Až budu tich…
Z díla básníka a kněze Jana Dokulila: „já ze žebříku úzkosti přestoupím k novoluní.“
Až budu tich jak pole v sněhu padlém
a kobalt soumraku se zkypří ostrým rádlem,
nad čelem stíny ostřic povyrostou
a žula jihnoucí nám vydá píseň prostou.
Už lomit rukama přestane vítr v keři,
den hlavu schýlenou tekoucí vodě svěří,
a dlaně vrb a píseň pasáčkova
mé teskno přepustí a živ jsem znova.
Pak tlačit nebude ta mrtvá hříva země,
vždyť prosívaje oblohu Hospodář vzhůru zve mě
a zrní přesýpá a patro noci duní,
já ze žebříku úzkosti přestoupím k novoluní.
Vzrůst měsíce a harfa mého dětství
zas novorozeňátkům dá na zemi v sen se vznésti.
Jak po závěji vítr jde a stopy srovná,
přestoupí sladce kolébku hra nevýslovná.
Až budu tich jak pole v sněhu padlém,
až o kost lebeční zaskřípe čas svým rádlem,
v tom zvuku jiskřícím jen ozvěna se vrátí
dní těchto narudlých, jež víc a víc se krátí.
Jan Dokulil se narodil v Mastníku u Třebíče roku 1910. V roce 1935 byl vysvěcen na římskokatolického kněze. Za druhé světové války se zapojil do odbojové činnosti. Od roku 1950 se skrýval před Státní bezpečností, v roce 1957 byl dopaden a vězněn až do roku 1965. Zemřel 1. února 1974 v Boskovicích. Byl švagrem Jana Zahradníčka. Vedle čtyř básnických sbírek publikoval také překlad starokřesťanských hymnů. Báseň Až budu tich… vyšla v antologii české duchovní lyriky Krajiny milosti (Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 1994)