthismus vyhnal do Evropy, už se nikdy nevrátili zpět. Jejich dnešním následovníkem je Roman Polański, kterého z Ameriky vyhnala ze stejných pozic vyhánějící metoo-legislativa…

Příběh o vypovídání umělců, kteří pracovali pro své země, jsou nejen příkladem ignorance velmocí, ale i osobním vzkazem nám, kteří se snažíme vyvíjet podobnou činnost, abychom za to, že propagujeme kulturu nějakého národa (ať už svého či jiného), nikdy nečekali vděk vlády jeho stát… .Jiří Voskovec nicméně nezahořkl ani na jednu ze svých vlastí a stal se – krom toho, že byl neoficiálním agentem Jana Wericha na západě – i neoficiálním kulturním velvyslancem své staré vlasti v USA. Každého velkého amerického tvůrce, s nímž se sblížil, vzal do Muzea moderního umění, kde se jako ukázka evropské avantgardy promítal československý film V+W Nebe na zemi. Vytvořil one man show představení z Haškovy Švejkovy budějovické anabáze, kterou s velkým úspěchem uváděl na amerických univerzitách. Od jejího založení spolupracoval se Svobodnou Evropou, ale první rozhovor Čs. rozhlasu (později chartistovi a též slavnému emigrantovi v Londýně Karlu Kynclovi) udělil už po uvolnění poměrů v roce 1963 a mluvil v něm o své úloze překladatele filmu Vojtěcha Jasného Až přijde kocour do angličtiny pro americkou distribuci. Jakmile se v New Yorku začali objevovat první čeští tvůrci, jeho byt byl jejich útočištěm. Sblížil se s dramatikem Josefem Topolem (jehož hru Kočka na kolejích přeložil se svou třetí manželkou Christine McKeown do angličtiny a režíroval ji v divadelním spolku svých studentů), skladatelem Jiřím Šlitrem a režisérem Jánem Kadárem a se svými známostmi mezi židovskými kulturními pracovníky v New Yorku i Hollywoodu měl lví podíl na proslavení filmu Obchod na korze a jeho Oscaru (prvním Oscaru pro československý film), jako celoživotní přítel Miloše Havla (který byl prvním zaměstnavatelem V+W, který je ještě před Vest Pocket Revue nakrátko udělal vedoucími svého kabaretu v Lucerně) ubytoval během jeho cesty do USA v roce 1968 Václava Havla, u tamního režiséra rumunského původu Andreie Șerbana se zaloužil, aby do jeho domovského divadle Lincoln Center for the Performing Arts byl po své emigraci přijat Jan Tříska, když s ním předtím probral jeho roli slovo od slova. Spolu s tehdejším 1. tajemníkem velvyslanectví ČSSR při OSN Miroslavem Polreichem se zasloužil o záchranu života Jana Wericha, která během své krátké druhé emigrace po srpnu 1968 v New Yorku zkolaboval, a bylo třeba, aby velvyslanectví zaplatilo nemocnici 20.000 dolarů za jeho hospitalizaci. Z chystaných americko-československých projektů, jako byla Válka s mloky režírovaná Jánem Kadárem, či film Jiřího Suchého o kabaretiéru Jonášovi, který měl být režírován Milošem Formanem, zbyl jen jeden jediný úspěch: Jan Werich na konci 50. let domluvil výjimku, podle níž Jiří Voskovec i jako emigrant mohl v komunistickém Československu na plátno (ve filmu Dvanáct rozhněvaných mužů z roku 1957 ho nadaboval Václav Voska, jehož JV po válce režíroval v Národním divadle), mohl být uváděn jako autor her V+W a v roce 1965 mu zde dokonce vyšla kniha o čs. meziválečné avantgardě Klobouk ve křoví. V hubených dobách, kdy by se mu hodil výtěžek z gigantického počtu jejích prodaných výtisků, však čs. administrativa nepovolila výplatu peněz za moře – a jeho úspěšný překlad Krále Ubu, kterého po celé Evropě hrálo Divadlo na zábradlí, šel na vrub jeho bratra Prokopa (který zůstal doma a vzal v těžkých letech překlad na sebe, aby hra kvůli překladateli-emigrantovi nebyla zakázána). Přestože udržoval vztahy s dcerami své sestry Olgy (Marie se dokonce stala chůvou jeho adoptivních dcer), tyto průvodní jevy rozděleného světa poškodily jeho vztah s bratrem Prokopem (1942–2011) a bohužel i se stejnojmenným synovcem, později básníkem ve francouzském exilu, který začínal jako kulisák divadla, inspirovaného poetikou V+W: Semaforu S+Š, jehož zaměstnancem pak byl i jeho prasynovec Filip Voskovec. Přesto v „tučnějších letech“ Jiří Voskovec přispíval zakázanému Janu Werichovi, který se nakonec opět vrátil do vlasti, na živobytí a pokud mohl, setkával se s ním ve Vídni v domě předválečného československého německy mluvícího ctitele Osvobozeného divadla, průmyslníka Herberta Turnauera. Jana Wericha přežil přesně o devět měsíců – bohužel mu nevyšel plán postarat se o Werichovu vnučku Zdenku, které se po vdově po Jaroslavu Ježkovi (a poslední lásce Jana Wericha) Františce-Frances Ježkové říkalo Fanča. Když Jiří Voskovec začal mluvit o tom, že „dědek, kterej se narodil na Sázavě, asi brzo natáhne – chce se mu zpátky do přírody“, jeho poslední manželka prodala jejich newyorský byt a pořídila venkovské sídlo hodinu rychlé jízdy od Hollywoodu, kde JV točil své poslední dílo – seriál Skag. Jiřímu Voskovcovi se tak splnil jeho chlapecký sen žít mezi indiány – bohužel jen na pár měsíců…

Vizionářské výroky Jiřího Voskovce z knihy jeho korespondence s Janem Werichem.

Za pomoc s genealogickým rozměrem textu děkuji Zdeňku Hornerovi.