Dopis Mikuláši Kroupovi z Paměti národa

Koláž Tomáš Koloc.

Cenzurovaný autor dnešní doby píše svému cenzorovi.

24. září jsem dostal mail od Mikuláše Kroupy z Paměti národa, který mě zval k oslavám jejího výročí. Obratem jsem odpověděl následujícím mailem, na který jsem se však už nedočkal žádné reakce:

„Vážený pane Kroupo,
děkuji Vám za výzvu, abych spolu s Vámi oslavil 20. výročí založení Paměti národa. Obávám se však, že jde o nějaký omyl a že bych tam nebyl vítaný. Už jednou jsem vyslyšel Vaši výzvu, abych se zúčastnil natáčení vzpomínek pamětníků, a poskytl jsem Vám ve dvou natáčecích dnech několikahodinový rozhovor. Nějaký čas pak byly na Vašich stránkách k dohledání jak audioukázky, tak mnohostránkový zápis z něj. Po jisté době však všechno záhadně zmizelo.

Zůstala jen fotografie z jednání ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, kde jsem podle popisku zastupoval Pavla Dostála, který tam koncem 80. let režíroval mou hru Na kůži se neumírá a údajně nesměl být uvedený na plakátech. Přiznávám se, že na to už se vůbec nepamatuji. Vzpomínám si na jediné a sice na to, že jsem byl tázán, jestli bych neměl nic proti tomu, aby Pavel Dostál ve Slováckém divadle mou komedii režíroval, na což jsem odpověděl, že samozřejmě ne.

O mnoho let později jsem se potkal s Pavlem Dostálem už jako ministrem kultury po jednom představení konaném v rámci přehlídky mimopražských souborů ve Vinohradském divadle. Řekl mi tenkrát, že ani nevím, jak často na mne vzpomíná a jak rád by si se mnou někdy v klidu pohovořil. Když jsem se podivil, proč, odpověděl mi: ‚Abych věděl, co mě čeká, až ve své funkci jednou skončím!‘ Dobře věděl, že jsem jako autor už celá léta v naprosté většině médií a nakladatelství ostrakizovaný, umlčovaný a zašlapávaný do hlíny nepaměti, což trvá ve značné míře dodnes.

Myslím si, že záhadné zmizení materiálu, který jste se mnou připravili, z Vašich stránek je jedním z projevů oficiálně nepřiznané, ale prokazatelně existující diskriminace předlistopadových autorů bez rozdílu jejich působení v normalizačních dobách a s ní spojené tzv. cenzury mlčením.

Nerad bych Vám tudíž působil další nesnáze.

Navíc jsem nedávno utrpěl úraz hlavy, který mé paměti ani rovnováze zrovna neprospěl, a tak se omlouvám, že tentokrát už Vaši výzvu nevyslyším.

Zdraví Vás Váš ‚praštěný pamětník‘

Ing. Jaroslav Čejka,

spisovatel a novinář v. v.

P. S. Právě vyšla má vzpomínková knížka Můj sešívaný život. Chcete-li, můžete ji brát jako můj skromný příspěvek k Vaší Paměti národa.“