O západu a východu, a sytých a hladových

Foto Tomáš Koloc.

Příběh autorova 3. října 2021.

První, co zpráva, kterou jsem se dnes (ještě, než jsem odešel do práce) podzemními novinářskými kanály, dozvěděl: že zemřela herečka a malířka Blanka Bohdanová. Už jsem se víckrát svěřoval s tím, že když někdo z československé kultury odchází, ohlásí se mi to předem nějakým – ne vždy vybraným – dílem. Právě teď ve volných chvílích sjíždím Majora Zemana a dnes dopoledne jsem se díval na díl Křížová cesta, kde Blanka Bohdanová hrála na stará kolena zamilovanou památkářku Koterovou… Role zasněné „mimo“ ženy, žijící tak trochu nad své poměry byl osudovým šuplíkem Blanky Bohdanové – vzpomeňme její manželku učitele Lamače (J. Sovák) ze seriálu My všichni školou povinní nebo manželku náměstka Čirůvky (M. Kopecký) z oblíbené komedie Křtiny. Za život se z něj dostala jen párkrát a největší z opusů v tomto charakteru byla emigrantská prostitutka-agentka ve službách protestantského odboje v rekatolizačních Čechách třicetileté války ve filmu Hynka Bočana Čest a sláva. Byl to film napsaný dávno před premiérou 24. ledna 1969, kdy už nás zase jednou tak jako ve filmu „agenti ze západu“ nechali našemu předem prohranému boji (autor Karel Michal byl v době premiéry už v exilu), ale na situaci doby zázračně sednul – pročež byl ihned zakázán. Když byl po 21 letech z trezoru vytažen, ukázalo se, že jde o příběh v našich krajích nadčasový – i díky Kateřině Blanky Bohdanové, která je zde oproti většině svých rolí naopak téměř hlavní aktivní hybatelkou celého příběhu. Můžu ho všem doporučit

Mezitím, co jsem si v duchu formuloval tento nekrologický úvod, jsem přišel do práce v chráněném bydlení. Jednou z výhod mého nového zaměstnání je, že je tam pořád puštěná televize a klienti neustále přepínají programy. Po nějakých 16 letech, co sám doma televizi nemám, jsem si tak kromě řídkých příjemných překvapení (jako je seriál Pan profesor, který je, ač spotřební, napsaný řemeslně tak dobře, že by se za scénář nemusel stydět ani Jaroslav Dietl) udělal obrázek, co se dnes vysílá, a musím říct, že mě děsí především to, že reklamy už jsou stejně dlouhé jako to, co se vysílá mezi nimi.

Dnes jsem zpozorněl u jednoho dílu německého seriálu Kobra 11, který si pamatuji ještě ze starých dob. Detektiv Semir Gerkhan tam byl postaven do situace, v níž se reálně nachází dnešní Německo: Angela Merkelová odstupuje – a v tu chvíli se objeví skupinka příznivců komunistického režimu, kteří vyhlásí, že už mají „dost vlády bank, korporací a migrantů“ a provedou tentokrát v celém Německu převrat zpět k režimu, jaký panoval v bývalé NDR. Komunističtí pučisté z Kobry 11 byli sice v seriálu typicky německy přiblble zparodovaní (moc chtěli uchvátit za pomoci jaderné zbraně, kterou koupili ne od Číny či Severní Koreje, jež ji mají, ale od Kuby, která ji nemá, a do čela vlády postavili fiktivního Honeckerova syna Ronyho, učitele jógy, kterého během Honeckerova exilu v Chile přemluvil k puči osobní komorník soudruha generálního tajemníka – bývalý plukovník Národní lidové armády NDR) – zato etnický německý Turek Semir se v dílu dopustil krásných vět, ve kterých nevím jak němečtí diváci, ale jejich český soused poznal dnešní realitu:

„Na pouličních stáncích už nedostaneš starý dobrý německý jídlo – místo kebabu všude samá racionální výživa.“

anebo diagnóza, za kterou by se nemusel stydět profesionální politolog:

„Ve chvíli, kdy jsme v klinči s Ruskem a s půlkou Evropy, nechránění Spojenými státy, je lehké udělat v Německu státní převrat…“

Vzpomněl jsem si na Carla Gustava Junga, který objevil, že podvědomí jednotlivce a kolektivu ze sebe vydá vždy to, čeho se vědomí obává – a na tu myriádu amerických filmů, ve kterých před rokem 2001 někdo srovnal se zemí New York…

Když jsem se pak vrátil z práce domů, dozvěděl jsem se, že „levicová apokalypsa“ v německé variantě už začíná, a to kupodivu zcela demokraticky: občané německé spolkové země Berlín (která je na tom v současné době stejně jako vnitřní Praha, kde si byt nemůže dovolit už ani poslanec parlamentu) si v referendu odhlasovali, že všechny realitní a developerské společnosti, které vlastní na území Berlína více než 3000 bytů, budou povinny postoupit celkem 240 tisíc bytů za dluhopisy, které jim budou vypláceny příštích 43 let – a spolková země byty (tak jako se to dělalo za minulého režimu) poskytne jako nájemní svým obyvatelům. Moje zajásání nad touto událostí (které jsem ventiloval na Facebooku) mě připravilo o jednoho z mých tamních přátel, povoláním ředitele jisté neziskové firmy, který sám vlastní několik bytů a který naopak s volbou a mým souhlasem s ní vyjádřil hlasitý nesouhlas, který vedl až k našemu „síťovému odpřátelení“. Poměry v naší postdemokratické společnosti jsou bohužel takové, že mottem dneška se pomalu ale jistě stává včerejší přísloví „Sytý hladovému nevěří“ ve staronové modifikaci „Sytí a hladoví už nedokážou najít společnou řeč“. V minulosti se tato situace v demokraciích řešila tím, že byli všichni nasyceni – což je očividně ideál nejen většiny občanů spolkové země Berlín, ale i můj…