Pohlédnout karoserii do tváře

Expresionistický vůz Rumpler Tropfenwagen Nepřirozený výraz Fiatu Multipla Nissan Juke. Do kterých očí se dívat?

Proč má auto oči, a proč se usmívají nebo mračí? Souvislosti automobilové pareidolie.

Automobil představuje jeden z důležitých fenoménů civilizace, jehož sociokulturní přesah má hned několik příčin. Kromě samotného principu mobility, který odpovídá dynamice rozvoje společnosti v minulém století, jde především o vizuální charakter karoserie. V rámci jejího zhruba stoletého vývoje, během něhož byly utvářeny charakteristické znaky automobilu až do dnešní podoby, došlo k pozoruhodné skutečnosti – v důsledku použití dvojice reflektorů a mohutné masky chladiče začala být příď karoserie vnímána jako technicistní analogie lidské, případně zvířecí tváře.

Antropomorfní přesah tohoto celku svědčí o pozoruhodné proměně vnímání průmyslového výrobku, na který již není nahlíženo jako na ryze spotřební produkt, nýbrž jako na sociokulturní fenomén, jehož prostřednictvím jsou vyjadřovány rozličné skutečnosti – včetně společenských proměn, které se zračí v proměnlivé oblibě různých typů karoserií. Zaměříme-li se na tento fenomén podrobněji, snadno rozpoznáme v karoserii pozoruhodné schéma, díky němuž se vozidlo vzdaluje jakémukoli jinému průmyslovému výrobku. Při sledování automobilové karoserie můžeme mít podvědomou tendenci podívat se jí do tváře; tou se myslí uskupení technických komponent, které vycházejí z mechanicko-provozní funkce automobilu. Hovoříme o dvojici reflektorů, jež osvětluje exteriér karoserie, a masce chladiče, kterou je přiváděn vzduch k motoru. Agregát pak bývá interpretován jako analogie živočišného srdce, které je poháněno tekutými pohonnými hmotami – podobně jako to živé krví. Počínaje tímto technologickým základem vozu a konče plastikou modelací karoserie, která evokuje muskulaturu, automobil představuje celek, jehož biomorfní přesah je zřejmý.

Vraťme se ale na chvíli k přídi vozidla, která je jeho klíčovým identifikačním znakem. Vnímání karoserie je v tomto ohledu ovlivněno – či přímo podmíněno – psychologickým jevem zvaným pareidolie, díky němuž je kognice schopna detekovat tvář i v náhodném uskupení anorganických prvků. Ať už jde o texturu žilkování kamene, jež vznikla zcela nahodile během vulkanického utváření horniny, nebo o ovladače elektrospotřebičů, percepční proces člověka si žádá usměrnění a kategorizaci; převedení jednotlivých dílů karoserie do pareidolického schématu je jedním z jejich projevů. Pareidolie rovněž napomohla vytvořit ustálený tvarový stereotyp, který do značné míry rozhoduje o úspěšnosti vozidla na trhu; je-li pozorovatel schopen porozumět designu, jehož tvarosloví je vystaven, je zde určitá pravděpodobnost, že si jej oblíbí.

Působení pareidolie bylo v průběhu 20. století prověřeno automobilovými kreacemi, při jejichž navrhování bylo toto etablované schéma opuštěno ve prospěch tvůrčích experimentů. Průkopníkem těchto pokusů o stylovou inovaci byl expresionistický vůz Rumpler Tropfenwagen (obr. 1), jehož karoserie byla navržena s explicitním důrazem na příznivé aerodynamické vlastnosti; vůz subtilní konstrukce byl osazen jediným reflektorem, doplněným směrovými světly po stranách. Progresivní charakter vozu našel uplatnění během natáčení snímku Metropolis (1926), kde modely Tropfenwagen byly použity jako průmyslová stafáž dystopických scén megapole z roku 2026.

Patrně nejznámější ukázkou odklonu od výše uvedené konvence je však Fiat Multipla (obr. 2), jehož příď je osvětlena hned třemi řadami reflektorů stupňovitě seřazenými nad sebou. V obou případech jde o důsledek inovativního pojetí karoserie, jejíž objemové proměny si vyžádaly nové uspořádání světlometů; postup designéra byl tedy ryze technický, usilující o vypořádání se s technickým základem, na nějž jsou nanášeny reflektory jako druhotné znaky automobilového exteriéru. Opuštěním přirozeného –pareidolického– schématu si tak lze vysvětlit kontroverzní přijetí vozu Multipla, jemuž je vytýkán nepřirozený výraz. Jeho odmítnutí pak nezřídka směřuje k odmítnutí vozidla jako celku. Tím jsou upozaděny jeho výtvarné kvality, které spočívají především v důsledné reformě karoserie, ojedinělém souladu interiéru a exteriéru a vizuálním odhmotnění vozu, díky němuž je kabina Multiply nebývale prosvětlena.

Pozoruhodné je, že v uplynulých zhruba deseti letech dochází z relativizaci dosavadního ustáleného pojetí přídě vozidla, které znesnadňuje její čtení. Designéři navrhují automobily, jež disponují velkými reflektory, které jsou doplněny úzkými diodovými lištami a mlhovými reflektory. Výsledek je kontraintuitivní, jelikož pozorovatel neví, do kterých očí se dívat přednostně; dochází tedy ke zmatení, které zpomaluje proces přijetí návrhu. Prvním automobilem tohoto typu byl Nissan Juke (obr. 3), přičemž u vozidel Citroën tvoří tento prvek klíčový charakteristický znak celé modelové palety.

Tendence člověka, dívat se automobilu intuitivně do tváře, je přirozená a lze ji vysvětlit jako jeden z projevů pareidolie. Vozidlo se tak mění ze spotřebního výrobku na fenomén, který svým symbolickým významem vyniká nad jiné technologické produkty. Mimořádná obliba dynamických – mnohdy až agresivních – výrazů karoserií, které převažují nad příděmi  s jemnými tvarovými rysy, pak nabízí široké pole pro psychologickou a sociologickou interpretaci.