Deník Magdaleny Deverové, 21. června – 4. července 2021

Obrázek nebo fotografie#33423 Obrázek nebo fotografie#33427 Obrázek nebo fotografie#33428 Obrázek nebo fotografie#33429

Jaký bude, je, byl rok od března 2021 do března 2022 z pohledu osobností spjatých s výtvarným uměním? Celoroční seriál, v němž celkem 26 umělkyň, kurátorů, teoretiček a sběratelů umění tvoří společný deník, směs profesních, osobních i celospolečenských reflexí, vždy autorským záznamem dvou týdnů.

Magdalena Deverová (1983) vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, v diplomové práci se zaměřila na médium instalace v jeho tuzemských počátcích šedesátých let. Pracovala jako šéfredaktorka internetového časopisu věnovaného architektuře EARCH.cz. Od roku 2011 působí jako kurátorka v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem. Naposledy zde připravila skupinovou výstavu třiceti dvou umělkyň a umělců Koncepty zrcadlení, představující princip zrcadlení v konceptuálních tendencích od šedesátých let po současnost. O tomto období i médiích instalace a videoartu jako těžišti kurátorčina zájmu pak svědčí i další organizované výstavy; Ivan Kafka, Esther Stocker, Václav Cigler s Michalem Motyčkou… Publikovala v časopisu Architekt, EARCH.cz a čtrnáctideníku Ateliér.

Po 21.6.

Dnešní den byl ve znamení hektických udalostí, jejichž neplanovaným důsledkům nezbývalo než se přizpůsobit.

Po nedávno ukončené výstavě Koncepty zrcadlení *** je třeba rozvézt zbytek děl. Na tento den připadl transport velkého vibrujícího zrcadla Magdaleny Jetelové z roudnické galerie do Liberce na Fakultu umění a architektury do atelieru Richarda Loskota. *** Richarda si moc vážím. Z jeho krátkodobé přítomnosti jsem vždy načerpala nové podněty do života. Líbí se mi jeho otevřenost k jisté citlivosti pro tajemství lidské existence, pohled na umění, propojení kvantové a normální fyziky s mysteriem života a umění. Kvůli zpoždění přepravní společnosti se vše vleklo. Plán na schůzku v Liberci ohledně jedné výstavy na příští rok musel být odložen.

Příjezd do Prahy v úmorném horku, obvěšená těžkými věcmi (včetně zapůjčeného slunečního bubnu) jsem spěšně vyzvedla děti a běžela s nimi alespoň na chvilku do Rajské zahrady k „vodopádu“ a bambusového lesíku. *** Stále zde visí ve vzduchu otázka, jak zvládat práci na plný úvazek a péči o děti. Také děti byly z horka unavené a návštěva parku je spíš vyčerpala. Kladná očekávání někdy spíš nahradí nutná dávka zpruzení. Proč se z toho nikdy nepoučím?

Pak rychle domu, předat děti rodičům a běžet rychle na tříhodinovou mediační schůzku s otcem mých dětí. Téměř rok od rozchodu se začala konečně rýsovat dohoda o střídavé péči s mou větší účastí, termín pro odstěhování naštěstí posunut na konec července. Musela jsem před mediátorkou a Kubou obhajovat svou práci, jako kdybych byla úplně divná. Prý má vysokoškolsky vzdělaná žena právo na lépe placenou práci. V rámci tohoto nepochopení jsem se podivovala světu, v kterém žijeme. Vše se dnes přepočítává na peníze. Kritérium smysluplnosti a vnitřního naplnění z mé práce jakoby ani nehrálo roli. Připadala jsem si trochu poníženě. Je otázkou každého, čemu se chce věnovat. Z mé strany uskromnit se vyvažuje fakt, že můžu vykonávat krásné a obohacující zaměstnání. Na závěr mediace jsem bojovala s ohromnou ospalostí, odkývala jsem návrh na dohodu, u které se mi ani nechtělo věřit, že výsledkem je to, co jsem si celou dobu přála.

Venku jsem to nechala trochu doznít a honem pro nákup na zítřejší oslavu mého syna Eliáše. Do noci jsem pekla muffiny a připravovala věci na oslavu. Šla jsem spát pozdě a věděla, že za 4,5 hod vstávám.

Út 22. 6.

Ráno plné shonu, vypravit děti, popadnout krabici s věcmi a muffiny na oslavu a honem ven... do extrémní průtrže mračen. Do školky jsme dorazili už promáčený a s nacucanou banánovkou. Muffiny naštěstí přežily. Než jsem odvedla Apolenku do školky, přestalo pršet...

Na pořadu dne byla rekonstrukce bytu, do něhož se chystáme s dětmi přestěhovat. Se Štěpánem (přítelem) jsme konečně dokončili dlouho rozdělaný kuchyňský ostrůvek a mohli jej využít k příjemné chvíli intimního sepětí. *** Čas se Štěpánem mě naplňuje štěstím. Moc si vážím, že ho mám a že mi tolik se vším pomáhá.

Při cestě do školky jsem se dozvěděla, že plánovaný piknik pro děti a rodiče z první třídy je kvůli počasí zrušen. Naštvala mě i Kubova reakce, který mě na poslední chvíli oznámil, že kvůli změně programu ani nepohlídá děti během třídní schůzky pro předškoláky. Naštěstí jsem je mohla zanechat s jinými rodiči na hřišti a v příjemné společenské atmosféře kamarádů a známých, jejichž děti nastoupí do téže třídy, jsem vyslechla první instrukce.

Než jsem došla na hřiště, dozvěděla jsem se z telefonátu, že by mě rádi zaměstnali v jiné práci. Jsem nadšená a přemýšlím, jak si udržet alespoň snížený úvazek v roudnické galerii.

Na hřišti jsem se potkala s Karinou Kottovou, která mě připomněla, že se za rohem v Galerii Proluka právě odehrává vernisáž Veroniky Bromové. Na chvilku jsme se zastavili, abych ji pozdravila.

Apolenka s Eliášem nadšeně pobíhaly s ostatními dětmi kolem Veroničina týpí, věšely fáborky za účelem splnění přání. *** Díky této události jsem se potkala s Terezou, milou malířkou, která kdysi dávno (v době mé mateřské) restaurovala u nás v domě na Vinohradech skutečně jedinečné fresky na schodišti domu. Vzpomněly jsme si obě, jak to byl pro nás všechny zúčastněné pěkný čas prokládaný setkáními ve stínu naší klidné a harmonické zahrady. Bude se mi po ní a domě stýskat. Přece jen jsem jim věnovala hodně péče.

St 23. 6.

Také dnes mám dovolenou, abych mohla pracovat na bytě. Milý plynař ráno zapojil varnou desku v kuchyňském ostrůvku. Nedalo mi, abych mu neukázala dílo Davida Možného, které jsem si nedávno vyfotila na jeho výstavě ve Fait Gallery. *** Chtěla jsem mu předvést, že lze jeho profesi propojit s uměním. Těžko říct, co si o té věci myslel. Alespoň ocenil pracnost provedení a měděné trubky. 

K mé radosti jsme dokončili téměř celou dřevěnou podlahu, natřela jsem kuchyňské pracovní desky a celý záchod, smontovali jsme rohovou kuchyňskou skříňku. Prošli se dlouhou procházkou do vietnamské restaurace a vedli u toho hluboké rozhovory o životě po rozchodu s bývalými partnery a o střídavé péči o naše děti.

Čt 24. 6.

Dnes jsem vstávala brzy s vědomím, že mě čeká dlouhý pracovní den v Roudnici zakončený večerní vernisáží výstavy Zbyška Siona. A skutečně, po příjezdu do galerie jsem zjistila, že se zkomplikovala aplikace řezané grafiky k výstavě. Tři holky seděly na podlaze a musely sundávat písmenko po písmenku z přenosné fólie, která lepila víc než by měla. Rvaly si u toho vlasy a říkaly už nikdy víc. Vzala jsem si za úkol rozmístění popisek, což mě umožnilo projít si výstavu (svěřenou externímu kurátorovi) a v klidu popřemýšlet o všech obrazech. Vše se stihlo akorát, takže jsme se mohli tvářit, že výstava už přece dávno stojí. Třebaže výstavu rané tvorby Zbyška Siona shledávám vizuálně i barevně přeplněnou, setkání s autorem bylo velkým zážitkem. Skromně působící malíř mi prozradil technické a materiálové pozadí většiny obrazů. Jsem ráda, že tyto poznatky můžu zaznamenat do elektronického systému, abychom v budoucnu měli více informací pro případné restaurování. Velká část obrazů totiž pochází z naší sbírky.

Po návratu do Prahy jsem zamířila za Štěpánem a přáteli do Kasáren – oblíbeného místa bujarých letních nocí a společenského života, který je stejně tak vhodný k večírkům, jako i k návštěvě dětského hřiště. Baví mě, že se jedná o jedno z míst, které umožňuje kloubit rodinný a společenský život. Když jsem měla první dítě, takových prostorů byl stále nedostatek. Konečně mě těší, že se tato situace mění a umožňuje matkám na mateřské nežít v uzavřené bublině. Je zajímavé, že v tomto ohledu byla Česká republika za západní Evropou dlouho pozadu.

Stačila jsem si dát jeden drink a povyprávět historky z mé dávné paraglidové historie. Pak jsem si odskočila do Štěpánovy kanceláře za rohem, abych ve 21:15 absolvovala videohovor s Patriciem – mým drahým mexickým kamarádem, ředitelem MPIFF (MEXICO PRAGUE IBEROAMERICAN FILM FESTIVAL) a představiteli mexických organizací. Slíbila jsem jim spolupráci na produkci a prezentaci přehlídky významných českých filmů v Mexico City, kam bych měla na začátku října odletět. Konečně se plní můj sen spojit kulturní práci se španělštinou a načerpat jižanskou atmosféru i skrze příjemnou a zároveň finančně ohodnocenou činnost. Dohodli jsme se na přehlídce mnoha filmů – převážně Františka Vláčila a představitelů nové vlny. Hrozně mě baví propojovat kontakty, poznatky a zprostředkovávat významné počiny z kulturní sféry dalším lidem. Jakoby měla struktura světa podobu sítě, kterou je skrze kontakty a vzájemným kulturním propojováním třeba neustále příst. Těší mě se na tomto projektu podílet, i když si říkám, jak vše ještě s novým pracovním závazkem můžu zvládnout. Napadla mě také myšlenka vytipovat v Mexiku vhodného představitele ekologické architektury či přednášejícího o mexické architektuře dřevostaveb pro Salon dřevostaveb, který brzy budu organizovat. S Patriciem jsme se rovněž nadchli pro myšlenku založení dosud neexistujícího Českého centra v Mexiku.

Vrátila jsem se do Kasáren a užila si s ostatními pěkný zbytek večera.

Pá 25. 6.

Dopoledne práce z domova (resp. od Štěpána). Trápí mě, že ještě nejsem přestěhovaná a tak trávím půlku času „ve vyhnanství“ mimo domov, který jsem dlouho budovala.

V 11:00 schůzka s Petrem Štemberou na Žofíně kvůli podpisu darovací smlouvy a předání katalogu z výstavy Koncepty zrcadlení. Pršelo, a tak jsme zasedli pod střechu Mánesa. Příjemný rozhovor se nesl nejenom ve vzpomínkách na Štemberovy akce, ale také v reflexi současného uměleckého dění i koronavirové situace. Předali jsme si mnoho podnětů a já si odnesla spoustu autentických zážitků autora z jeho rané tvorby. Od té doby jsme v kontaktu.

Honem domů, práce, oběd a pak vyrazit pro děti... od příjemného pozastavení a nadhledu na plynutí času u břehu Vltavy návrat do klasického kolotoče. Dnes naposledy jsem děti dovedla na jejich oblíbený kroužek dětské jógy, abychom se rozloučili s lektorkou. Mezitím jsem využila chvilku, abych poseděla s kamarádkou na kafíčku. Pak domů, sbalit na víkend.

Těsně před osmou jsme se Štěpánem přijeli na faru do Pyšel – kouzelného místa, kde se zastavil čas. Děti tu mají útočiště a další kamarády od druhé rodiny, která se rozhodla mezi vlahé barokní zdi přestěhovat. Po dlouhé době oheň, zpěv s kytarou v podání spolubydlícího Tomáše (filmového zvukaře) a dlouhé noční rozhovory (konečně již s čerstvým pivem z nedaleké hospůdky).

So 26. 6.

Po dlouhé době příjemně pomalé ráno.

Koupačka v prvorepublikové plovárně na Sázavě pod zříceninou středověkého hradu. Jedno z našich nejoblíbenějších míst na koupání, když pominu jez v Čerčanech. Vzali jsme s sebou čtyři děti (další dvě od spolubydlících). Všechny si užívaly skákání z mola, kde navázaly kontakt s místním chlapečkem, s kterým se shazovaly do vody. My jsme jim střídavě sekundovali a podivovali se nad výběrem živé hudby z přilehlého restauračního zařízení. Rychlé přepínání mezi interpretováním českého country a Michala Davida v podání ženské zpěvačky bylo poněkud silné kafe. Přesto to místo má fenomenální atmosféru. Skvěle jsme si to užili.

Večer opět oheň a dobře vychlazené pivo ze džbánku.

Ne 27. 6.

Miluji náhody. Dnešní ráno bylo příjemně odpočinkové. Děti se probudily klasicky dřív, ale spolubydlící Jiřina je hned vzala k vodě. My jsme se mohli se Štěpánem ještě chvíli válet v posteli. Po příjemně pomalé snídani v trávě jsem dala vyprat a pustila se do propočtů a návrhů na výživné a způsob střídání o děti. Slíbila jsem, že svůj návrh zašlu do pondělí. Než jsme se dostali za dětmi k Sázavě, dostali jsme od Jiřiny zprávu, že se čirou náhodou u vody potkali s mým švagrem a třemi bratranci (co bydlí na venkově u poměrně vzdálených Českých Budějovic). Když jsme dorazili, bylo vidět, jak jsou děti ze shledání totálně nadšené. I kdybychom takové setkání plánovaly, nevyšlo by lépe. Kluci Šebešovi vzali s sebou ragby míč a tak se jednotlivé koupačky mohly prokládat různými hrami s šišatým míčem. Bylo nám tam dobře, ale tlačil nás čas, abychom do Prahy tentokrát dorazili včas. Štěpán se chystal na převzetí svých dětí a já jsem chtěla zastat spoustu věcí v domácnosti, včetně tolik odkládaného praní.

Po 28. 6.

Ráno jsem odvedla děti do školních institucí a vyrazila směr Letňany – k našemu tradičnímu místu u metra, kde mě roudničtí kolegové pravidelně nabírají do auta na dlouhé pracovní cesty. Tentokrát nás čekala cesta do GASKU, kam jsme vraceli dílo Dvojčata od Mileny Dopitové. Kolegové z GASKU nás velkolepě přivítali (také díky mé kolegyni Madlence, která zde předtím pracovně strávila 8 let). Kromě správkyně depozitáře se nás ujali téměř všichni kurátoři a postupně nás provedli všemi výstavami. Po dlouho očekávané výstavě Svobody, která byla po všech směrech inspirativní (zaujala mě hlavně jeho pohyblivá a více úrovňová scéna pro Hamleta), jsme stihli s Richardem Drurym proběhnout po dvou letech stálou expozici. Poté jsme si odskočili na oběd do mé nejoblíbenější kutnohorské restaurace V Rudhardce na úchvatnou zahrádku, kam se vstupuje skrze nízký gotický portál. Odpoledne jsme pokračovali v GASKu skvělou výstavou kreseb Jana Kubíčka, které mě zaujali v mnohém ohledu víc než jeho obrazy. Člověk z nich postřehl ohromnou míru hledačství, experimentu a autorských úvah o dělení plochy i o rovnováze mezi přísnou geometrií a principem náhody. Skvělé poznání! Z lehké míry flagelantství jsem si sama vyprosila zastavit se také na výstavě Alžběty Josefy, ke které mám z pochopitelných důvodů ne moc vřelý vztah. Přesto, že jsem hned záhy po rozchodu s otcem svých dětí pociťovala ohromnou úlevu a vysvobození z nefunkčního vztahu, nemohu této osobě prominout, že díky ní děti ztratily možnost vyrůstat v plné rodině a také to, že měla žaludek začít si vztah se zadaným mužem a několik měsíců mi to tajit. V jedné chvíli se mi v obklopení jejích obrazů udělalo nevolno, musela jsem z místnosti prchnout, přišlo mi nějak moc temný. Snažíc se oprostit od osobních zkušeností si myslím, že její obrazy mají své kouzlo. Pro mě však budou mít navždy příměs něčeho osobního, jako v případě obrazu Vklínění z roku 2021... *** Vydatná přehlídka následovala přes malou výstavu Dagmar Šubrtové do zahrad galerie na venkovní sochy. Z nich mě asi nejvíc zaujala socha Veroniky Bromové s ekologickým podtextem. *** Vlastně mi přišlo vtipné, že ve sledu několika pár dní jsem viděla dvě její práce, které si byly v něčem velmi podobné. Na okraji něčeho plánovaného, vzniká život zcela neplánovaný – při pohledu dovnitř „zelené“ planety, mě zaujal náhodně vzrostlý plevel. Skvělá souhra náhody, přírody a tvůrčího záměru!

Pri cestě do Prahy se rozprskla na okně moucha. Vytryskla z ní vyrazná žlutá barva. Zatimco fleků na předním skle bylo dost, tento byl čerstvý a svou barevností naléhavě vybočoval od ostatnich. V sedě naproti mokré skvrně na mě dopadla na chvilku tíha z pocitu konce života. Jak snadná je proměna existence jednoho živočišného druhu v neurčitý barevný cákanec. Proč zrovna žlutý? ...Kdyz jsem videla něči rozšmelcované tělo na kolejich, měla ta hmota růžovou barvu. V údivu a nadšení jsem táhla pohled po přitažlivě růžovém pruhu, než jsem s hrůzou zjistila, že se jedná o lidské tělo...Ivan Kafka mi kdysi vyprávěl, jak viděl na jedné pražské křižovatce bouračku převozníka mléka. Stékající červená krev se linula po boku bílých čůrků mléka po ulici. Tahle barevná kombinace se Ivanovi vryla do paměti a často si na ni během svých realizací vzpomněl. Zvláště když jsme spolu vybírali červenobílou signalizační pásku pro instalaci v Roudnici hned kousek od křižovatky, kde k bouračce došlo.

Po návratu do Prahy jsem hned běžela na vernisáž Jiřího Thýna, na níž jsem se chtěla mimo jiné setkat s Kachou z galerie Hunt-Kastner. Z minulého týdne jsme přesunuli schůzku, abychom se domluvili na případné spolupráci na jedné z výstav. Přizoreně jsme do úvah o možnosti reprodukovatelnosti původních instalací zapojili i Jana Mlčocha a Helenu Musilovou. Nebylo více prostoru myšlenky rozvinout. Chci si téma nechat projít hlavou během dovolené v příštím týdnu. Už teď mě něco napadá. Jsem zvědavá, co z toho vzejde.

Po cestě do nového bytu jsem se potřebovala stavit v Bauhausu, abych koupila pár věcí a hlavně klíč na opravu pračky. Vnuklo mě to úvahu o genderových předsudcích vůči ženám a jejich vztahu k technice. Sama jsem se přistihla při tom, že když se potřebuji prodavače na něco zeptat, namísto technicky poučené ženy dělám roztomilé a hloupé stvoření, které potřebuje nutně pomoct. Zjistila jsem, že to funguje víc. Z hlediska genderové uvědoměnosti je to však asi totální blbost. Rozhodně zajímavá otázka pro dnešní večer.

Út 29. 6.

Ráno v Roudnici nás čekala porada, poslední před létem. Shodli jsme se na tom, co je třeba během léta dokončit a připravit. Předali jsme si s Mirkem (ředitelem) a Péťou (druhou kurátorkou) informace o vývoji výstav na další rok. Zvládla jsem dokončit několik organizačních věcí a připravit si podklady na práci domu k doplnění databáze o digitalizované obrázky děl.

Cestou na vlak jsme se s Péťou prošly kolem neodolatelného Labe a ve vlaku si povídali ze všech stran o vztazích a našich zkušenostech. Uháněla jsem pak do nového bytu, kde jsem měla sraz s roztržitým metalákem Carlosem z Chile, který mi měl dodělat dlouho slibované elektrické práce v bytě. Přestože mluví dobře česky, komunikujeme spolu španělsky. Asi proto, že jsme práce začali i s Patriciem. Za tu dobu jsem se doučila spoustu slovíček z oblasti stavebnictví... Pracovali jsme spolu asi čtyři hodiny a za tu dobu dokončili zásadní obvod pro kuchyni. Byla jsem štěstím bez sebe, že mám v kuchyni konečně zásuvky, že už můžu připojit pračku, myčku a že mi funguje zapínání plynových vařičů. V průběhu pozdního večera se začalo schylovat k příšerné bouřce. Miluji to zvláštní napětí, které je ve vzduchu před tím, než to propukne. Vítr začal šílet a ve stínu všech tornád posledních dní vypadal dost děsivě. Carlose to probralo natolik, aby si uvědomil, že brzy zavírá nedaleká večerka a že tam nutně musí jít. Snažila jsem se mu to vymluvit, ale nenechal se odbýt. Potřeboval nutně dlouhé papírky, aby si prý před spaním mohl ubalit svého jointa. Přišlo mi to neuvěřitelné, ale koneckonců každý má své divné zvyky. Nabízela jsem mu papírky krátké, ale ani to ho neodradilo vyběhnout do šíleného tance stromů a blížících se blesků. Sedla jsem si mezitím na balkon, zapálila si svou výjimečnou cigaretu a se zaujetím pozorovala les v bouři, jak se v mezičase jednotlivých záblesků prohýbá a vlní jako rozčílené moře. Bylo to úchvatný! Šla jsem spát osvěžena bouří, s dobrým pocitem, že jsme za tu dobu vykonali hodně práce.

St 30. 6.

Velký den pro naší dceru Apolenku – její první vysvědčení. Kvůli tomu jsem taky měla zůstat pracovat z domova. Vstala jsem však v zajetí lehké paniky. Volal mi Kuba, že dětem je špatně od žaludku. Náš plán, že dorazím po ránu před školu, nabourala varianta vzít si taxíka a dopravit Apolenku ke škole, abychom vysvědčení stihli. Eli byl na tom totiž hůř a v průběhu noci zvracel. Snažila jsem se poradit Kubovi s homeopatií na dálku. Po chvilce zněl verdikt, že zvládnou dojít do školy pěšky. Dorazila jsem pak před školu. Potkala se s Kubou a Elim, který už se smál od ucha k uchu. Čekali jsme na prvňačku s prvním vysvědčením, ale ještě předtím se podívali na slavnostní průvod deváťáků, kteří se pro tuto příležitost pěkně nastrojili. Bylo to dvakrát tolik dojemné. Člověk vejde na základku jako malý špunt a odchází skoro jako dospělá osobnost. Jaký to asi bude, až budou po schodech scházet naši deváťáci?

Plán, že půjdeme i s tatínkem dětí na zmrzlinu jsme museli kvůli zdravotním okolnostem dětí přehodnotit. Dovedli jsme je domu (do Bělehradské), aby si odpočinuly. Apolenka se prý v nestřeženém okamžiku pozvracela místo focení s paní učitelkou. Chudinka.

Doma jsme si hráli hlavně s legem a pak usoudili, že můžeme vyrazit na dietní polévku. Kuba šel s námi. Byl klasicky mrzutý a neochotný, ale nakonec jsme alespoň rozplánovali celé léto ohledně dětí. Uvědomila jsem si, že můj zájem na tom, abychom s dětmi mohli trávit čas oba, nebudu už dál živit. Nikam to nevede. Kuba není ochotný ani na chvilku se snažit chovat jinak a užívat si ten čas jen skrze děti. Nakonec mi spadl kámen ze srdce v dilematickém rozhodování mít plně střídavou péči nebo asymetrickou péči s mou převahou a nemoct se věnovat práci na plný úvazek. Kuba mi oznámil, že dává přednost střídavé péči. Myslím, že i pro děti je výsledek dobrý. Budou mít konečně plně přítomného otce a já se budu moct plně finančně osamostatnit a věnovat se všem pracovním příležitostem, co mě v brzké době čekají.

Odpoledne jsem pracovala z domu. Eli alespoň na chvilku usnul. Stihla jsem poptat i některé z filmů pro festival v Mexiku. To mi udělalo radost. Navíc se těším, že některé z filmů, které jsem ze seznamu neznala, brzy nakoukám.

Večer jsme se potkali se Štěpánem na Florenci. Dali si menší večeři na Karlínském náměstí a rozhodli se, že navštívíme Přístav. Mělo tam proběhnout nějaké představení nového cirkusu. Zatímco živé hudby jsem se za poslední dva týdny od uvolnění plně nabažila, divadlo mi hrozně schází. Ostatně to jsem pocítila už na Svobodově výstavě. Tak dlouho jsme na divadlo čekali, až jsme se zakecali a přišli na něj až po začátku. I tak jsme stihli podstatnou část. Malá scéna v Přístavu je kouzelná navíc v tom, že místo kulis a falešné perspektivy se otvírá pohledem na Vltavu. Sportovní, taneční a herecký výkon naplnil naše očekávání. Nečekané přišlo však vzápětí a vlastně nám přineslo nevšední pohled na věc. Protagonisti spolu s týmem, co představení připravili, nás po skončení vyzvali, abychom sdělili své názory a kritický pohled. Zamýšleli celou věc uvést až za měsíc a tak trochu nás použili jako pokusné králíky. Strávili jsme ještě v Přístavu příjemný zbytek večera a pak odjeli přespat do bytu po babičce. Ráno se totiž budou zaměřovat okna na venkovní rolety.

Čt 1. 7.

Dnešní den mi přišel k večeru trochu zoufalý.

Dopoledne práce z domova. Pak jsem se vydala ve výletní atmosféře vlakem do Černošic ke „skladu“ Dominika Langa. Setkala jsem se tam s kolegy, kteří dovezli Dominikův objekt, abychom jej mohli po skončení výstavy vrátit. Za dveřmi s nápisem „Non-stop bar“ nás čekal ještě víc zahuštěný prostor, než jsme jej znali. Bylo zajímavé vidět zabalené hlavy Evy Koťátkové, které ještě nedávno odvedly svou práci na výstavě Rozhovory s monstrem v Meet Factory. Pohled na ně v potemnělém prostředí a ve svých poloprůsvitných obalech na mě udělal velký dojem, který neodmyslitelně pro mě náleží k vyznění poselství výstavy tematizující vyloučení určitých jedinců a společenských skupin... Naše cesta následovala k manželům Kolíbalovým, které už jsme bohužel doma nezastihli. Ujala se nás jejich milá sousedka (v podobném věku), která byla tak ohromná, že mě provedla domem, aby mi ukázala svou kouzelnou zahrádku. Miluji pohledy do skrytých míst a zahrad... Poslední zastavení vedlo do jednoho grafického studia, kam jsme odevzdali novotisky fotografií Vladimíra Ambroze. Uf! A je to, po mnoha měsících jsem mohla uzavřít kapitolu za výstavou Koncepty zrcadlení, která mi přinesla hlavně spoustu zajímavých příležitostí k setkání i další pracovní příležitosti (oponenturu diplomové práce pro FUA v Liberci i přednáškovou činnost v Hraničáři v Ústí). Ohromný kus práce za náročnou skupinou výstavou stál za to. Těším se, až přes rok uskutečním další skupinovou výstavu, která mě teď zraje v hlavě.

Po práci zas další práce na bytě. Návštěva obchodů pro kutily se vklínila mezi mé poslední koníčky. Tentokrát OBI. Půjčili jsme kotoučovou pilu na uříznutí kuchyňské desky, vstupních a vnitřních dveří. Dveře se povedly, kuchyňská deska hůř. V určitou chvíli se dostavilo zklamání. Masivní dřevěnou desku jsme značně pilou při výřezu na dřez poničili. Museli jsme ji otočit, ovšem na druhé straně již měla taky hodně šrámů. Zatím nevím, co s tím budu dělat. V těchto momentech lituji svého smyslu pro detail. Nakonec mnohem důležitější je, že si Štěpán neuřízl břicho. Přišla i Martina, má drahá kamarádka, pomáhala mi lakovat dveře, o které se Štěpán při odchodu několikrát opřel... Šla jsem spát ztrhaná s divnými pocity.

Pá 2. 7.

Divný pocity byly možná předzvěstí přicházející střevní virózy. Nad ránem mi začalo být špatně od žaludku. S vypětím sil jsem dorazila za dětmi na Vinohrady, kde panovala příjemná nálada při stříhání vlasů dětí. Svalila jsem se vedle nich s křečemi v břiše na gauč a Kuba mi oznámil, že i on od půlnoci zvracel. Chytli jsme to od dětí. I když jsem se nemohla moc hýbat, bylo mi dobře. Kuba se zdráhal odejít. Dokonce jsme si stačili říct to, co jsme si přes rok nebyli schopní sdělit.

Proležela jsem půl dne, děti si zvládli hrát samy, občas se o mě staraly a v poledne jsem se vybičovala jim udělat oběd. Nedokázala jsem jim však odepřít záměr pro dnešní den – tj. přesunout se na faru do Pyšel, kde nás čeká celý týden se Štěpánem, jeho dětmi a všemi dalšími lidmi, co fara tradičně přitáhne. Zmobilizovala jsem všechny poslední síly – sbalila věci, uklidila, vytřídila dětské věci pro Jiřinu, přibalila pár věcí k přestěhování do banánovek a jelo se.

Stálo to za to, vždy se radši probouzím na novém místě.

So 3. 7.

Dnes mi Štěpán oznámil, že máme jednoleté výročí. Zpětně jsem si uvědomila, jaká neuvěřitelná náhoda nás přivedla k sobě, navíc tak brzy po dramatickém rozchodu s Kubou. Přestože jsem byla přesvědčená, že musím být přece dlouho sama, vír okolností mě začal unášet směrem mimo moji režii. Cítím vděčnost za to, co se stalo. Na faře jsme se poprvé políbili, na faře jsme si mohli tento den připomenout... Kolo roku nás vrhlo do podobných událostí jako vloni. Nafoukli jsme poprvé za sezonu paddleboard a vydali se s dětmi na Sázavu do Zlenice. Krásný den, dokonce i živá hudba se dnes povedla.

Večer se spícími dětmi byl ještě příjemnější, plný intenzivní blízkosti a vášně.

Ne 4. 7.

Je nedele 17:03. Čekám na rozpáleném parkovišti u Lidlu na pivní rohlíky pro hladovějící děti. Říkám si, kolik mně toho zbývá pro dopsání deníku a jak mě nebaví dělat věci na poslední chvíli. Přesto se tak často děje. S minimem času a s vyplazeným jazykem na vestě stíhám sotva plnit úkoly, co hoří. Mé předsevzetí, že tomu dám víc, se bohužel nenaplnilo. Od psaní mě dělí dojet z Průhonic na kraj Prahy vyzvednout pana Ivana (ukrajinského řemeslníka) z bytu, kde dodělával po Carlosovi elektriku. Nějak jsem ztratila trpělivost se přizpůsobovat Carlosově libovůli a jeho nešťastnému operování s časem. Národnostní stereotypy občas do jisté míry fungují... I když příchuť ze spolupráce s jakýmkoli řemeslníkem zůstává stejná. Od teď si budu vážit jakékoli spolupráce s inteligentními muži, kteří kromě hrubé práce mají smysl pro detail a estetično. Debata o tom, proč jsem místo textilního tubusu nekoupila plastovou lištu, me vyčerpala.

Díky rannímu transportu Ivana do bytu jsme si s dětmi udělali výlet do zahrady průhonického zámku. Nakonec je stejně ze všeho nejvíc zajímala interaktivní kašna na náměstí, kde se několikrát smáčely od hlavy až k patě.

Ráda bych deník odevzdala, ale musím nejdřív dětem uvařit palačinky a raději je uspat. Nenechají mi kousek volného času.

Je 23:43. Vrátila jsem se k počítači ze zahrady, kde jsem si za zvuku tiše tikajících kostelních hodin dala svou poslední cigaretu a odehnala z domu zbloudilou kočku. *** Zahrada v noci má své nezapomenutelné kouzlo. Dokončuji deník a posílám štafetu dál.