Čí díla budeme od zítřka pálit?
V naší společnosti se stejně rychle jako koronavirus množí případy amerického střihu, kdy se po mnoha letech začnou hlásit oběti machismu nějakého významného muže, které pak na sociálních sítích masově podporují jiné ženy, načež je hvězda toho muže přinejmenším odstraněna z cesty slávy v Los Angeles, není zván do televizních pořadů (i přesto, že je patřičně očkován…), nesmí vstoupit do USA, pracovat v Hollywoodu atd. Tento text si vzal za cíl probrat daný mechanismus více do hloubky.
Myslím si proto, že už nastal čas, abych blíže rozvedl bod 8 svého srovnání cílů příznivců konzervativní levice (k nimž patřím) a dnešní novolevice: „Konzervativní levičák bojuje proti zneužívání žen tím, že chce odstranit ekonomický systém, v němž se žena, chce-li být v práci oceněna jako muž, musí se svým šéfem vyspat. Novolevičák bojuje proti zneužívání žen tím, že vyzývá všechny ženy, které byly zneužity před padesáti a méně lety, aby toto zneužití publikovaly na Facebooku.“ V jednom z takových publikovaných příspěvků jsem se dočetl, že chlap, který chce mít všechny ženy, je deviant. Z titulu, že jsem byl jediný diskutující chlap ve vlákně příspěvků, jsem měl potřebu se k tomu vyjádřit. Napsal jsem, že dnešní doba by si měla udělat pořádek v tom, co je a není deviace. Fakt, že si muž myslí na každou pěknou ženu, která podle něj projde, je naopak projevem jeho normálnosti. Vladimír Menšík jednou vyprávěl příběh o tom, jak jel tramvají a dělal si průzkum, s kterou ženou v ní by si „to“ dokázal představit – a když pak vystupoval spolu s bezdomovkyní, která se hned u stanice zabořila do popelnice, odkud vytáhla housku a vesele si s ní poskočila, zalíbila se mu i ona, a tak dospěl k výsledku, že si chce každou. Většina mužů je na tom stejně, nechává to ovšem na bázi myšlenek – v drtivé většině ne pro svou ctnostnost, ale protože prostě nejsme takové šajby, aby nám "všechny baby byly po vůli".
Takové šajby ale kupodivu jsou. Můj otec byl po léta ctnostný manžel, ale když se kolem čtyřicítky rozvedl a tím „utrhl ze řetězu“, zjistil, že když ženu „požádá“ v ordinaci po výkonu ještě v sedě na křesle, neodolá v zásadě žádná – zejména když už znaly jeho performance s elektrickou kytarou v místní hospodě. To ovšem byl začátek 90. let, dávno před metoo, takže táta nebyl za predátora, ale mezi ženskou populací vesnice, kam jsme se přistěhovali, si naopak vysloužil pověst výkonného kohoutka. Jediný, kdo by tedy tehdy mohl otce z něčeho obvinit, jsem byl ještě neplnoletý já, svěřený z vlastní vůle do otcovy péče (více méně proto, že jsem si říkal „Musím na toho vola dávat pozor, aby neudělal víc průserů, než je třeba“), protože jsem po příchodu domů z gymplu často zjistil, že klíč je zevnitř v zámku, což pro mě bylo znamením, že mám vypadnout do polí, v nichž jsem zejména ve studených ročních obdobích dost zmrzl – ale zase se ze mě co do poezie tehdy stal přírodní lyrik – jímž jsem (na rozdíl od svého otce-epika…) dodnes.
Dnes mám pocit, že můj otec je šťastlivec z několika důvodů: Jednak proto, že je už pěkných pár let mrtev, a jednak proto, že nikdy nebyl zazobaný zubař – celá naše vesnice tehdy věděla, že táta je bohém a samý dluh. Takže ani kdyby žil a kdyby se našla jeho oběť zasažená americkou módou metoo po 20 letech, neměla by důvod ho žalovat, protože prvním a hlavním důvodem takové žaloby proti dnes už impotentním pánům, kteří dřív byli leda terčem filmových komedií (viz stařičký profesor z filmu Zabil jsem Einsteina, pánové) je vysouzení opulentního odškodného.
Jistě se dá říct, že skutková podstata některých kauz, o nichž dnes čteme, je na pokraji trestného znásilnění. I v takových případech ale zůstávám konzervativcem v tom smyslu, že smutně vzpomínám na dobu, kdy se oběti takových činů namísto v redakci hlásily na policii, a vyšetřování bylo vedeno bez palcových titulků a fotek na titulních stránkách – kde se mnohdy objeví věci, které s trestním řízením nemají nic společného: v souvislosti s aktuálními metoo obviněními psychiatra a spisovatele Jana Cimického se kupříkladu začíná diskutovat zároveň jeho údajná přítomnost v registru svazků StB, ale i kvalita jeho literárních děl, o níž už začínají pochybovat i její dřívější vyznavači:
Jedna příznivkyně děl spisovatele Cimického kupříkladu na Facebooku doslova napsala: „Furt to nějak nemůžu probrat. I ty skvělý knihy co doma mám, můžu asi hodit do kamen...“
Odepsal jsem jí: „Proč do kamen? Slyšela jste někdy o skvělém básníku Gabriele d'Annunziovi? Byl samotným zakladatelem italského fašismu – už po založení Jugoslávie sebral z vlastních peněz dobrovolníky a ´dobyl s nimi město Rijeka po staletích zpět pro Itály´. V jeho podpoře Mussoliniho režimu mu sekundoval americký básník Ezra Pound, který za druhé světové války vedl vysílání římského fašistického režimu v angličtině. Klasik francouzské literatury Louis-Ferdinand Céline byl hlavou francouzských antisemitů a podporoval pétainovskou pronacistickou vládu a holocaust. Nebyl sám, aktivním nacistou byl například autor Včelky Máji Waldemar Bonsels, u nás byli známými antisemity kupříkladu Jan Neruda nebo Jakub Deml. Co se týče udavačství, lze pak v české kultuře jmenovat téměř každého druhého, počínaje Karlem Sabinou, jinak vynikajícím žurnalistou a básníkem, autorem libreta k Prodané nevěstě. Co se týče sexu, málo se ví, že prakticky žádná ze zaměstnankyň sídla L. N. Tolstého v Jasné Poljaně nebyla panna, a ty mladé měl literární velikán ve zvyku zasvěcovat sám. Jinými slovy: kvalita díla s morálním profilem jeho autora nesouvisí. Což platí i naopak: autor může být morální člověk – ale mizerný umělec.“
Toto je třeba nahlas říkat o to víc dnes, kdy po zakazování autorů protože byli protestanti, pak vlastenci neloajální s rakouským (nebo jiným nadnárodně-imperiálním) státem, pak neárijci nebo komunisti nebo demokrati, pak buržoazního původu – opět přichází nová vlna gumování umělců (od Jana Cimického až po Milana Kunderu) pro všechno možné: co si mysleli, nemysleli a udělali, když jim bylo 20, pro jejich soukromé postoje k ženám, k Rusku, k Srbsku, k Bosně či migraci z Libye, k prezidentům Zemanovi či Trumpovi nebo pro jejich postoje k aktivitám nejrůznějších dnes preferovaných menšin, kteréžto postoje kdosi kdesi (kdo se ani zdaleka nepodobá orgánům činným v trestním řízením – které jediné mají v demokracii v gesci takové věci hodnotit) vyhodnotil jako nekorektní.
Čím skončit? Co je přede dveřmi?
Štědrý den?
Nikoli, milí příznivci poezie Karla Jaromíra Erbena (jehož maminka mimochodem vynalezla moučník Miletínské modlitbičky, čím prokazatelně přispěla k obezitě Čechů!)… Přede dveřmi je den, kdy se umělci, vědci, ale i zcela obyčejní občané mohou octnout na profesním indexu i za takový detail, jako že se nenechali očkovat. V zahraničí už takový index existuje – a celá vlast Gabriele d´Annunzia je kvůli tomu dnes a denně na nohou…