Očkování proti covidu jako test životaschopnosti pluralitní společnosti

Foto Tomáš Koloc

Očkování versus pluralita a laskavost.

Je to zapeklitá situace s tou epidemií.

Ptal jsem se jedné dvaadevadesátileté paní, která přežila dramata konce druhé světové války a i jinak neměla lehký život, zdali se už podrobila očkování. Odpověděla mi, že ne, protože se v minulosti nechala očkovat proti chřipce (což jest virus jako covid) a skoro z reakce na to umřela. Už tu zkušenost nechce opakovat.

Další přítel má nedůvěru vůči očkování proti covidu, protože po dobrovolném očkování při cestě do exotické ciziny se mu rozjela vážná nemoc založená na autoimunitní poruše.

Dále: Osoba mně blízká, mající přírodovědné vzdělání a nejsoucí rozhodně povrchního založení, má strach z očkování, protože má z minulosti špatnou zkušenost s reakcí a následkem po jiném očkování.

Takže – co s nimi? Kdo těmto lidem řekne či dokonce přikáže, běžte se očkovat ve jménu anticovidového božstva?

Nechci tu nyní řešit lidi, kteří nemají vlivem různých okolností dostatek důvěry v systém založený – dle jejich vnímání – na korupci, asociálním byznysu a pokrytectví (vědci, zdravotníci a politici prominou, můžou si za to velkým dílem sami a měli by o tom přemýšlet). Řeším ty, kteří mají vážné osobní důvody k váhání či odmítnutí. Zodpovědnost za zdraví přeci je ve skutečné demokracii ponechána na jedinečném jednotlivci, nikoli na systému, že?

Myslím si, že jestli existuje aspoň jeden vážný (odůvodněný) případ „neočkovatelného“ typu, jsme jako společnost povinni to nějak vyřešit, a ne jej ostrakizovat či dokonce penalizovat zvýšením pojistných odvodů či jinak. Protože žádné medicínské opatření nemá absolutní platnost (nadměrné použití antibiotik je dostatečně varující) a vždycky se najdou případy, které se vymykají. A to by měla naše politika umět zohlednit a najít řešení, jak bude společnost fungovat i s lidmi, kteří se nenechají očkovat.

Prosím všechny ty, kteří vehementně odsuzují neočkované, aby trochu ubrali na svém „spravedlivém rozhořčení“. A vzdali se nápadů jako zavést povinné očkování.

Toto vše píšu jako člověk, který uznává prospěšnost očkování a nechává se očkovat.

Je to opravdu zapeklitá situace s tou epidemií.

Tolik různých aspektů. Každý to vnímá ze své pozice, ze svého stanoviska, které bytostně existenciálně hluboce prožívá a je přesvědčen o jeho důležitosti. Vzájemně se nepřijímáme.

Přitom je tu jeden jediný klíč, který je do budoucna lékem na celou situaci:

Laskavost.

Z ní vyrůstají všechny potřebné další atributy nutné pro zvládnutí této složité situace. Jsou jimi například respekt, trpělivost, důvěryhodnost – základní předpoklady široké účinné osvěty a rozpouštění strachů (to se přece nedá dělat tlakem). Úředník, který není odtažitý a nepřátelský, ale snaží se laskavě pomoci v rámci možného, je zlatou hřivnou – i když není všemocný. Svým jednáním rozpouští negativní energie a umožní vystresovanému člověku podívat se na věci i jinak. Nikdy není nic definitivně špatné. A takto by se dalo pokračovat.

Když předseda Ústavního soudu veřejně prohlásí, že lidé, kteří se nejdou očkovat, jsou hloupí – tak on je chytrý? A ti hloupí lidé se na základě jeho výroku půjdou očkovat?

Někde je potřeba začít. Ale ne tupým tlakem.