Třešťský průměr aneb Tour de ves!

Třešťský průměr, vpravo Miloš Kameník Plakát Make Telč great again Třešťský průměr v Telči Třešťský průměr v Telči Obrázek nebo fotografie#43536

Rozhovor s aktéry divadelního uskupení Třešťský průměr, s filmařem, publicistou a scénáristou Milošem Kameníkem a výtvarným umělcem a hudebníkem Františkem Novákem se sám stává divadelní hrou… Vznikl v rámci projektu Kartografie (Eko)systémů RurArtMap a Mapa Perpedian: BlackEdition, který mapuje mimořádné kulturně spolkové aktivity.

Třešťský průměr je nadprůměrně aktivní a kreativní skupina vrstevníků z Třeště na Jihlavsku. Skupina vznikla spojením dvou přibližně shodně založených divadelních spolků Natvrdlí a Tylovi vrazi. Pozoruhodný je přitom i jejich výtvarný a hudební základ – zatímco Natvrdlí zřetelně ironicky odkazují na výtvarné skupiny Tvrdošíjných a Tvrdohlavých, a rokem založení předběhli stejnojmenné výtvarné sdružení, ale výtvarně se sami nijak neprosazují, Tylovi vrazi se rekrutovali z výtvarně i hudebně aktivních umělců, ale názvem se hlásí zcela jasně k divadlu. Pětici Natvrdlých (Miloš Kameník, Miloslav Macek, Jan Makeľ, Jan Roháček, Lukáš Toman) a trojici Tylových vrahů (Jiří Reiterman, Jan Morkus, Tomáš Niederhafner) spojoval humor podobný tomu „sklepáckému“ a výtvarný umělec František Novák, který nepatřil ani do jedné z divadelních skupin, ale hrál s nimi nejen divadlo, ale i v kapele Lajky, kterou část těchto generačních souputníků založila už asi o čtyři roky dříve. Spojením několika nadprůměrných aktivit tak vznikl Třešťský průměr, který tímto z Třeště, o níž kromě betlémářů nikdo nic nevěděl, učinil obraz líhně kultury, s níž se metropole naší republiky nemohou svým průměrem vůbec poměřovat. Vzdor tomu soubor vystupuje téměř výhradně v regionu, v tradičních kulturních domech zapadlých vsí Vysočiny či rozličných alternativních místech jako je Jízdárna farní konírny v Třešti. Hlavním scénáristou je Miloš Kameník, který za dvacet let existence souboru připravil více než sto autorských her, „obrazů“ a skečů, do nichž nezřídka prosakuje aktuální společensko-politické dění.


Obsazení:
Miloš… Miloš Kameník
František… František Novák
Hlas… Petr Kovář
Hostinský… hostinský


Miloš mluví víc a výrazněji, při vzájemném skoku do řeči většinou vítězí. Vystudoval filmovou a divadelní vědu, točí filmy, píše články do filmových médií, učí o filmu a médiích na střední škole.

František mluví o něco méně, střídá velmi racionální polohu s imaginativním vírem a s potřebou druhému pomáhat. Vystudoval AVU, pracuje v azylovém domě a na střední škole učí malbu a kresbu.

Hospodský je tenký a šlachovitý, usměvavý a velmi úslužný. Opakovaně se ptá, jestli chutnalo, děkuje, vyzvídá srovnání kvality drinků, ale nijak se nevnucuje, má profesionální distanc.


Desátého července 2021 se v třešťském restauračním zařízení, kterému se říká U Rumcajse, ale jmenuje se zcela jinak, sešli dva přátelé; Miloš Kameník a František Novák. Přitom podle Ffacebooku měli být touto dobou zcela jinde! Měli být aktéry divadelního představení Na kulturní frontě klid. Jenže představení se nekoná, na kulturní frontě Třeště se po vlně vzrušeného očekávání rozhostil opět třešťsky zcela průměrný klid. Ne tak v myslích našich přátel! Nevyspalí memorováním textů a černými můrami memorových ran, se střevy rozháranými trémou a nedostatkem živin ze stažených žaludků, s předčasně zchlazenými hercnami hecovanými hereckým neúspěchem usedají k pivu, které nemůže nebýt bilanční. Jako naschvál přináší pozorný hospodský pozornost podniku – řezané pivo rozdělené jako společnost sama na jasný zlatavý pás křehce dlící na spodních vrstvách černého mraku. Ani světlé, ani černé, přitom ve své průměrnosti nevšední. Snad jen hospodský ví, proč dialog mezi přáteli někdy jako trialog zní…

Hlas: Sedíme tu v době, kdy jste měli hrát na pódiu konírny…


Miloš: Teď už bychom byli v půlce!

Než promluví, škubne hlavou, ještě hledá, odkud to zní, nervózně upije
František: Počkej, já se schválně podívám, kolik je… Je devět, to už by byl skoro konec.
Jeho hlas zní skoro konejšivě
Miloš:No, záleží, jestli bychom začali včas! Většinou máme minimálně patnáct minut skluz.

´Je zřejmé, že ani jemu na tom nezáleží, přesto se mu v hlase objevuje výčitka

František: Musíme, no. Protože lidi stojí ve frontě na pivo.

Ťuknou si půllitry a napijou se

Miloš: Taky to vypadá víc profesionálně. Jako velký kapely z Prahy.

O poznání shovívavěji, odlehčeněji. Přistupuje na hru.

Hlas: Vzhledem k tomu, že hrajete tak dvakrát do roka, to musí být asi velké zklamání, nebo ne?

šťouravě

František: No, jasně, už byl nastartovaný ten proces, kde se míchá to, jak se člověk těší a zároveň je nervózní.

Miloš: Je to ještě čerstvý. Že nebudeme hrát, se rozhodlo až včera ráno.

Hlava mu mírně zapadne mezi ramena

František: Před třemi dny teprve proběhl „trh rolí“ – to Miloš přinese scénáře a my si rozebíráme role.

Nahrává kamarádovi a jitří vzpomínky družných bohatýrských časů

Miloš: To je taková naše klasika; čtyři nebo pět dní před vystoupením se sejdeme, čteme si scénáře a domlouváme, co se bude hrát. Den před představením a v den představení pak zkoušíme. Podle toho, jak je scénka náročná, ji zkoušíme jednou nebo dvakrát. První den třeba hodinku a druhý den se to fixuje. První den je to fakt hrozný a chodím spát se staženým žaludkem.

Chytl se. Hlava opět leze z ramen.

František: K tomu se teď přiznalo hned několik členů, že se jim o tom opakovaně zdá – že jdou na scénu a neví, co mají říct.

Citlivě rozmělňuje váhu odpovědnosti kamaráda

Miloš: Mně se o tom nezdá. Mně se někdy zdává, že nemáme vůbec co hrát. Že není ani ta hra. Ale ta rychlost zkoušení je spíš znouzectnost, protože ochoty a času je tak málo, že to ani moc jinak dělat nejde.

Ale Milošovi na ní záleží, upevňuje ji pevností hlasu

Hlas: Takže kdybyste bydleli všichni na jednom místě, a ne takhle někdo v Praze, někdo v Třešti, a měli ten čas, tak byste dělali pravidelné a častější zkoušky?

Hlas nad pivními hladinami zní stále rýpavě

Miloš: Bylo by to asi nabíledni, ale nevím, jestli bychom to dělali. Ono ten rozhovor vedeme v trochu nešťastnou dobu, protože já jsem momentálně dost rozladěnej, i když to možná tak nevypadá.

Upije, směs lítosti a razance

Hlas: Tak to zkusíme jinudy a k tomuhle se ještě vrátíme. Kolik má Třešť obyvatel?

Miloš: Asi pět a půl tisíce. S vesnicemi šest?

Střízlivě, pohotově

František: Já myslím šest a půl.

Miloš: No, samotná Třešť má tak pět nebo pět a půl, myslím, že je tu asi o dvě stě lidí míň než v Telči.

Náznak sofistikovanosti zařazením souvislostí

František: Ne, Třešť má víc než Telč.

Miloš: Telč je asi jako Dačice.

František: Ne, Dačice jsou větší, tak o tisíc, možná i o dva.

Oba dopíjejí, první pivo je holt na žízeň a přináší i radost ze pře

Hlas: Jak vypadá divák, pro kterého hrajete? Je to nějaká vyhraněná skupina, sociální bublina?

Miloš: Před dvaceti lety to bylo generační, dneska už je to úplně napříč generacemi. Myslím, že to prostě vyplývá z toho, že chodívali a chodí naši rodiče a na ty se nabalili nějací jejich kamarádi a známí, a pak jsou tam samozřejmě lidi našeho věku a mladší, včetně dětí. Příští rok to bude dvacet let od prvního vystoupení. Prostě nejsme tak úžasní, že by na nás chodila jenom mladá generace, to ne.

Odpověď hledá na dně prázdného půllitru. Slina zbylé pěny se po nahnutém skle pomalu pohybuje.

Hlas: Mohlo by to být taky odvislé od témat vašich scének, ne? Že by třeba ten vyhraněný charakter nemusel někomu vyhovovat.
Zasít pochybnost?


Hostinský sbírá dlouhými šlachovitými prsty krígle

Hostinský: Vyhovuje? Můžeme zopakovat?

Miloš: Rozhodně. Letmo. Sleduje už hovořícího Františka

František: Miloš tady jednou vypustil do éteru, přes nějaké avizo a plakáty, že budeme hrát v kulturním domě muzikál Kleopatra. A že se to bude hrát v krásných kostýmech, s živýma zvířatama, že to zkoušíme v Egyptě… a ty lidi pak přišli skutečně na to. A byli zklamaný.

Radostně

Miloš: Ale moc ne, těch bylo pár. I když teda ty starší paní s halenkama…

František: …tam bylo jasný, že jdou na něco jinýho.

Miloš: Ale myslím, že nebyly zklamaný.

František: Doufejme, že nebyly moc zklamaný. Třeba odešly včas.

Miloš: Hra začínala tím, že smrt odnáší Miloše Zemana i s jeho gumovým člunem Challenger… Ale to je i prostředím těch vesnic. My jsme vlastně šli opačnou cestou, než obvykle divadelníci chodí. Většinou se snaží dostat do větších měst, na větší scény, chtějí víc diváků, chtějí se proslavit… A my jsme si řekli, pojďme opačně, a rozhodli jsme se využít těch kulturáků, které byly za socialismu skoro všude vystavěny, a dneska je v nich často hospoda, anebo ještě i pořád slouží „kultuře“, takže tam pořádají masopust, dvakrát za rok se tam jdou ožrat na ples, kterej pořádají myslivci nebo hasiči a tím to hasne. A my jsme v roce 2005 jeli takový první turné – tour de ves…

 

Hostinský klade nová piva na podtácky, elegantně, úslužně, chvilku, pohybově téměř neznatelně pak otálí, zjevně nechce vstupovat do rozhovoru, ale taky nechce odejít jako by nic…

František: …ves stáj stohy…

Hlas: To jsou ty vaše vyhlášený slovní hříčky: West Side Story…

Hostinský: Ať vám chutná! …osmělí se, usměje a odchází.

Miloš: To bylo možná to druhý, první se tuším jmenovalo Pastva, nevím. Každopádně turné vždycky nějak pojmenujeme a hraje se od čtvrtka do neděle, takže čtyři představení, ale každý večer v jiné vesnici, v jiném kulturáku. V té vsi se to vyhlásí rozhlasem a samozřejmě lidé většinou netuší, kdo jsme a co hrajeme, byť pocházíme tady dvacet kilometrů odvedle, takže někteří skutečně přijdou jako do divadla, v obleku, v bílé halence a s kabelkou…

Usměje se na hostinského

František: Vzpomínáš v Bezděčíně?! Tam bylo vyprodáno…
Pozvedá půllitr.

Opět přiťuknou a pijí.
Hlas: Počkejte, copak na vaše divadlo opravdu diváci chodí v takovém počtu?

František: No, v Jezdovicích ne…

Miloš: To je samozřejmě zajímavý – v některých vesnicích nepřijde skoro nikdo, a v jiných je vyprodáno. Což se nikdy nedá moc odhadnout. Propagaci děláme standardně stejně; vylepíme plakát, necháme to vyhlásit místním rozhlasem a někdy je to třeba ještě v Jihlavských Listech. Takže už se nám stalo, jak František říká, že jsme hráli v Jezdovicích…

František: …tam nás bylo víc než diváků.

Miloš: …ale to už taky bylo před patnácti lety, abychom je zase nepomlouvali, ale hned vedle v hospodě bylo plno, a těm lidem bylo úplně jedno, co se za dveřma do sálu odehrává, že by třeba jenom ze zvědavosti nakoukli, ne! Ale pak jsme třeba hráli ve vesnici, kde přišlo víc diváků, než má ta obec obyvatel! Protože lidi z Třeště nebo Telče, co nás znají, sednou do auta a těch pár kilometrů za námi popojedou. Ale to není hlavní, prostě jsme si řekli, že budeme oživovat kulturáky nečekanými akcemi.

Hlas: Dá se teda říct, čím pro vás to divadlo, provozované na vsi nebo malém městě, je? Co je motivací něco takového dělat? Protože budete slavit těch dvacet let, a v Národním to asi nebude…

Miloš: Ne, v Národním ne. To si vždycky říkám – koukám k tomu zadnímu vchodu, když jdu tam kolem, po Náplavce – tudy se tam jde! Tudy se tam jde… Ale čím pro nás je divadlo? Tak nás to baví! Možná bychom to měli vzít od začátku.

Se zasněným úsměvem

PROLOG

Miloš: Třeba teď jsme tady v tom lokálním měřítku zavedený a naprosto se nemusíme bát, že by na nás přišlo málo lidí; třeba dvě stě padesát nebo tři sta lidí přijde tady do Schumpeterova domu. Nebo když jsme hráli v zimě ve farní konírně, to je maličkej prostor…

Sebevědomě, vyrovnaně

František: …kdyby se tohle tady probouralo, tak je to stejný. Maximum je tam sto deset lidí.

Horlivě rozpažuje, naznačuje, ukazuje, téměř pyšně

Miloš: …tak tam jsme hráli ten večer dvakrát za sebou, v sedm a v devět, aby se ten zájem lidí naplnil. Takže i proto se mi to nechce pouštět, i když momentálně jsem dost rozladěnej.

František: Ale čím to pro nás je…?

Snaží se opět kamaráda vyvést ze splínu…

DĚJSTVÍ PRVNÍ

Miloš: My jsme začínali, když nám bylo dvacet. Scházeli jsme se v hospodách, chlastali do rána, a furt vymýšleli, co bychom jako mohli dělat ještě jiného. Část kluků asi dva roky před tím založila kapelu Lajky, ale tehdy jsme ještě nebyli propojení tím „Průměrem“.

Oživující živé líčení historie.

František: No jo, na tom prvním představení v konírně hrály právě Lajky!

Reaguje na název kapely, v níž sám hraje, větu vyslovuje jako objev!

Miloš: Řeknu to tak, že kdybych měl hudební talent, tak mám kapelu a ne divadlo. Ale protože hudebně jsem na tom prachmizerně, tak vlastně nebylo zbytí. A vyšli jsme přirozeně z toho, co nás tehdy bavilo.

Hlas: Jaké teda byly vzory dvacetiletých kluků v Třešti?

Miloš: Především scénky Divadla Sklep! Tenhle typ humoru nás všechny spojil, baví mě dodnes a vlastně jim závidím, jak to mají. A samozřejmě jsem vyrůstal na České sodě, což je provázané. Potom byli i další inspirace, jako Monty Pythoni, ale Sklep nám byl nejblíž. Chtěli jsme zkusit něco podobného, černější humor. Ale rodilo se to pozvolna, nikdo jsme neměli žádnou předešlou zkušenost, nikdo z nás nehrál divadlo. Ale zároveň bylo od začátku jasné, že to bude divadlo autorské, že budeme hrát svoje hry. Nechtěli jsme být ochotníci.

František: Je to generační divadlo. Nikdy jsme nehráli cizí text.

Jasný souzvuk.

Miloš: A na začátku stála skupina Natvrdlí, kterou jsme založili s tím, že budeme dělat spíš srandovní výtvarný věci, že po těch Tvrdošíjných a Tvrdohlavých budeme takoví idioti.

František: To bylo na gymplu, ne?

Miloš: V roce 2000. Těsně po maturitě. Dokonce tuším, že jsem to vymyslel ve své první práci, což byl dělník na pile. Já jsem tam vymyslel hromadu věcí! Jak jsem tam celej den jen odebíral ty prkýnka… Tam jsem vlastně poznal, že ten hrabalovskej svět existuje, že není jen napsanej v knížkách. Vymyslel jsem tam i ty Natvrdlý, ale dva roky jsme nic nedělali. Dokonce jsme tehdy sepsali manifest a po vzoru Rychlých šípů jsme vylezli na věž kostela sv. Martina, a ten manifest jsme tam připnuli, protože jsme věděli, že je tam ukryta i kronika města, a představovali jsme si, že to za sto let někdo odkryje a s dobovými informacemi objeví i náš manifest.

Mnohokrát líčená historie, ale i obličej má v tu chvíli prozářen Fischerovými, nebo přinejhorším Čermákovými kresbami; pozice těla a gesta jsou Mirka Dušína, třpyt v očích Rychlonožky…

Hlas: A manifest byl psán v duchu České sody?

Miloš: Já už si to moc nepamatuju. Možná spíš v duchu toho, jak psal Lars von Trier Dogma 95. Hlásili jsme se tam k vizi, že budeme dělat to, co neumíme. Což ale nebyl velkej problém splnit. Nicméně to usnulo. A vedle Natvrdlých se zcela nezávisle zformovala skupina Tylovi vrazi, kde byl Honza Morkus, Jirka Reitermann a Tomáš Niederhafner. A do toho jsme přibrali ještě Františka a nějaké další kamarády.

František: Já už jsem tam vlastně fungoval, ale nepatřil jsem ani do jedné z těch skupin, takže jsem se označoval za takový průměr. A pak jsme ty společné aktivity zaštítily názvem Třešťský průměr, kterej jsme vymysleli v hospodě.

Miloš: Všechno jsme vymysleli v hospodě.

Hlas: Anebo na pile.

Nevyužije přitom nabízející se spojitost slovní hříčkou: na pile, opile, pilně pili,pílili, natož pak aby do výpovědi vtáhl řezané pivo… případně opíjení, opilování a opylování.

František: Třešťský průměr prostě znělo jako…

Miloš: …no, znělo to jako Pražský výběr.

František: Ale nejen to. Chci říct, že to znělo tak, že se shazujeme, sebeironicky, že si ze sebe děláme srandu. Takže myslím, že už název ty naše aktivity hodně vystihoval.

Miloš: Zprvu to byl název spíš pro událost. Když jsme pořádali představení, tak jsme to psali na plakáty: Třešťský průměr uvádí skupiny Natvrdlí a Tylovi vrazi… A každá skupina si připravila svoje scénky. Bylo to vždycky na bázi besídky, jako má i Sklep, krátké scénky nebo skeče, když byla delší hra, tak patnáct, dvacet minut, víc ne. Každá skupina si to zkoušela zvlášť, akorát jsme je hráli na střídačku v pásmu během jednoho večera. A k tomu jsme měli moderátora. Takhle to fungovalo asi deset let. Domovskou scénou se nám stala stará konírna místní fary.

František: Já nevěřím, že to bylo pro koně.

Spíš pro sebe, ale slyšet je to jasně.

Miloš: Jen proto, že kůň by tam neprošel?

Rozverně, ale s patrným podrážděním z další zbytečně nimravé opozice nesouvisející s podstatou

František: Ne, protože koně farář neměl.

přesvědčeně

Miloš: Jasně, vozil ho forman.

František: Tady se tomu prostě začalo říkat konírna. My jsme to potom převzali a pro naše účely jsme tomu říkali Jízdárna farní konírny… Aby to teda bylo ještě větší…

Miloš: Ale vystupovali jsme tam jen jednou za rok, v zimě, jinak jsme hrávali, kde to šlo, a většinou v létě. Předloni se konírna restaurovala a my skončili. Sice to tam bylo malý, ale založený na bezprostřední blízké atmosféře, což nám vyhovovalo.

František: Všechno to bylo hrozně blízko. První seděli na zemi, ale čtvrtá řada už viděla spíš záda těch před nimi a část scény jim unikala… Ale atmosféra tam byla skvělá.


DĚJSTVÍ DRUHÉ

Miloš: Pak jsme v roce 2010 měli takovou mírnou personální krizi; dva členové odjeli do Kanady – jeden z Natvrdlých a jeden z Tylových vrahů. Tak jsme zrušili ten model dvou skupin a začali vystupovat pod společným názvem Třešťský průměr.


František: Tehdy jsme secvičili hru Dobrák, což byla delší a scénicky jinak postavená hra, kde jsme poprvé hráli jako jeden soubor. A je to lepší.

Jaksi mimovolně si víří pivo v půllitru, takže oddělené vrstvy světlého a tmavého piva během promluvy splynou v jeden tmavozrzavý tón.

Miloš: No, rozhodně lepší než ten předešlej model. Nicméně, jak jsme teď zrušili na poslední chvíli to představení, tak cítím, že hledáme nějakou další cestu…

Dopije.

Hlas: A máte třešťský přehled? Děje se teď třeba něco obdobného v nějaké mladší generaci?

František: V Třešti jsou další dva divadelní soubory. Což je vlastně možná i trochu důvod proč Třešťský průměr vznikl. My jsme se totiž proti nim vyhraňovali, nechtěli jsme být jako oni. Oni měli jeden soubor, pak se nějak rozkmotřili a staly se z nich soubory dva, které ale dělají totéž.

Hostinský: Ještě jednou totéž? Chutnalo vám? Bleskurychle ale stále s profesionální noblesou

Miloš i František: Dvakrát totéž. Díky! Sborově. František rychle dopíjí.

Hostinský chvíli váhá nad matematickým vyjádřením, ale pak se vzdálí za výčep.

Miloš: Soubor Karla Čapka a soubor Jana Lišky. Liška je třešťský rodák, spisovatel, pedagog, lokální historická osobnost.

František: To jsou fakt tradiční ochotnické soubory a valí ten balvan před sebou. Kdybychom chtěli hrát prostě divadlo, tak vstoupíme do jednoho z nich.

Miloš: Já jsem divadlo nenáviděl. To je normálně odporná věc.

Směje se

František: My jsme šli proti tomu, co tady divadlo představovalo.

Miloš: Ano, zpočátku to skutečně bylo ze vzdoru. Oni jednak hráli tu klasiku, jednak ji hráli strašně konvenčně, takže mizerně.

Hlas: Tím se trochu dostáváme k tomu, čím pro vás to divadlo je. Byli jste v konfliktu s nějakým společenským normativem, nebo jak to říct, chtěli jste určitou provokací proměnit perspektivu, ne?

Hostinský přináší pivo.

Miloš: Do jisté míry to tak je. Ale zároveň je potřeba říct, že to už neplatí. Tohle bylo zkraje po roce 2000. Já si třeba pamatuji, že když jsme poprvé hráli v místním kulturáku, což je vlastně domovská scéna těch dvou sdružení, na jimi pořádané akci „večer třešťských divadelních souborů“, tak jsme tam šli s tím, že musíme rozvířit vzduch a řešili jsme, jestli se nezpronevěřujeme svým ideálům, když s nimi vůbec na tu půdu vstupujeme.

František: Protože jsme věděli, že nechceme to, v čem jedou oni, že nechceme do města, a nechceme zkoušet v kulturáku…

Miloš: Ale ono je to tam pohodlný!

Bere si pivo, pohodlně se opírá a půllitr si pokládá na břicho, stále jej však přidržuje a pohledem laská.

František: Je to tam pohodlný. Ale zase z toho vyplývá nějaká závislost; musíš třeba odehrát určité penzum představení, jsi zavázán městu a musíš reagovat na jeho podněty…

Mezi řečí rychle upije, zůstává sedět vzpřímeně

Miloš: …což by asi taky nebyl problém.

Stále s očima na sklenici. Prstem druhé ruky kreslí do rosného povrchu

František: Možná by to ve většině případů nebyl problém, ale už to tam je, a třeba herci dostávali na triko moderování místních kulturních pořadů…

Miloš: Každopádně, když nám bylo třicet, tak už jsme se nepotřebovali apriori vůči něčemu vymezovat.

Napije se, vzpřímí a odloží pivo na stůl.

František: Navíc, i když ochotníci, tak nám byli ochotní vždy s čímkoli pomoct.

Opírá se.

Miloš: A taky se to celé generačně posunulo. Třeba ten soubor Karla Čapka tvoří opravdu velké množství lidí různých generací, a projevuje se tam silná mladá krev, nová energie. Dneska je to jiný soubor, lepší.

František: My jsme ale stejně touhle cestou jít nechtěli. Chtěli jsme mít autorské divadlo. Navíc nehrajeme ani tak klasické hry, jako spíš skeče.

Miloš: Ale taky jsme měli celovečerní…

Hlas: A proč to nepokračovalo? Odradilo vás dlouhé zkoušení?

Vrtá do nenadálé přílišné harmonie mezi stolovníky

Miloš: Ne, to jsme zkoušeli taky jen dva dny.

Hlas: Cože?!

Miloš: Tak možná tři, abych nekecal. Hra měla asi sedmdesát nebo osmdesát minut. Ale ono je to v tom zkoušení v podstatě stejný. Jestli děláš osmdesát minut skečů, nebo jednu hru. Tam jde jen o to, udržet to nějak pohromadě. A my jsme to pak hráli rychlejc…

 

Oba se smějí.

František: Mně se líbily Stopy v mechu. To byla taky dlouhá hra.

Miloš: To jo, plánoval jsem třicet minut, ale měla pětašedesát.

František: Byla to detektivka z betlémářského prostředí.

Miloš: My vlastně tím, že jsme tak silně spjati s třešťským prostředím, že jen zřídka hrajeme jinde, tak i do her a skečů využíváme místní jména, postavy, reálie.

Hlas: Proto jsem se ptal na to, kdo tvoří vaše publikum, a také na ta témata. Vycházíte tedy z místních, řekněme, kontroverzních záležitostí?

Miloš: Takhle, někdy to tam je, a jindy třeba vůbec. Třeba dneska bys tam nějaké místní specifické téma nenašel. Když jsme hráli ty detektivky, tak jsme je spíše jen zasazovali do třešťského prostředí. Ve vraždách mezi betlemáři vystupoval fantom, který nechával jako znamení v betlému černou ovečku… Pointa byla v tom, že detektiv ty vraždy nevyšetřil.

Zapáleně.

František: Nejlepší bylo, že se prostě v závěru ztratil, že to vzdal…

Uneseně, v rozletu, ale směje se…

Miloš: A za náma po představení chodili lidi, a ptali se: „že to byl ten policajt, žejo? A já jsem jim říkal: „hele, já fakt nevím, já jsem to napsal, ale, kdo vraždil, nevím, a je to úplně jedno. To je o detektivovi, kterej je idiot. Pak jsme udělali druhej díl, jmenovalo se to Vraždy s nápovědou, a ten se odehrával přímo v třešťském souboru a tematizovalo se to jejich rozdělení na dva soubory.

 

…takže mu do řeči skáče Miloš. František se uklidní.

 

František: To si nepamatuju.

Miloš: Možná jsme ty soubory pojmenovali jinak, ale bylo to přímo odsud a nepřímo o nich. Ale nikdy se k nám nedostalo, že by někomu vadilo, že ho třeba zesměšňujeme. Ono to vztahování k místu bylo vždycky spíš nenápadný.

Hlas: Takže vyloženě nějaké tepání konkrétních místních problémů vaši diváci neočekávají.

František: Ale tak dělali jsme třeba Večery pod letlampou… Tady totiž fungovaly tzv. Večery pod lampou, což byla kulturní pásma pro seniory, kde děti hrály na jamahy a do toho se recitovala nějaká kýčovitá přírodní lyrika. My jsme si tou „letlampou“ z nich dělali srandu.

Vidí aktivity revolučněji.

Miloš: V našem pásmu se četla místní proletářská poezie, například.

František: Představ si, že pateticky čteš něco, co bylo součástí zdejší reality, ale dneska už je směšný.

Miloš: Ale bylo to zase jen ten první Večer. V prostoru mezi dvěma scénkami.

Mírní Františkovo revolucionářství.

Hlas: Večery pod letlampou jsou krásnou ukázkou vašich neustálých slovních hříček. Jsou ty slovní hříčky skutečně nějakým klíčem, na který se nabaluje tělo textu? Nebo je to spíš taková volná dekorace? Jak vlastně scénáře vznikají?

Miloš: Asi spíš ta dekorace. Názvy představení většinou vytváříme jako parafrázi nebo parodii nějakého známého díla. Takže vzniká slovní hříčka, ale s obsahem představení zpravidla nemá vůbec nic společného. Máme třeba takovou tradici, že na plakáty píšeme názvy her, které pak nehrajeme. Já mám takových názvů plnej telefon. A to už pak lidi vědí, že tohle se stejně hrát nebude.

Vážně.

Hlas: Jasně, plakát je nosič informací, divák dostane informaci, co neuvidí, to je super! V tom je taky čitelná vaše poetika.

U třetího piva zní hlas příznivěji

Miloš: Taky je to dané tím, že v době, kdy děláme plakáty k představení, ještě vůbec netušíme, co budeme hrát! Týden před vystoupením ještě finišuju množství nějakých textů, a pár dní před tím z nich teprve něco vybereme. Mimochodem, ono to vypadá takhle vtipně, ale dost mě to teda štve.


Hlas: A ta témata? Lze je nějak zobecnit?

Miloš: Jasně. Jiří Varhaník v Jihlavských Listech vždycky píše, že děláme satiru. Ale ono to není tak úplně pravda. Samozřejmě tam satirické momenty jsou, kdy si utahujeme asi hlavně ze současných politických událostí a představitelů, z toho, co je nějak mediálně zpřítomněno mezi lidmi, takže například Zeman a Babiš se v našich hrách objevují dlouhodobě. Ale není to žádné „S politiky netančím“.

František: V pásmu bývá deset nebo jedenáct her, a z toho je ta vyložená satira třeba ve dvou nebo ve třech.

Miloš: A pak jsou to většinou parodie různých kulturních fenoménů, žánrů nebo klišé.

František: Taky pohádku jsme měli… a vietnamskou a německou hru…

Přistrkuje si půllitr blíž k Milošovu

Miloš: A něco v angličtině. Takže takové jazykové hrátky. A pak máme nonverbální hry.

František: Quatro Formacci! To je takový pohybový minimalismus… ale občas i maximalismus.

Miloš: A do toho písničky a jednoduchý frky.

Opravdu se krásně doplňují, navazují, souzní…

František: Jednou jsem třeba učil diváky zpívat. Učil jsem je písničku „Může se zdát nekonečná tahle píseň, co v srdci mám“. Učil jsem je to po slovech, oni opakovali. Jen tuhle větu. Dokola. Teprve při čtvrtém opakování pochopili, že je to všechno.

Miloš: Nebo někdo na hudbu z Terminátora vyleze, nasadí si bekovkou na hlavu a řekne: „ I‘ll be back. Pepa Bek.“ A to je všechno.

František: Nebo, co bychom tam měli dneska?

Miloš: Dneska bychom tam měli, kdybychom byli bývali hráli, třeba parodii na klišé z prostředí soudu. Trestaný by byl náhodně vybraný divák. Taky jsme měli v plánu vytáhnout po patnácti letech reprízu hry s tématem jedenáctého září, „Růst půstu“, o byznysmenech, kteří mají jednání a vletí jim do toho to letadlo. Nebo takovej českej receptář, o zahrádkáři, kde se postupně ukáže, že je to českej nácek, kterej prostě nenávidí zvířata, která mu na tu zahradu lezou, a on divákům představuje přemkopodlahovský mechanismy, kterými ta zvířata vraždí. „Moje zahrada, moje pravidla.“ Češství, ale s hnědou vatou. Nebo scénka Pepa – Člověk z Aukra, o člověku, který si koupí jiného člověka na Aukru, a má z něj takového psa.

František: A taky o Sáblíkové. Celou hru Sáblíková jen jede, a divák se dozvídá, co se jí přitom honí hlavou, takže pak sleduje, jaký to může mít vliv na její výkon.

Miloš: My to teď všechno vyzradíme, a co pak ty diváci! Ale taky je možný, že už to vůbec nevznikne…

Když pomyslí na diváky, ztiší hlas a nahne se k Františkovi… kradmo se ohlédne po hostech hospody. Pak se ale zase vloudí pocit marnosti, takže druhou větu furiantsky vyhrkne i s trochou pivní pěny

František: To já jen, že když se to tak řekne za sebou, je líp vidět, o čem ty naše scénky jsou.

Skoro omluvně.

Miloš: Ale měli jsme taky Lední revue! To bylo o procesu s Rudolfem Slánským, ale hraný třeba jako Mrazík na ledě. Slánský měl rudou kravatu, kterou mu postupně utahovali. A bruslili tam hokejisté-komunisté.

Znovu naskakuje do sedla!

František: Taky jsme měli balet – Maturita. To je nereprízovanější hra.

Vděčně se znovu připojuje kamarádovi po bok v trysku krajinou divokého západu paměti.

Miloš: Tu jsme hráli tak patnáctkrát!

František: A ta pohádka byla taky pěkná. O zubaté princeznině.

Miloš: Tam byl zásadní takovej motiv – vagina dentata. Je to o princezně, která je prokletá, má uvnitř vaginy zuby, takže ho každýmu odvážlivci ukousne. A zachrání ji až Kašpárek, kterej ho má dřevěnýho…

František: …ne, dřevěnýho, on ho má malýho, takže ty zuby na něj nedošáhnou, ale přitom zvládne princeznu oplodnit.

Miloš: A je tam černokněžník a čerti…

František: Všichni máme kostýmy. Je to fakt výpravná pěkná pohádka. I dětem se to líbilo, akorát nechápaly úplně tu zápletku.

Hlas: Na festivalu Z kopce to prý odmítli s tím, že to asi pro ty děti moc nebude…

S dráždivě konkrétní zasvěceností

Miloš: Ale ono to dětem nevadí, vadí to rodičům těch dětí. Dětem to nemůže nijak uškodit. Hlavní hrdina je Kašpárek, že jo…

Hlas: A když je vás v souboru tolik osobností, a navíc spojené dvě původní autorsky zaměřené skupiny, neměli jste rozdílné názory, jak to divadlo dělat?

Pootevírá sebezpytné okénko…

Miloš: No, to si myslím, že je přeci jenom trošku škoda, že jsme se propojili, protože Tylovi vrazi měli jinou poetiku.

František: Lišilo se to dost zásadně. Oni byli víc DADA.

Miloš: A víc výtvarný.

František: Třeba psali hru, která byla postavená improvizačně, ale každý si psal svůj part sám. A na pódiu se to skládalo dohromady.

Souzvuk svobodné sebekritiky soustolovníků končí tam…

Miloš: Ten jejich přístup nám teď asi trochu chybí.

František: Asi jo. Teď jsou všechny hry takový dopointovaný.

Miloš: Tak autorem téměř všech her jsem já, takže ta poetika vychází z toho, co baví mě.

…kde začíná kritika jednotlivce, který se přeci jen mírně, ale ohradí.

František: Ale byly tam pokusy dalších členů…

Miloš: My se nad tím nehádáme, spíš dochází k drobným úpravám textu…

František: Akorát jsme občas nějakou tu hru i nehráli…

Významně povytahuje obočí, ve větě klade důraz na slova, která chybí

Miloš: Ale ne, že bychom se nějak rozhádali…

Ostentativně odvrací oči od povytaženého obočí

Hlas: Vy máte hrozně málo času na zkoušení, takže se nemůžete stihnout pohádat!

Miloš: Jako pár her mi odmítli, ale procentuelně jich nebylo moc. Jsou takové dva důvody, proč něco nehrajeme. Buďto se to zdá ostatním moc drsný, že si dělám srandu z věcí, co nejsou vůbec příjemný, anebo ta hra není moc vtipná, že se mi to třeba nepovedlo. Anebo taky, že by to bylo moc dlouhý, náročný na zkoušení, a na to není čas. Ale taky se musím přiznat, že píšu i úplný kokotiny, za který bych ruku do ohně nedal, protože vím, že něco musí vypadnout.
Zadumaněji

 

 

Vhodně umístěný doušek jej vymaňuje ze zádumčivosti…

František: Hele, ale někdy hrajeme i ty úplný kokotiny, protože se to nakonec dá nějak kreativně uchopit.

Smějí se

Hostinský: Už máte hotovo? Ještě jednou totéž?

Miloš: Ještě dvakrát totéž!

František: A pojedeš domů na kole, jo?

Miloš: Jo. A helmu máš?

František: Mám! A světlo máš taky?

Miloš: Taky!

Hlas: Vy jste mi hezky osvětlili název Třešťský průměr, ale jako generace jste tu zřejmě dost nadprůměrný zjev. Když se podíváme, co děláte, jako celek, ale i jednotlivě, tak je to oblast divadla, filmu, výtvarného umění i literatury a vůbec ne na nějaké „hobby“ úrovni. Může za to třeba vliv nějakého místního inspirátora, inspirátorky?

Miloš: Ne. To ne.

Hlas: Do ZUŠky jste společně nechodili?

Miloš: Do ZUŠky jsme chodili, ale rozhodně nás to nespojovalo. Já jsem chodil na kreslení. Ale možná, když se na to tak ptáš, tak část z nás pochází z katolických rodin, takže jsme se od náctiletého období potkávali a znali z různých akcí kolem kostela a právě té konírny. Což je vlastně další takové téma našich her, že si občas utahujeme z toho českého katolického prostředí.

František: Na to téma jsme měli třeba hru Hlas boží. To bylo o budoucím knězi, kterej při státních zkouškách v semináři podvádí a napovídá mu skutečný Bůh.

Miloš: Ale myslím, že tou naší nejsilnější spojnicí je to, na čem jsme popkulturně vyrostli. V tom bych se zase vrátil k tomu Sklepu. Já jsem divadlo nenáviděl. S gymplem jsme jeli jenom do Horáckýho divadla, na Shakespeara, pak do Vinohradskýho, a nikdy to nebylo nic, co by mě nějak zaujalo. Teprve přes Českou sodu jsem se dostal k divadlu Sklep, a když jsem to na konci devadesátých let viděl, tak to pro mě bylo zjevení! Tam třeba přišel týpek, sundal si kalhoty a sednul si na hrnec. A já jsem si říkal, jak je možný, že tohle jde taky na tom divadle dělat? A samozřejmě to byla úplně jiná energie, takže tehdy jsem dostal chuť tuhle drzou legraci dělat.

Hostinský: Na zdraví, pánové!

Staví před ně nové dvoubarevné

František: Ale vy jste přece taky spolužáci.

Miloš: Jo, Natvrdlí jsou spolužáci ze základky, a část ještě i ze střední. A ještě jsme všichni propojení sportem! Jak jsem mluvil o těch katolických aktivitách, tak jsme fungovali v rámci tělovýchovné organizace Orel. Natvrdlí nedělali jenom divadlo, ale pořádali třeba turnaje ve stolním hokeji – „CaplanCa Cap“! Nebo v konírně florbalová utkání, kde neplatila žádná pravidla, vždycky dva na dva, a první rok jsme zlomili šest hokejek. A Tomáš Niederhafner je teď předseda Orla.

Hlas: Prostě se vám to dobře sešlo. A asi i ta samotná aktivita je formativní.

Miloš: Tak je to postavené na kamarádství. Nikdo neřekne, hele, tady je dobrej herec, má vlohy, toho berem. Spíš vezmeme podprůměrného herce, kterej je náš kamarád. Na tomhle si vlastně zakládám, že jsme schopni zapojit kohokoliv, s jakýmikoli schopnostmi.

František: Kohokoli. Kýve a přitom pije, což je, vyjádřeno v textu, téměř protimluv, ale to neznáte Františka…

Miloš: Nás je devět, ale podle potřeby a situace nabíráme lidi třeba na třináct herců. Já myslím, že celkově tím Průměrem už prošlo tak dvacet, pětadvacet lidí.

František: To ne!

Dohadují se o přesných počtech, jmenují lidi, František je sugestivně racionální

Miloš: No tak patnáct! Ale jde o to, že prostě napíšeme tomu člověku něco na tělo, co je pak schopen zahrát, i když ty zkušenosti nemá.

Hlas: To je zajímavý, jak to říkáš o tom zapojení kohokoliv, já to totiž vnímám úplně opačně – to, co tam předvádíte, to by nebyl schopen ustát každý ochotník.

Příznivost hlasu při třetím pivě je u čtvrtého již nekriticky oslavná

František: Ochotníky právě neberem.

Zcela v duchu doušku toho piva

Miloš: Ochota být musí. Ale vždycky je to o tom, jakou ty lidi mají rádi legraci a co chtějí předvádět.

František: A zároveň, jak Miloš říkal, jsme tady už nějak zavedení, lidi na nás chodí, má to určitý úspěch, a to je taky přirozený motor pro to, něco dělat. A přitom se u toho ztrapníš, což je očišťující.

Miloš: Dřív to bývalo víc trapný. Má to být legrace. Myslím, že jsme žánrově čitelný.

František: Je fakt, že se diváci smějou, i když s tím třeba politicky nesouzní.

Miloš: My se s tím teda nepářeme. Že bychom se ohlíželi na to, abychom snad někoho neurazili, tak to ne. Když se jako soubor shodneme, a shodneme se ve většině případů, že je někdo kokot, tak to tam rozmázneme. Ale nepotřebujeme za každou cenu někoho kritizovat, primární je, aby ta scénka nějak držela v celku a fungovala.

František: Je to milý, jak říkáš, že by to nezvládl každej ochotník, ale to opravdu může hrát každý, to není herecky nijak vybroušený.

Hlas: Ale v té nevybroušenosti to funguje výborně!

Miloš: A tak zase už hrajeme nějakej pátek. Já jsem třeba na prvních zkouškách kluky učil, aby dělali za vtipným momentem pauzu pro smích.

(pauza pro smích)

Miloš: Ale pak to hrajeme, a ten smích v té pauze nepřijde, přitom pauza zůstává. Tak je zase komanduju, aby přidali, aby hráli rychlejc, když se lidi nebaví.


František: Dalším fenoménem jsou taháky. Tomáš jednou zcela viditelně četl z kastrolu.

Miloš: Ale většinou to lidi nepoznají. Mám tahák na podlaze, zastavím se, jakože zamyšleně v roli, přečtu a pokračuju.

František: Buď to nepoznají, anebo to i prodáš jako záměr. Neděláme z toho vědu, prostě to zapojíš a diváci se tím baví, jako kdyby to byla plánovaná součást. Ale plánované to není, nemůže být, protože my, když to ty dva dny zkoušíme a k něčemu se dostaneme třeba po čtvrtý, takže už to skoro umíme, tak brzdíme…

Miloš: …abychom to nepřetáhli. Nepřezkoušeli.

František: Protože kdyby to jednou opravdu zaklaplo, tak to už na pódiu tak nezaklapne.

Miloš: Ale kdysi jsme zkoušívali i víc. Vím, že jsme měli stopku, když se to podařilo zahrát poprvé bez přerušení. Tím jsme to považovali za nazkoušené. V poslední době chodíme na plac, aniž by to bylo kdy naráz odehrané. Ale sedíme tady, protože dnešní představení jsme zrušili, a je to zase deset let, co uplynulo od toho mezníku, kdy jsme soubory spojili, takže zase vnímám, že jsme možná před nějakým rozcestím, jestli se nevydat jinou cestou… Kromě toho samozřejmě občas uvažuju, že s tím prostě seknu.

 

S plným douškem sametově melancholické černi spodního mraku

V pivu záhadně zůstalo jen to černé. Při řeči se baví sebezrcadlením, náznaky deformací…

František: Já bych s tím nesekal.

Miloš: Taky cítím, že tak trochu stagnujeme. Což je samozřejmý, když se hraje dvacet let. Odhaduju, že těch skečů už jsem za tu dobu taky vymyslel třeba sto. A nechtěl bych se opakovat. Rád bych si vyzkoušel trochu jiné polohy, možná celovečerní hru. Ale tam narážíš na to, že si to ti herci ani nepřečtou, když jim scénář pošleš, viď Františku? Možná s menším počtem. Anebo pak jít cestou improvizačního divadla. Aby nám to nekrachovalo na tom, že moc lidí nemůže, že si na to nenajdou ten čas. Nevím. Na dnešní představení jsme dost těžce hledali společný termín. Je nás devět a dva jsme museli oželet. V sedmi je to tak akorát hratelný. A najednou dva další vypadli. To už by nešlo.

  

František předvede celou řadu gest a mimických výrazů

Hlas: Ve společnosti jste rozšířili léčebné prostředky: antikokoticum Dobrofen a kokoticum Zlocyn. Máte představu, který z nich jde v současnosti víc na odbyt?

Miloš: My máme různý merče, jak se tomu říká. Pexeso, trička, kondomy…

oživle

František: Na odbyt jde víc Dobrofen. Zlocynu je míň.

Opět s překvapující racionalitou

Miloš: To je docela zajímavý, protože z těch tablet se stal virál, kterej si teď žije vlastním životem. Jednou mi zavolal nějakej týpek z Brna, že by Dobrofen a Zlocyn rád vyráběl a prodával. Tak jsem si říkal, proč ne, dohodli jsme se, že nám nechá třetinu z toho, co vyrobí, a my si je budeme distribuovat svou cestou. A on fakt vyrábí a prodává! Takže jednou jsem dokonce viděl, jak si to předávají určití politici.

Hlas: Politici?!

Miloš: Jo, z toho jsem byl trochu nešťastnej, protože ti stejní kokoti, ze kterých jsem si tím dělal legraci, kvůli kterým jsme to v té hře měli, to teď předávají někomu jinýmu… Ale je to zajímavá zkušenost, že vlastně svěříš něco svýho někomu úplně cizímu, a co se pak z toho může stát! Něco jako kdyby tvoji hru hrál někdo jinej…

Hlas: To se také stalo?

Miloš: Ne. O naše texty nikdo nikdy neprojevil zájem. Jen jednou gympláci chtěli tu nereprízovanější scénku Maturita na nějakou svoji besídku. Prý ji fakt hráli. Ale ještě kdysi na vysoké škole v Olomouci mě moje tehdejší přítelkyně, nynější žena, přemluvila, abych ty scénáře Třešťskýho průměru, všechny ty hry, které jsme tehdy měli, poslal do univerzitní soutěže, že první tři místa jsou honorovaný, že vyhrajeme peníze. Fungovaly tam kategorie pro povídky, básně a dramatické texty. Já je tam poslal, a byl jsem pozván na vyhlášení výsledků! Koukal jsem, jak předávají ceny těm prozaikům a básníkům, za báseň tam šel převzít cenu budoucí kněz, nějakej Deml nejmladší, všechno bylo vážné a vážené, nějaká studentka hrála na kytaru, a když přišla na řadu kategorie dramatických textů, tak ten rektor, nebo šéf bohemistické katedry, nebo kdo to byl, povídá: v této kategorii se nám přihlásili pouze dva autoři, ale bohužel musíme konstatovat, že oba příspěvky měly natolik nízkou úroveň, že jsme se rozhodli žádnou cenu neudělit. Takže bez peněz.

 


František se zapáleně směje

 

Pauza pro smích

Miloš: A ještě dodal: Vlastně si nedovedeme představit, že by bylo možné tyto hry inscenovat!

 

Projekt Kartografie (Eko)systémů: RurArtMap a Mapa Perpedian: Black Edition představuje umělce, kulturní manažery a iniciativy z různých regionů. Projekt navazuje na Mapu Perpedian, která pravidelně zaznamenává profily menších kulturních iniciativ v regionech České republiky.

Projekt Kartografie (Eko)systemů: RurArtMap a Perpedian Mapa: Black Edition je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Fondů EHP.