Vánoční

Betlém na Vánoce 1898, autor neznámý. Repro Old Pictures

Fejeton o konci a začátku.

Když mně byly čtyři roky, už jsem uměl pořádně mluvit a mým koníčkem bylo listování v knížce pohádek Boženy Němcové s ilustracemi, pod kterými byl vždycky kousek textu a tím jsem získával informace o životě, odvezli mne o Vánocích na měsíc do nymburské nemocnice se spálou. Do té samé nemocnice, kde jsem se koncem války narodil ve sklepě, protože Nymburk byl železniční uzel a byly tam výtopny vlaků, a tak se stal oblíbeným cílem náletů spojeneckých letadel – jak to známe z filmu Ostře sledované vlaky, který se odehrává o dvě stanice dál, v Kostomlatech.

Tehdy byla spála smrtelná nemoc a tak mi píchali penicilinové injekce, protože tabletky ještě nebyly, a tím mi zachránili život. Také jsem dostával rohlíky, namazané máslem jen do poloviny jejich délky, protože másla bylo málo a muselo se šetřit.

V nemocnici jsem se, asi z dlouhé chvíle a díky Boženě Němcové, naučil číst a také psát, ale jenom tiskací písmena, a ještě jsem pletl malá s velkými.
Někdy v polovině ledna mě pustili a maminka, která mi denně jezdila z Poděbrad do Nymburka do nemocnice zamávat, našla v té knize pohádek vzadu, na listech, kde už není nic natištěno, básničku, napsanou pečlivě olizovanou špičkou inkoustové tužky tiskacími velkými i malými písmeny.

Dodnes si ji pamatuji, i když nic z ní nenaznačovalo budoucího Seiferta nebo Nezvala:

Tam za kopcem je
chata maličká
ona je tak malá
jak má dlanička.

Maminka, překvapená mou náhlou znalostí písma, a také ve strachu, aby svět nepřipravila o budoucího génia, list opatrně vystřihla a odnesla k panu Bohumilu Říhovi, učiteli, spisovateli a zejména obávanému školnímu inspektorovi, který bydlel ve vedlejší vilce. Za nějaký čas básničku otiskla Mateřídouška, což bylo vedle Rudého práva tehdy v Čechách nejčtenější periodikum.

V noci mizerně spím a často se probouzím a k ránu zase usnu, a když se v sedm probudím, už si ani nepamatuji, co jsem v noci vyváděl. Dnes jsem našel na psacím stole vedle počítače na kusu papíru tužkou, i když už ne olizovanou inkoustovou, naškrábané další básnické dílo, druhé, a patrně poslední, které jsem v polospánku napsal:

Pravda se schovala
do atomového úložiště
a lásku rozdrtila
ocelová vrata
bankovních trezorů
a lidé polévaní kbelíky
plnými hnusu
lži a falše
zoufale zdvíhají své ruce k nebi
s voláním o pomoc
proti samozvaným bohům

Kdysi jsem v prosinci koncertoval v Betlémě, kde se Spasitel narodil v podobných podmínkách jako já, a pochopil jsem, že Ježíškovi nějaké prochladnutí moc nehrozilo, zvlášť když ho zahřívali volci svým dechem. Bylo jen trochu pošmourno a občas i pršelo, což místní přijímali s údivem. Připadá mi, že se betlémské vánoční počasí stěhuje i k nám a tak si říkám, jestli se u nás nepřipravuje druhý příchod Spasitele.

Vzpomínám, že u nás v Poděbradech o Vánocích bývalo všechno bílé a na silnicích i chodnících byla spousta uklouzaného sněhu, někde trochu posypaného popelem, a pro nás kluky to byl ráj. Boty na zimu jsem míval pěkné filcové, které tenkrát prodával dům od domu Slovák, který jich míval na zádech ranec a přes rameno veliký svazek. Těšili jsme se, až u nás zazvoní, a boty vydržely celou zimu suché, protože se nesolilo.

V naší Mánesově ulici občas po uklouzaném sněhu projel kočár, tažený bílým koněm, pan Tomášek v něm vozil lázeňské hosty, zabalené dekou. Pan Tomášek byl lakomý a nás kluky, i když jsme hodně loudili, nikdy nesvezl. Přání se mi splnilo až v Činěvsi, to je vesnice kousek od Poděbrad, jen to nebyl kočár, ale žebřiňák a svezl mě starý pan hrabě Černín, který tam pracoval a vůbec nebyl lakomý jako pan Tomášek. Takže vlastně jsem jel hraběcím žebřiňákem.

Před pár dny u nás v Jinonicích napadl sníh, a když jsem večer něco honem uklízel a trochu nadával na bílé nadělení a koukal, kde ještě co uklidit, uvědomil jsem si najednou tu bílou jiskřící krásu. Rozhlédl jsem se. Ještě tak uvidět Ježíška, jak se lopotí s dárky. Honem jsem to všechno vyfotil, raději dvakrát. Třeba ho na fotce uvidím.

Sníh pár dní vydržel a dnes už to je zase jako jindy. Rozšlapané bláto, mokrá tráva, holé stromy.

Třeba se ale všechno do Vánoc zlepší. Pořád je pár dní čas…