Deník Jana Dočekala, 17. – 30. prosince 2021

Arnošt_Budík_koláž_na_pozvánku_k_výstavě_Les_doutes_rassurants_(Uklidňující_pochybnosti),_Galerie_Regard_17,_Brusel,_20_x_15_cm,_1972 František_Vízner_Mísa_s_hrotem Tábor_politických_vězňů_Vojna_u_Příbrami Vladimír_Lavický_Prorok,_alchymáž_a_olejová_tempera,_1976 Zdeněk_Macháček_Duše_stromů,_dřevo,_89_x_46_x_24_cm,_2013 Eva_a_František_Hodonských_PF_2022 Jan_Dočekal_Čilý_hranostaj_a_dáma_s_pozitivním_PCR_testem,_koláž,_2021 Jaroslav_Šerých_reliéfní_triptych_v_Třebíči

Jaký bude, je, byl rok od března 2021 do března 2022 z pohledu osobností spjatých s výtvarným uměním? Celoroční seriál, v němž celkem 26 umělkyň, kurátorů, teoretiček a sběratelů umění tvoří společný deník, směs profesních, osobních i celospolečenských reflexí, vždy autorským záznamem dvou týdnů.

 

Jan Dočekal se narodil v roce 1943 v Třebíči. Negraduovaný fatalista, protestant, historik umění, výtvarný pedagog, kolážista, malíř. Vydal tři knihy recenzí a rozhovorů, monografii Josef Kremláček, spolupracoval na Slovníku českých a slovenských výtvarných umělců, editoval knihu Vlastimil Toman Životní cesta. Psal do Výtvarné práce, Ateliéru a Literárních novin, píše do Kulturních novin.

17. prosinec, pátek

Deník jsem si nikdy nepsal. Když teď, ve věku téměř kmeta, poskytnu pohled do svých dvou týdnů, bude to čtení asi nezáživné. Sebe mohu uspokojit zjištěním ztlumené činorodosti, elektronickými kontakty s přáteli a vzpomínkami na ty, kteří tu už nejsou.

Prosinec má pro mne velký význam. 1. prosince 1915 se narodil otec. Ale dlouhých osm let, 1949–1957, byly u nás Vánoce truchlivé, otec nesměl být s námi. Koncem prázdnin 1949 byl zatčen a v lednu následujícího roku odsouzen jako člen České strany národně sociální za vlastizradu na dvanáct let nucených prací. Na podzim 1957 prezident Zápotocký, říkalo se mu druhý dělnický prezident, vyhlásil amnestii. O svatováclavské noci ozvalo se zaklepáno na přízemní okno domu v třebíčské Bezručově ulici. Maminka vykřikla, taťka se vrátil. V roce 1966 byl částečně rehabilitován. Pohromadě jsme byli jen patnáct let. Zemřel v listopadu 1972, pět dnů před padesátými sedmými narozeninami.

Naše přítelkyně, doktorka Rutarová, přinesla katalog aktuální výstavy Amadea Modiglianiho ve Vídni. Veliká krása.

Po roce, jako vždycky před Vánocemi, pouštím se do čistění rámů a skel visících obrazů. Věk a neduh činí každou práci namáhavější.

18. prosinec, sobota

Přítel Čevela, soused přes ulici, přinesl novoročenku, číslovaný linoryt. Probrali jsme kdeco, covid, novou vládu, ba i něco z umění.

František Hodonský, jehož tvorbu obdivuji, poslal fotografie monumentální jezdecké sochy Džingischána v Mongolsku. Musel jsem odepsat: Takovéto monumenty jsou jistě svědectvím umu tvůrců a stavitelské dokonalosti. Ale též osvědčením hnutí mysli osnovatelů oněch vizuálních hrůz, odtržených od zprostředkování posudku uměnovědy i prostého člověka v kterékoliv době. Nejsem valný křesťan, ale podobná díla mě přivádějí k vizi tisíců chudých, nasycených za peníz vražený do zbožštěné olbřímnosti, jež zvedá se k nebi, leč nikdy tam nedospěje.

Lubomír Kerndl se ptá telefonem, jak se mně daří, může mne navštívit? Ne, bohužel, dosud nejsem dobrým hostitelem, pracuji sotva napolovic, řeknu dvě věty a jsem zadýchaný. Nejlíp se cítím, když se zvolna přesouvám od jednoho k druhému – napsat pár vět, poskládat koláž, očistit nemnoho obrazů. Může za to covid. Manželka i já jsme si jej nechtě pořídili v říjnu. Z nemocnice jsem doma už pět neděl, ale únava s vleklostí každého konání odchází pomalu.

Včera jsem chybně zavěsil svůj malý kresebný portrét od přítele Zdeňka Adámka. Visel v kuchyni čtyřicet let. Spadl. Rám rozlámaný, sklo roztříštěné.

19. prosince, neděle

Dnes je dvacáté čtvrté výročí úmrtí Vladimíra Lavického, nejpříbuznějšího z mých nepříbuzných. Často na něho myslím. V roce 1966 napsal drobným rukopisem na zadní stranu dopisního papíru firmy Restaurace a jídelen Třebíč úvodní slovo k mé první autorské výstavě. Příštích jednatřicet let jsme se často vídali. V sedmdesátých letech mně dal podstatné lekce z dějin umění. V rozhovoru v polovině devadesátých let řekl: Umělci stejně budou, jak bývali kdysi, chudí, jak kostelní myši.

Vyšlo nové číslo webového magazínu Online Art. S mohutným rozsahem dvou set třicet stran. Mám radost ze zařazení velkého příspěvku o malíři Tomáši Rossí, jehož práci obdivuji.

Udělal jsem první novoročenku 2022, kolážovanou. Kdysi, snad před třiceti roky naposled, jsem si novoročenky nechával tisknout. Od té doby dělám pro nejbližší přátele solitérní kresby nebo koláže.

Večer čtu e-mail od Rika Liny z Amsterodamu, jednoho z nizozemských surrealistů. Dva jeho obrazy visí v Galerii Čertův ocas v Mohelském mlýně. On i jeho choť prodělali covid. Paní strávila několik týdnů v nemocnici. Dříve, vždy zjara, odjeli do portugalského ateliéru, vracívali se s podzimem. Teď Rik ateliér zlikvidoval, manželka už nesmí tak daleko cestovat.

Druhý elektronický dopis je od Heleny, manželky surrealistického básníka a kolážisty Arnošta Budíka. Žijí v Bruselu. Arnošt, letos pětaosmdesátiletý, je už pár týdnů v nemocnici. Dovolím si účelovou parafrázi přísloví o neštěstí: Nemoci nechodí po horách, ale po lidech, umělcům se nevyhýbají.

20. prosince, pondělí

Dolepil jsem a vylisoval koláž nazvanou Čilý hranostaj a dáma s pozitivním PCR testem. Bývám dotazován, jak jdu na koláž. Není důvod k přílišné sdílnosti: prvotní je nápad, nesmí chybět zásoba obrazového materiálů k vystřihování, skládačka nanečisto může být mnohokrát změněna, řídké a husté disperzní lepidlo, první na větší plochy, druhé na malé části, šroubový lis.

Klára Kořanová shromažďuje informace o výtvarných dílech ve veřejném prostoru z období socialismu. Žádá mě o informace stran díla Jaroslava Šerých z první půlky sedmdesátých let. Původně visela v základní škole v Třebíči. Poslal jsem jí, co mám. Po nějaké době jsem v místním divadle Pasáž, tam Jaroslavův triptych našel nový domov. Je to, jak bývá s velkými uměleckými díly. Vidíte je a pak si je vybavujete z paměti. Dostaví se vjem. Komunikujete s mimořádným projevem duchovní síly a lidského umu. Ale když je dílo přímo proti očím, je to závrať, příval nesmírnosti. Vzpomínka promítne celý příběh.

Jaroslava Šerých jsem poznal jako umělce s transcendentní obrazotvorností a velkým charismatem. Jan M. Tomeš o jeho deskách píše v monografii z roku 1993: V roce následujícím (1974) vznikl pro Základní školu v Třebíči do tří podlaží budovy rozpojený cyklus: Objem ohně – Objem přírody – Vnitřní prostor přírody, projev velkých výtvarných zkušeností. Na původním místě byl dvacet osm let, do roku 2002. Ideově ovšem vadil už brzy po instalaci. Abstrakce dráždila marxistické vyznání ředitele školy. Cyklus měl být odstraněn. Zapuštěný do zdí nebyl však k snadnému sejmutí. Tedy přišlo náhradní řešení. V respiriích tří podlaží, kde rozpojený triptych visel, odstranili ze svítidel žárovky, před obrazy postavili nábytek. Tak, v tichu a temnotě, Šerých díla přežila do listopadu 1989. V nových poměrech rozsvítili světla, rozebrali nábytkovou hradbu. A volná místa na zdech vedle desek ozvláštnila mladá učitelka výtvarné výchovy mohutnými pavouky z vycpaných punčoch. Kýče nejtěžšího kalibru. Jaroslava jsem na místo přived zjara 2003. Užasl.

V roce 2004 byla výuka základní školy přemístěna jinam. Deskové obrazy zůstaly. Uvolněná budova připadla střední škole. Vedení mělo s respirii jiný záměr. Jaroslav s potěšením přijal můj návrh přemístit triptych do městského divadla. Tam, kde to bylo třeba, jsem věc vyřídil. V deníku Rovnost si úspěch připsala ředitelka Městského kulturního střediska. To však ve vztahu k hodnotě zachráněného díla bylo, a zůstává, problémem bagatelním.

21. prosince, úterý

Celý den mrzlo, ale z modré oblohy zářilo slunce. Na balkoně obráceném k jihu bylo příjemné chvíli postát. Zítra už bude den o trošku delší.

Po obědě se opět ozval Lubomír Kerndl, stavil by se. Dobře, na chvíli, dosud se při delším mluvení zadýchávám. Přinesl k Vánocům malý figurální akvarel, krásný. Listoval v mobilu fotky svých letošních obrazů a objektů. Daří se mu. Prozkoumali jsme řadu novinek, vesměs z umění, „pomluvili“ živé, pochválili mrtvé. Z domluvené chvíle byly dvě hodiny. Když jsem 21. října ulehl s horečkou, a vůbec ve špatném stavu, nechal jsem bez zájmu rozepsané články, rozmalovaný obraz a několik nenalepených koláží. Dnes, po dvou měsících, jsem celé dopoledne dodělával akryl Odpočívající Malone. Snad si smím napsat, že výsledek není zlý. Dobře, je to samožernost, ale řekl bych, že prospívá. Nejvíc ve chvílích, kdy se nedaří vůbec nic.

22. prosince, středa

Posílám novoročenku Idě Víznerové, dceři Františka Víznera. Zemřel před deseti roky. Když jsme s manželkou v předminulé dekádě organizovali privátní autokarové výlety za uměním do Vídně, žádný nevynechal. S ním mluvení o umění bylo nevšedním zážitkem. Dokázal spojit věcnou znalost s citovým prožitkem. 19. září 2009 jsme spolu procházeli výstavu obrazů Cy Twomblyho. Naše nadšení vystoupalo do výšin. František řekl, musím to zkusit s barvami. Ale nedostal se k tomu.

Odpoledne telefonické vánoční a novoroční přání od Jiřího Klema. Každoročně nás tím těší. Seznámili jsme se před řadou let v autokaru cestou z Prahy do Paříže. Nevídáme se, ale zůstáváme si blízcí, má rád výtvarné umění, já divadlo a jeho působivý hlas ve filmovém dabingu.

23. prosince, čtvrtek

Vánoční potěšení přišlo až z Brazílie. Floriano Martins píše v e-mailu, že do lednového vydání webového magazínu Agulha Revista de Kultura, který rediguje, zařadí k deseti článkům o surrealismu formou ilustrací čtyřicet osm mých koláží.

24. prosince, Štědrý den

S manželkou jsme uvyklí být na Štědrý den sami. Všechna vánoční přání jsou vyřízena. Nikam nejdeme. Máme rádi klid se vzpomínkou na ty, kteří už nejsou mezi námi.

Před léty jsme chodívali na desátou večerní na uspíšenou půlnoční mši v kostele Církve československé husitské. Míval jsem ty chvíle rád. Husitská liturgie, hlavně její sborově zpívaná liturgie, byla sepsaná před stoletím krásnou češtinou. Je zhudebněnou poezií.

25. prosinec, sobota

Už druhé Vánoce vzpomínám s velikou úctou na sochaře Zdeňka Macháčka. Měl letoru spíše introvertní, ale v tvorbě se otevíral. V dřevěných skulpturách sděloval uměleckými prostředky sílu přízně krajině Vysočiny a duchovně bohatým lidem. Našli jsme k sobě cestu, a to mně přinášelo uvolněné potěšení. Naposled jsme byli v kontaktu loni zjara, při velkém rozhovoru pro poslední tištěné vydání Literárních novin. Zemřel v listopadu. Bylo mu ctihodných devadesát pět let.

26. prosinec, neděle sv. Štěpán

Tento den jsme, Lubomír Kressa a já, v sedmdesátých letech chodili koledovat na adresy pro tu příležitost navyklé. Recitaci a zpěv jsme obvykle vynechali, zato nejednou nad dobrou míru vítali přípitky. Nebylo to zřejmě úplně nezávadné, ale ztišeně vzpomínám rád.

27. prosinec, pondělí

Mám jmeniny. Jan, vytlačen Žanetou, v kalendáři v tomto dni už dávno není. Před drahnými lety byl u data 27. prosinec zapsán Jan Evangelista. V roce 1967 jsem měl v Třebíči výstavu koláží. Postihl mne nápad, brzy se projevila jeho nejapnost, dát si na plakát k Janovi přídomek Evangelistu. Ne dost na tom. Ve vrcholu pošetilosti jsem napsal dotaz na matriční odbor Městského národního výboru v Třebíči, zda mohu, jako umělec, sice teprve začínající, rozšířené křestní jméno používat. Vedoucí odboru odepsal slušně, ovšem kategoricky, ve smyslu: Mladý muži, neblbněte. Webový abART systém uvádí: druhé jméno – Evangelista používal do listopadu 1989. Ano, mohlo se v připomínce objevit ještě v tom roce, ale poučen, jsem si je zrušil už okolo půlky sedmdesátých let.

28. prosinec, úterý

Pošta doručila po osmi dnech od odeslání z Náměště nad Oslavou, odkud je to do Třebíče čtyřiadvacet kilometrů, novoročenku od Pavla Tasovského. Forma je minimalistická mezi všemi minimalismy, ale provedením kus ušlechtilé kovářské práce. Novoročenka je náplní určena na rok, ale některá, Tasovského dojista, je dílem trvalé hodnoty.

Toto si musím zapsat. Nenáleží to výhradně k dnešku a je vzdálené „mému tématu“. Přesto. Poněkolikáté jsem viděl, vždy nechtěně a v opakovaných uvedeních už se staženým zvukem, televizní reklamu nad jiné popuzující. Televizní reklama by měla být z ranku filmového umění. Kdysi jednu udělal i Federico Fellini. Ale není. Umění reklamě vlastně škodí. Většině cílových diváků je umění cizí, servírovaným sdělením se potřebují pobavit, prostě a jednoduše, uvěřit. Nejlepší reklama musí být hloupá. Jiná nefunguje. Hloupá a notně obtěžující, když je strkána např. mezi naporcované půlhodiny filmového příběhu. Ne dost na tom, je i škodlivá divákovu duchovnímu zdraví. Těkání od vzrušujícího momentu konání těsně si blízkého páru, přes desetiminutovou micelární vodu etc. dozadu k předešlému, je bezúhonně přijatelné toliko silným náturám. Ale zpět k onomu nad jiné popuzujícímu, co vnímám jako projev zhoubně narušeného ducha, totálního ignorantství a vulgární devastace morálních a sociálních hodnot. Demonstrace rozhodné lidské masy za svobodu v reklamě ústí ve svobodném rozhodnutí pijáka rumu ve volbě značky oné lihoviny. Dějiny, intelekt a etika odešly k čertu. Nechť žije svoboda pochybných výstřelků na cestě k vršení komerčních úspěchů.

29. prosinec, středa

Jsem nachystaný k zápisku na téma sny. Dosud jsem je připomenul v článcích o těch, kteří v nich nacházeli obrazotvornou inspiraci. Sám sny miluji. Nejvíce ty, v nichž se ukáže tvář někoho, koho mám, či měl jsem, když tu byl, rád. Mívám pochopitelně i sny děsivé, s pády do hlubin, makabrózní a jinak příšerné. I ty chtějí cosi sdělit, jakkoli jsou vesměs zašmodrchané, takže sotva srozumitelné. Ale míním, že všechny sny vystupují v rozličných spletitostech z reálného světa, ale vyjevují se často s magií přesahující lidské rozlišovací dimenze. Protože si občas vážně myslím, že jsem v kresbách, kolážích a akrylových malbách zčásti surrealistou, jde řízením okolností vše hezky dohromady. Surrealismus a sen jsou blízcí příbuzní.

30. prosince, čtvrtek

Na dnes jsem si nenachystal žádnou práci, odložil jsem neklidy všedního dne. Pouštěl jsem si z počítače hudbu, Martinů, Beatles, Lenoxovou, Colinse, a četl.

Za dva týdny jsme dostali mnoho novoročních přání, všechna přinesla potěšení z pospolitosti. Časově poslední, obě krásná, poslali dnes Eva a František Hodonských a Zdena Höhmová. Pro předsilvestrovské pobavení čísly k tématu přidávám: Před rokem 1990 stálo poslání novoročenky formou tiskopisu, v otevřené obálce, dvacet haléřů, dnes je to za devatenáct korun. Zdražení poštovného je pětadevadesátinásobné. Proto si píšeme poštou elektronickou, ona pošta tradiční už je snad jen pro hořký smích.

Arnošt Budík, básník, kolážista
Miloslav Čevela, restaurátor nábytku, malíř
Zdena Höhmová, malířka
Lubomír Kerndl, malíř, sochař, vydavatel, kurátor
Jiří Klem, divadelní a filmový herec, dabér
Josef Kremláček († 2015), malíř, grafik, ilustrátor
Lubomír Kressa († 1981), malíř, grafik, sochař
Vladimír Lavický († 1997), malíř, grafik
Rik Lina, malíř
Zdeněk Macháček († 2020), sochař
Jaroslav Šerých († 2014), malíř, grafik
Pavel Tasovský, kovář – sochař
Vlastimil Toman († 2015), malíř, grafik
František Vízner († 2011), sklářský výtvarník