Nenápadný půvab anomie

Tvrdá hudba pro tvrdý život. Foto WanderingTrad, licence CC-BY-SA-4.0

Kniha Radima Bártů popisuje citovou výchovu mladých umělců v kulisách báječných let s Klausem: žádná nostalgie, ale hodně ponurá groteska.

Česká literatura se při zobrazování nedávné minulosti uchyluje až příliš často k těžkopádnému kazatelství. Novinář Radim Bártů, který již vydal v roce 2005 básnickou sbírku Dveře k míjení, svůj prozaický debut naštěstí pojal zcela jinak. Ve zpovědi dítěte své doby, tj. narozeného v polovině sedmdesátých let, nešetří a nebere vážně nikoho, ani sám sebe. Setkal-li se kdysi šicí stroj s deštníkem na pitevním stole, mohl si ještě leckdo myslet, že je svědkem historické události. V této knize se pod hospodským stolem setkává Egon Bondy s Hurvínkem i Old Shatterhandem a čekat na pointu je zbytečné. Nakonec se zdá, že normalizace, divoká devadesátá léta i současná „doba postfaktická“ nejsou zásadně odlišnými entitami, ale karnevalovými kostýmy, do kterých se převléká stále stejný čecháčkovský marasmus.

Kniha se odehrává během jednoho dne a noci v listopadu 1993 a popisuje různá dobrodružství trojice gymnazistů s uměleckými sklony, shánějících po čertech ďáblech nezvyklou rekvizitu do svého chystaného divadelního představení. Jejich putování po jižních Čechách od jedné nálevny ke druhé přináší sérii trapasů, hádek i rvaček. Nemilosrdně naturalistický obraz přelomové doby autor vyšperkoval množstvím slovních hříček, neotřelých metafor i originálních úvah o životě. Sklon k blasfemii je zřejmý již z názvu Poslední pomazlení.

Byla to zvláštní doba, kdy gravitační síla undergroundové kultury mohla přitáhnout i nadějného kulturistu z fízlovsko-bolševické rodiny. Všude se tehdy hrálo Dračí doupě, pila se broskvová vodka a poslouchaly se kapely jako Alice In Chains a Guns N‘ Roses. Hrdinové knihy mimo jiné navštíví i mítink dr. Sládka, prvního polistopadového politika, který pochopil, jak účinné je brnkat na komplexy a frustrace průměrného občana (dnes již pozapomenutého principála této avantgardní kočovné šou autor charakterizuje slovy: „Navzdory svému věku připomínal ten muž rozjíveného hocha s pusou permanentně pootevřenou v předpubertálním úsměvu. Karkula si na takové typy vzpomínal ze základky: chodili k němu domů a chtěli měnit Čtyřlístky, Ábíčka, angličáky, gumové indiány nebo nedejbože céčka s bezbřehou snahou každého ošulit.“).

Vzpomíná-li se dnes někdy vůbec na první polovinu devadesátých let, pak jako na dobu bezstarostné volnosti a naivních představ o budoucnosti. Hrdinové knihy naopak přinášejí pohled outsiderů, kteří už o těch neomezených možnostech vědí svoje; slovy mladíka, který prodává lahvové pivo v bezútěšném nádražním bufetu: „Eště že mi v lednu nevyšly ty přijímačky na DAMU,“ děl zachmuřeně Dveřník. „To bych dneska věděl vo životě hovno.“ Jen pár let věku a jaký rozdíl: kdo v roce 1989 studoval na vysoké škole, mohl využít všelidového obdivu vůči statečným studentům k oslnivé kariéře, ale pokud jste tehdy teprve končili základní školu, museli jste si počkat na nevábné zbytky po hostině. A když už jsme si o nějaké postavě šoubyznysu mysleli, že mluví tak trochu i za nás, byli jsme záhy drsně vyvedeni z omylu: „Shutdown. A deska bez názvu. Bílá deska. Bílá kráčí. Jen pár let nazpátek. A teď – Harvardské investiční fondy. Umění skončilo. Začaly peníze.“

Kniha je celkem věrohodným portrétem generace, která v nejcitlivějším věku zažila přepólování veškerých hodnot, což jí vnuklo nedůvěru k veškerým velkým pravdám („Historie pádila překotnými skoky a učitelský sbor reagoval: soudruhu a soudružko už si neříkáme. A dohromady nikdo z nich nevěděl, co by k tomu dětem řekl.“). Vyrůstala na seriálu Knight Rider z vídeňské televize, angažovaných karikaturách v Dikobrazu, přenosech z hokejového turnaje Izvěstijí a na falešném trubadúrství Dalibora „Stopangina“ Jandy, takže už těžko mohla brát svět jinak než jako panoptikum. Nenamlouvala si nic o nedávném dějinném přelomu a o své roli v něm: „Bylo nám dovoleno nikdy se nevybarvit.“ Režim zvaný totalitní se sice sesypal, ale to, co ho drželo u moci, tj. lidská hloupost a bezohlednost, pokračovalo dál a v neregulovaném prostředí nabývalo stále bizarnějších podob.

Dospělí, s nimiž se Karkula, Skunk a Lobo na své cestě do hlubin noci setkávají, jsou vesměs odpudivé karikatury jako okresní ódeesácký boss a jeho estébáčtí pohůnkové, negramotní fotbaloví fanoušci, gambleři, zlodějíčkové či kartářka rozdávající své rady v obskurním nonstopu. Nejvíce sarkasmu spotřeboval autor na adresu pedagogů; jeden je vykreslen jako zapšklý hyperagresivní stalinista a druhý jako slizoun sexuálně zneužívající své studenty. Nakonec i nejméně nesympatická postava, strýček s pozoruhodnou přezdívkou Slíža – kytarista rockové skupiny s ještě pozoruhodnějším názvem „The Rozmrdán“ – se ukáže být až příliš v zajetí generační sebestřednosti, permanentně prožívající romantickou zápletku revoluce. Ukazuje se, že za okázalou nonkonformitou se může skrývat velmi konformní myšlení a že vztahy uvnitř subkultury nemusejí být tak idylické, jak se jeví navenek.

Autorův styl je poučen na knihách, jako je Pelcovo …a bude hůř nebo Placákův Medorek. Je tu však jistý rozdíl: chybí jakýkoli náznak generační vzpoury, na obzoru totiž není jakákoli autorita, vůči níž by stálo za to se vymezovat, vše je tak rozplizlé, že zbývá jen neradostné mechanické užívání přítomné chvíle. Tragédie stále visí ve vzduchu, ale pokaždé se nakonec změní ve frašku. Ano, tak se tehdy žilo, na odiv se všude stavěla dekadence a sebedestruktivita, milostné karamboly se maskovaly okázalým cynismem. Dnešní mladí, řekl bych, už nemají takový skon experimentovat sami se sebou. Ani se jim nedivím, když mají před očima, kam jsme to dopracovali my.

Radimovi Bártů se podařilo přesvědčivě zachytit dobovou atmosféru a vyhnout se riziku anachronismů (dnes už se zdá těžko uvěřitelné, že v poměrně nedávných dobách lidé dokázali komunikovat bez sociálních sítí, ba i bez mobilních telefonů, ale opravdu to tak bylo). Příběhu však chybí gradace, je jen řetězením epizod, které prostor více než tří set stran neutáhnou. Také ohledně skatologického humoru se místy až zbytečně moc tlačí na pilu a to, co v první polovině knihy příjemně šokovalo, začíná ke konci spíše odpuzovat. Množství alkoholických nápojů, cigaret a jointů, které hrdinové během jediného dne dokáží zkonzumovat, se kritickému čtenáři nejeví jako slučitelné se životem, ale berme to jako uměleckou licenci, stejně jako pohotové repliky plné jiskřivých paradoxů, které jsou na hospodské tlachy adolescentů až podezřele jemně vybroušené.

Literární teoretik by jistě našel v Posledním pomazlení prvky bildungsromanu i pikareskního románu, rozebral by paralely příběhu s klasickými mýty (dobová záliba ve fantasy se ostatně jeví jako docela racionální reakce na odkouzlení světa), možná by i zdůvodnil, proč je text rozdělen zrovna na dvanáct kapitol. Běžný čtenář bude spíše přemýšlet nad tím, do jaké míry jsou alotria hlavních protagonistů inspirována autorovým vlastním počínáním, když byl v telecích letech. Autor spojuje znalost bohémského prostředí s praxí žurnalisty, který dokáže čtenáři vyjít vstříc, byť někdy za cenu až příliš efektního zobecňování až plakátovosti. Po dlouhé knize jsem si dílo současného českého spisovatele opravdu užil – ale stejně by mě docela zajímalo, co by na ně řekli dnešní sedmnáctiletí…

Radim Bártů: Poslední pomazlení. Větrné mlýny, Brno, 2021