Klimatická politika a otázka sociální

Chudí bydlí v hlučných a špinavých ulicích s velkou dopravní zátěží, které jsou tak přeplněné auty i proto, že se lidé s nadprůměrným příjmem mohli přestěhovat blíž přírodě. Foto Wikimedia Commons Obrázek nebo fotografie#33641

Ochrana klimatu je nezbytná, ale největší zátěž z toho dopadá na nižší třídu. Chudí jen smějí platit příslušné spotřební daně, ale přitom produkují poměrně málo CO2 – na rozdíl od mnoha lidí s uvědomělým vztahem k životnímu prostředí.

Také existují… voliči zelených, kteří jezdí v SUV. Koneckonců, v Německu si 24 procent příznivců zelených v zásadě dokáže představit koupi offroadu s pohonem všech kol, jak ukázal nedávný průzkum pro časopis Der Spiegel. U jiných tamních stran to však vypadá ještě mnohem pochmurněji: s SUV koketuje 48 procent příznivců Křesťanskodemokratické unie (CDU), 52 procent příznivců Svobodné demokratické strany (FDP) a dokonce 54 procent příznivců Alternativy pro Německo (AfD). I pro zelenou voličskou základnu ale platí, že její uvědomělý vztah k životnímu prostředí je často spíše jen politický, než že by se projevoval v soukromí.

Ekologická stopa totiž není určována ani tak vlastními názory, jako spíše penězi. Kdo má vysoký příjem, také ho většinou za něco utratí. A konzum vždy spotřebovává energii a suroviny.

Německý Spolkový úřad pro životní prostředí zveřejnil v roce 2016 rozsáhlou reprezentativní studii, která zkoumala ekologickou stopu různých společenských vrstev. Ukázalo se, že nejnižší příjmová skupina má celkovou energetickou spotřebu pouhých 10 000 kilowatthodin na osobu a rok, zatímco respondenti s vysokým příjmem téměř dvojnásobek – necelých 20 000 kilowatthodin.

Lidé s nadprůměrným příjmem sice bývají nadprůměrně ekologicky uvědomělí a dbají na energetickou účinnost svých přístrojů – také ale podnikají mnoho a dalekých cest, dopřávají si více než jeden počítač a bydlí většinou přepychově. V každém případě se ukázalo, že zrovna ty vrstvy, které nejvíce zatěžují životní prostředí, se nejvíce zajímají o ekologické souvislosti. Lidé s nadprůměrným příjmem, resp. lidé z „kriticko-kreativního“ prostředí si často vůbec neuvědomují, jak vysoká je jejich spotřeba životního prostředí. Přitom je mezi nimi „široce rozšířen názor, že se má se zdroji zacházet šetrně“, jak zjistil Spolkový úřad pro životní prostředí. Úřad to vysvětluje tím, že lidé s uvědomělým vztahem k životnímu prostředí se srovnávají zejména s jinými členy vlastní vrstvy – a zcela ztrácejí ze zřetele, že se v chudším prostředí zkonzumuje výrazně méně.

Takové klapky na očích mají reálné následky: environmentální politika se dělá především pro občany s nadprůměrným výdělkem. Ti profitují z ekologických dotací, zatímco chudé vrstvy na ně jen přispívají. Tato pokřivená situace byla v Německu patrná už za rudo-zelené koalice (SPD a Zelených, pozn. red. KN). V roce 2000 nabyl účinnosti zákon o obnovitelných zdrojích energie (EEG) na podporu ekologické elektřiny. Myšlenka to byla sama o sobě správná, měla ale absurdní důsledky, jak ukazuje přehled z roku 2015: příspěvek na podporu obnovitelných zdrojů energie vybíraný podle zákona EEG činil u nejchudší desetiny obyvatel 1,5 procenta čistého příjmu, zatímco u nejbohatší jen 0,2 procenta. Zato to byli především majetní, kdo instaloval solární systémy na domy ve svém vlastnictví – a obdržel na to státní podporu.

Příspěvek na podporu obnovitelných zdrojů energie je svého druhu daní ze spotřebované elektrické energie, a tak jako všechny spotřební daně dopadá mimořádně tvrdě na nejchudší, kteří musí vydat veškerý svůj příjem, aby vůbec zvládli pokrýt své potřeby. Naproti tomu majetné tíží spotřební daně mnohem méně, protože dokáží velkou část svých příjmů ušetřit.

Energetické daně byly mezitím reformovány, na pokřivené sociální situaci se však nic nezlepšilo – dokonce se poněkud zhoršila. Příspěvek na podporu obnovitelných zdrojů energie vybíraný ze spotřeby elektrické energie doteď prakticky neklesl, a od začátku roku 2021 je podobně zatížena i doprava a topení, a to daní ve výši 25 eur za tunu CO2. Do roku 2025 má tato částka stoupnout na 55 eur.

Je samozřejmě správné, že vypouštění skleníkových plynů, které poškozují životní prostředí, stojí peníze. Opět ale platí, že tato spotřební daň nejvíce postihuje chudé, jejichž zátěž se ruku v ruce s jejím zavedením nesnížila. Místo toho znovu profitují lidé s nadprůměrným výdělkem, pokud jezdí za prací daleko. Za účelem zmírnění dopadů zdanění CO2 byl totiž zvýšen příspěvek na denní dojíždění do práce, tzv. paušál pro pendlery (Pendlerpauschale): od 21. kilometru se teď dává 35 centů, od roku 2024 to bude 38 centů.

Tento paušál pro pendlery je hned dvakrát záludný. Za prvé: jak ukázaly sociální průzkumy, chudí prakticky nependlují. Na vzdálených předměstích bydlí především majetní. Za druhé: o paušál pro pendlery se snižuje zdanitelný příjem, což má za následek, že čím vyšší je samotná daňová sazba, tím vyšší je i daňová úspora. Bohatí jsou tedy automaticky zvýhodňováni.

Chudí však nejsou jen nejvíce zatěžováni ekologickými daněmi – současně jsou to právě oni, kdo nejvíce trpí znečištěním životního prostředí. Bydlí v hlučných a špinavých ulicích s velkou dopravní zátěží, které jsou tak přeplněné auty i proto, že se lidé s nadprůměrným příjmem mohli přestěhovat blíž přírodě, dojíždějí do práce a pak kasírují paušál pro pendlery.

Taková je hořká pravda: německá klimatická politika je dosud hluboce nespravedlivá. Většina stran slibuje alespoň na papíře zlepšení, jak si můžeme přečíst v jejich volebních programech: za účelem kompenzace stoupající daně z CO2 chtějí zelení zavést tzv. energetické peníze (Energiegeld), sociální a křesťanští demokraté pak nejprve zrušit příspěvek na podporu obnovitelných zdrojů energie.

Environmentální ekonomové se shodují, že nejspravedlivější by byly právě „energetické peníze“. Daňové příjmy z CO2 by se rozdělily zpět občanům – a sice rovnoměrně na hlavu. Chudí by tak obdrželi víc peněz, než odvedou na daních, protože spotřebují o polovinu méně energie než bohatí. Nižší vrstvy by konečně měly z ochrany klimatu prospěch.

Druhou největší stranou v německých parlamentních volbách jsou už dlouho nevoliči, mimo jiné proto, že lidé s nízkými příjmy chodí volit mnohem méně často než vyšší třída. Chudí se cítí politikou zrazeni a tento dojem zatím bohužel neklame.

 Text, který původně vyšel v deníku taz, přetiskujeme díky laskavosti (družstevní) redakce taz. Pro Kulturní noviny jej přeložil Pavel Mašarák.