Andaluský ples 3: La Rabida, Kolumbus a Isabela

Eugène Delacroix: Kolumbus a jeho syn v klášteře La Rabida

Hlubinně poetický cestopis.

Jsem na zvláštním místě. Myslím, že je to svým způsobem nejzápadnější cíp Evropy. Je to klášter La Rabida, kde Kolumbus pobýval a kde se zrodil jeho nápad vyplout do Indie, protože je přeci možné, že země je kulatá. Jsem tu dojatý, i když ani nevím, proč je to tu pro mě tak důležité.

Fouká tu vlahý slaný větřík od moře. Zahrady barevně kvetou a práci vesele zpívají. Nikdo tu není. Jsem tu sám, protože kvůli covidu je klášter zavřený. Příjemný františkánský klid, místo hodných, pokorných a radostných lidí.

Tady to všechno začalo. Něco nemyslitelného, drzého. Dovedeme si ještě představit, jaké to je myslet si něco naopak, než si myslí celá civilizace? Je to jako býčí silou táhnout loď v jednom směru, zatímco všichni siláci doby táhnou v protisměru.

Ale tady věřím, že byl Kolumbus mezi svými. Že tu šuškali nad mapami a propočty arabských učenců a nalézali trhliny pro tu obrovskou možnost, že svět je dočista jiný, než se všem jeví.

Vidím příboj, jak omývá Kryštofovi nohy. Celé dny tam prostojí a hledí k obzoru. Je tím posedlý, nějak odmala už mu to vrtá. Cítí trhlinu ve zdi, kde ostatní vidí bílou omítku. Je tak strašně sám ve svém tušení.

Ale zde není sám; zde najde bratry, jejichž nosní dírky větří nové vůně; kteří umí snít podobně. Jako když delfín nalezne své hejno. On ví, od určité chvíle si je jist. Nevadí, že na základě nesprávných výpočtů. Jeho duše ví, že je ve shodě s velkou pravdou. A to mu dává sílu, i pokoru. Když klečí u trůnu královny Isabelly Kastilské, ona to z něj cítí. Jeho osobnost je pro ni impresivní. A možná z ženského rozmaru – anebo proto, že i ona sňatkem s Ferdinandem Aragonským založila novou říši (dnes jí říkáme Španělsko) – mu svěří pár lodí. A svým experimentem s tímto bláznem se baví.

Ten den, když tento blázen poprvé uslyší volání z pozorovatelského koše: Pevnina! Jeho srdci se strašlivě uleví. Padá z něj tíže býčí síly, kterou dosud kráčel proti všem. Nyní to mohl pustit. Jeho srdce nemuselo už stát proti zbytku lidstva. Nyní mohl plakat. Byl zas nevinný malý kluk a vzpomenul si na písně, jež mu zpívala matka; v nich už to všechno někde bylo, někde to zaslechl, někde ve spodních světech se šuškalo o Zemi, že je obdobně kulatá jako každá kapka rosy. Věřím, že jak se jeho nohy dotkly poprvé nové země, padl k zemi, políbil ji a vrátil se na chvíli (jež je věčností) do svého dětství.

 

Pak uslyšel troubení a virbly a vrátil se do přítomnosti. Narovnal se a s hrdostí a nyní již aureolou slávy pána všech moří („El Almirante Mayordelmar Océano y Visorey y Gobernador General de las Islas y tierra firme de Asia e Indias“) vykročil. Ale to už byl jiný příběh a budeme jej vyprávět někdy jindy.

 

Nyní vane slaný větřík od moře a je tu nevinná radost spiklenectví a přátelství. Jsme v La Rabidě.