Za Radovanem Zejdou

Radovan Zejda uvádí výstavu sochaře Miloše Vlčka v Brně. Foto Jiří Plocek 2014

Osobní vzpomínka na neobyčejného publicistu, spisovatele a regionálního historika.

Před letošními Vánocemi přišlo jedno velmi smutné a nečekané překvapení. V den svých 75. narozenin, tedy v sobotu 4. prosince, zemřel Radovan Zejda, dávný přítel mého otce i můj. Na smutečním oznámení stojí

„Třebíčský rodák, autor regionálních publikací, redaktor a žurnalista,
historik, znalec umění a literatury, skaut, kamarád a otec patnácti dětí.“

Já k tomu dodávám: Vystudovaný lesní inženýr, po revoluci nakladatelský redaktor, novinář, publicista, knihkupec a antikvář v Jaroměřicích nad Rokytnou. Z oněch zmíněných patnácti dětí měli manželé Zejdovi sedm v pěstounské péči. Ty osvojené děti pocházely z rozpadlé vesničky SOS. I tento fakt cosi důležitého svědčí o povaze zesnulého.

Radovan Zejda byl od mládí bezpříkladný nadšenec v objevování a zprostředkovávání hodnotné a nadčasové kultury, jež žila svým životem za oficiálním vnějškovým plátnem za socialismu a koneckonců nezřídka i po roce 1989. Navštěvoval Jana Wericha, Jiřího Muchu (s nímž se spřátelil a chystal o něm knihu), Bedřicha Fučíka. Přátelil se úzce s výtvarníky kolem brněnské dílny bratří Kotrbů. Zasvěceně uváděl výstavy svého přítele, sochaře Miloše Vlčka. Miloval a v minulosti samizdatově šířil tvorbu básníků svého rodného kraje, zvláště Jana Zahradníčka. Později spolupracoval na jejich vydávání oficiálním.

Po roce 1989 pracoval mimo v třebíčském nakladatelství ArcaJiMfa, kolem roku 2000 působil jako šéfredaktor Horáckých novin. V Jaroměřicích nad Rokytnou provozoval knihkupectví a antikvariát. V posledních letech svého života zpracovával knižně dějiny různých obcí západní Moravy (např. Babice, Bohuslavice, Mrákotín).

Zejdův dům na bývalé faře v Rozseči poblíž Nové Říše byl plný knih a nejrůznějších dokumentů a uměleckých artefaktů. Antikvář i svébytný archivář se tu nezapřel. Navštěvoval jsem jej, kdykoli jsem měl kolem cestu a pokaždé měl pro mě krom neobyčejně zajímavých informací k čemukoli, o co jsem se zrovna zajímal, i bedničku knih („to by tě mohlo zajímat, a když ne, tak to pošli dál“). Naposledy jsme spolu mluvili před čtrnácti dny. Volal mi, že když se teď nemůžeme vidět, tak aspoň posílá po dceři do Brna zásilku publikací, které by se mi mohly hodit pro mou knížku Píseň duše. Mezi nimi byly vedle jednoho starého kramářského tisku i Národní písně Jana Masaryka.

Odešel obrozenský a originální písmácký duch, badatel v opomíjených, a přitom předůležitých regionálních kořenech naší vlasti. Jeho odkaz patří pevně do kulturní tradice nejen západomoravské.