Varování

Zvolna mizela i má stopa v rozbředlém sněhu

Kdo má přežít, ten se (ve sněhu) neutopí…

Když půjdete do Prokopáku tady od nás z Jinonic a kousek za bývalou rozvalinou starého mlýna, místo kterého tam dnes stojí dost ošklivý nový barák a potom odbočíte doleva a vylezete po strmé pěšině nahoru do míst, kde bývalo kdysi dávno hradiště a kde je dnes obrovská travnatá plocha, vedoucí až do Hlubočep, a po jejím okraji, hned u strmých skal, pod kterými je Prokopské údolí a potok a kousek dál lokálka, jezdící do Řeporyj, je v trávě vyšlapaná pěšina, která v té výšce Prokopák kopíruje.

V noci napadlo dost sněhu, ráno jsem to nadělení musel uklízet a odpoledne jsem namazal běžky a se zbytkem sil jsem ten hrozný krpál nahoru vyšlápl. Nahoře už někdo vyjel pěknou stopu a tak jsem v pohodě jel v záři zapadajícího slunce a snažil se předhonit vlastní stín. Chtěl jsem dojet do Hlubočep, po klikaté silničce sjet dolů, a potom zpátky údolím domů.

"Haló, pane, hej, počkejte!" uslyšel jsem volání, otočil se a za sebou viděl dvě už dost postpubertální slečny, které se hrabaly z šípkového křoví a brodily se ke mně sněhem.

Nevěřil jsem svým očím, jedna měla na sobě tepláky, nohy v teniskách a nahoře jen tričko, druhá měla šortky, svetr a ve sněhu šlapala bosá.

„Holky, nechcete půjčit něco na sebe, šálu, bundu?“ nabízel jsem, ale děvčata zavrtěla hlavami a povídala:

„My vám musíme něco říct a zima nám stejně nevadí, ale poslouchejte nás, je to moc důležité.“

Tak asi mají vycházku v blázinci, napadlo mě a přemýšlel jsem, odkud utekly.

"Víte, pane, že tady dojedete do Hlubočep a tam potom musíte jet dolů tou serpentinou, víte to?"

Přisvědčil jsem.

„Tak tam, pane, nejezděte, otočte se a jeďte domů.“

"Přece jen budou pošahané, asi tou zimou," řekl jsem si, ale protože vím, že bláznům se nemá odporovat, otočil jsem se a jel domů.

Uklidil jsem lyže do garáže a převlékl se ze sportovního do županu, což se konec konců ke mně víc hodí, uvařil si čaj, sedl k televizi a natáhl nohy. Zrovna byly zprávy:

„V městské části Praha 5-Hlubočepy se dnes na strmé silnici převrátil sypač údržby a zachytil lyžaře, který svým zraněním přes okamžitou pomoc podlehl.“

Manželka se vrátila z práce, zajížděla autem do garáže a šel jsem jí naproti. Hned jsem jí pověděl o svém výletě a zprávě v televizi.

„Jsi blázen, že tam lezeš, měls kliku, že nesejmuli tebe a vůbec, tam nechodí nikdo ani v létě, kdysi tam policajt omylem zastřelil holku a pak její kamarádku schválně, aby to někde neřekla a zatáhl je do roští a nikdy ho nevypátrali, přiznal se až na smrtelné posteli, se ti vážně divím, že tam lezeš.“

Také jsem se divil a s podivně sevřeným krkem jsem se oblékl, vzal baterku a šel se tam ještě jednou podívat. Vylezl jsem znovu krpál a šel jsem po své stopě až k místu, kde jsem se otočil. Vydatně jsem svítil kolem dokola baterkou a stále viděl jen stopu svých lyží, svítil jsem k šípkovým keřům, pokrytým chomáči sněhu. Nikde jsem neviděl stopy tenisek ani bosých nohou, žádné stopy, které by tam přece musely ty holky, co mi zachránily život, udělat. Nebylo mi moc dobře. Ještě jednou jsem místo prohlédl a šel domů.

V noci se oteplilo a ráno jsem se na místo, kde se z křoví vynořila děvčata, šel ještě jednou podívat.

Sníh se měnil v kaluže a zvolna mizela i má stopa v rozbředlém sněhu a byla vidět jen uleželá mokrá nahnědlá tráva.