Zrcadlo odpíračů

Pouliční instalace v indickém městě Mehsana. Foto Wikimedia Commons

Probíhající epidemie není pouze problémem zdravotnickým, ale ukazuje se, že přinejmenším stejně závažný je i aspekt sociologický. Jednoduchá rovnice očkování = řešení v reálu neplatí. Situace má více rovin, v nichž se děje úzdrava. Klíčovým faktorem pro zvládání závažných celospolečenských problémů je důvěra. A špatným řešením jsou silové způsoby.


Nemusíme být ani odbornými sociology, abychom po troše pátrání v různých patrech společnosti zjistili, že se nacházíme uprostřed pestré směsi jednotlivců či skupin, z nichž každá v životě naplňuje jiný úděl – a nezřídka i v opozici vůči stávajícímu, vždy nedokonalému společenskému systému. Tak vzniká i vnitřní dynamika společenského organismu, která při dobře fungující politice umožňuje systém zlepšovat a posouvat jeho obecný étos kupředu. Povinné očkování řízené státem, zatížené navíc průběžně řešenými a nepřehledně medializovanými nejasnostmi, je vnímáno mnohými jako násilný akt. Možná v danou chvíli ze statistického hlediska „účinný“, ale z hlediska budoucího vývoje nevhodný, protože nevede k ustavení nejdůležitějšího parametru pro další vývoj společnosti. Jím je důvěra občanů.

Malá anketa ohledně postojů k očkování

Během října a listopadu – v době zavádění zpřísněných opatření – jsem vyposlechl v různých situacích různé námitky proti očkování. V drtivé většině šlo o lidi, jež dobře znám. Pracují, jsou poctiví a dobrosrdeční, a mysleli to vážně. Vybral jsem pár typologicky ilustrativních ukázek:

- Prodělala jsem covid před půl rokem. Mám svou imunitu. Nevím, proč bych si měla nechat píchat něco cizího do zdravého těla. (mladá prodavačka)
- Slibovali vakcínu, která nás ochrání. Pak, že jen pár měsíců, pak druhou dávku, pak třetí dávku. Teď to vypadá, že do nás budou píchat pořád něco. Já nechci být hříčkou v něčem, co pořádně nefunguje a čemu nevěřím. Chci rozhodovat o svém těle sama. (prodavačka středního věku)
- Nejsem zásadně proti očkování, ale ráda bych měla brzy dítě. Ta vakcína je moc rychle vyvinutá, nevíme, co to s námi udělá, nikdo mi nic nezaručí – tak jsem se zatím neodhodlala. (mladá vysokoškolská studentka)
- Nemám nic proti vakcíně, ať se očkuje, kdo tomu věří. Ale jsem zásadně proti donucování. Nikdo mi přece nic nemůže vnutit. (muž středního věku, podnikatel)
- Vakcína je pro mne symbolem tohoto pokryteckého asociálního režimu, který nás všechny chce akorát zotročit a dostat pod vládu korporátů. Kdyby jim šlo opravdu o lidi, tak by nenechali tolik lidí v exekucích a na ulici. (muž středního věku, zaměstnanec)
- Stavily se tu za mnou děti. Přijely novým elektromobilem, že spěchají na očkování, protože chtějí letět kamsi do Londýna za nějakou zábavou. Začal jsem přemýšlet, jestli jsem je dobře vychoval, když mají takovéhle komerční myšlení a nepřemýšlejí o hlubší podstatě věcí. (starší obchodník – živnostník)

Ty ukázky neuvádím proto, abychom tu s nimi polemizovali. Uvádím je, protože mám (já sám očkovaný) pro ně pochopení. Z dílčího pohledu toho kterého jedince mají racionální základ. Mám k těm lidem respekt. Jejich výpovědi ukazují, v čem je těžiště směřování té které duše: Někdo se vymezuje vůči systému, jemuž nedůvěřuje (Otázka: A musí mu důvěřovat? Na základě čeho? Kdo je tu soudcem?). Jiný si hájí svou vlastní identitu a svobodu rozhodování proti plošně nařizovanému opatření, s nímž není vnitřně ztotožněn. Zvláště když není stoprocentně dokonalé a ukazuje se stále více složitost celé situace (a média ani politici její přehlednosti vůbec nepřispívají). Z pohledu skeptika, který už zažil řadu zklamání, je také na místě úvaha, že nechce být tím malým procentem, u něhož to prostě nevyjde (na počátku prosince publikoval Státní ústav pro kontrolu léčiv oficiální zprávu, že v přímé souvislosti s očkováním zemřelo do té doby 129 lidí a tisíce dalších měly různé negativní zdravotní příznaky). To jsou vážné věci. Zvláště pro lidi, kteří se cítí v této společnosti odstrčení nebo přímo jako smolaři.

Společnost v sobě obsahuje bytostné rozpory

Každý prožívá svou životní realitu jinak a ne všichni jsou tak „uvědomělí“, aby chápali nutnost systémových opatření a sdíleli optimisticky důvěru v ně. Třeba i proto, že prostě z principu systému nevěří, protože zažili už mnohá zklamání – ze strany zdravotnictví či sociální politiky státu. A tudíž nemají důvod zachraňovat ten způsob života, jaký byl před epidemií.

Podle posledních průzkumů (STEM, počátek prosince 21) je zhruba 14 procent lidí rozhodnutých nenechat se očkovat. To jsou lidé, kteří mají své pevné důvody. Jsou to nepřátelé? Jsou to lidé, které je třeba segregovat, ostrakizovat, popřípadě přímo osočovat ze sobectví nebo kazisvěstství? Čtrnáct procent je hodně na to, abychom je jednoduše odsoudili či kriminalizovali. Je to odraz něčeho neřešeného.

Navíc jsou tu obecně nezanedbatelná procenta lidí (k 5. 12. bylo u nás plně očkováno cca 60 % populace – dle údajů Our World in Data – zatímco v Portugalsku pod "vedením generála" 88 %, ale v blízkém Rakousku překvapivě jen 62 %), kteří jsou prostě vůči společenským apelům neteční a až tlak státu je „donutil“ k očkování, aby mohli fungovat – chodit s dětmi do cvičení, provozovat společenské aktivity (viz reportáž „Stát mě donutil…“ Seznam Zprávy 20. 11.) Proč? Neshazoval bych vinu jenom na ně. Dítě také neví, proč si má umývat ruce, když mu to někdo důvěryhodný nevysvětlí.

Řešení rozporů není v sílových opatřeních, ale v rozvoji respektu a důvěry

Vyjevují se tu zcela prokazatelně důležité rysy reality, které rozhodně nelze odbýt tezemi o zaostalých či sobeckých spoluobčanech. To by bylo příliš sebestředné a elitářské hodnocení situace.

Je zjevné, že společnost – máme tu na mysli svobodné a svéprávné dospělé občany – není soubor stejně smýšlejících a uskutečňujících se jedinců, něco jako fotbalový mančaft, který si pro své vítězství nechá jednotně naordinovat posilující dietu či medikamenty. Je to prostě o dost složitější.

Dále, náš společenský systém jako takový je značnou částí obyvatelstva vnímán jako nedůvěryhodný (z různých důvodů), a je úplně jedno, jestli se jeho vedení ohání spásonosnou vědou, demokratickým charakterem, celkovou ekonomickou úspěšností či sociálními výdobytky (ve skutečnosti ale ne pro všechny). Míra nedůvěry (a co jiného je vysoké procento neočkovaných či obdobně vysoké procentu setrvalých nevoličů) ukazuje, že něco není v pořádku.

Tady začíná vyšší hra o naši společnou budoucnost, přesahující aktuální vybičované snahy o potlačení epidemie. Společným jmenovatelem by měla být snaha o maximální důvěryhodnost a transparentnost ze strany lidí odpovědných za správu a řízení společnosti.