Jak jsem dostal covid aneb deset dní, které otřásly mou důvěrou v naše zdravotnictví

Foto Tomáš Koloc

Zápisky z pandemického lůžka redaktora KN

středa 19. ledna

Polovička mých klientů v práci kašle. Kdybych dělal ve zdravotnictví nebo v sociální práci za první vlny, dostal bych od státu 75 tisíc jako můj kamarád Petr (a jako on bych si za ně koupil teleskopický Canon!) Takhle jsem bez covidpasu rád, že mě stát ještě nevyhodil z práce. S radostí, že jsem přežil noční, jdu na naše smluvní středisko na antigenní test. Tamní sestřička mi sice kdysi ve slabé chvíli sdělila, že dřív také dělala v sociální práci (dokonce s námi měla některé společné klienty), ale nás, co k ní docházíme, si vysloveně užívá. Když jí před pár týdny nařídili dělat výtěry do větší hloubky, s nelíčenou radostí se propracovala až do mého dusícího se mozku, a když zjistila, že test zase nevyšel, do zmodralého obličeje mi řekla: „To by jeden neřekl, půlka republiky pozitivní a vy zase negativní…“ Domů (opět „negativní“) přicházím okolo deváté a než usnu, ještě se dočtu povzbuzující zprávu, že premiér Fiala (na rozdíl od rakouského kancléře Nehammera, který se drží rozhodnutí svých předchůdců o povinném očkování) odvolal nařízení povinného očkování (nevím už kolika aktuálními dávkami) pro pracovníky policie, armády, hasičských sborů, celnic, zdravotnických a sociálních provozů. Když se probudím, nemůžu už bolestí kloubů a svalů dojít dál než na záchod…

čtvrtek 20. ledna

„Zavolej svojí doktorce, vona pro tebe pošle testovací auto, a až se z toho dostaneš, budeš mít půl roku pokoj,“ říká mi přes dveře kamarád Jarda, když na mě zvoní s nákupem. Totéž, jen bez víry v auto, mi po telefonu řekne i kamarád Jirka. Během jedné z dávek coldrexu, které si během dne naordinuju, ho zkouším poslechnout, ale ačkoli je ještě ordinační doba, doktorka to nebere. Vyzvánění vydržím poslouchat několik minut, pak vsedě usnu. Ještě, že mám dovolenou (ačkoli jsem si ji představoval úplně jinak). Vzbudí mě telefonát od kolegyně, která má všechny nařízené dávky vakcíny, že kdyby se mi to protáhlo, vezme za mě některé směny.

pátek 21. ledna

Nemůžu spát; hlava mě bolí jako střep. Dívám se na všechny filmy a televizní inscenace od a o Jaroslavu Haškovi, které mám stažené už od svého prvního covidu v roce 2020. S pocitem, že si vsedě u počítače alespoň umenšuju riziko zápalu plic, smolím opožděný nekrolog Dušana Kleina. Doktorka telefon pořád nebere. Večer se dozvídám, že umřel tátův kamarád z dětství, herec Jiří Plachý mladší, a že papežského nuncia Charlese Balva, který mě biřmoval, přeložili z Prahy do Austrálie. Doufám, že má všechny dávky, jinak skončí v detenčním zařízení jako Đoković. Pak si dávám sáček Aulinu, který mi dovolí aspoň na dvě hodinky usnout.

sobota 22. ledna

Bolest svalů a kloubů povolila a přesunula se cele do hlavy. Nevím už, co mám dělat. Odpoledne venku svítí sluníčko. S respirátorem se vypotácím ven do parku, dívám se do sluníčka a fotím. Trochu se mi uleví. Večer telefonuju s kamarádem biologem Jirkou, který se mě ptá, jakou mám teplotu. Říkám mu, že nevím; teploměr doma nemám. Stačí mi, že s jistotou vím, že bych na sobě usmažil vajíčko.

neděle 23. ledna

Kdybych byl v pohodě, šel bych dnes na mši, ale protože nejsem, a tím pádem bych na ni potřeboval jít stokrát víc, nemůžu tam. Myslím na svého kolegu z Kulturních novin Mirka, který je kvůli covidu už několik měsíců v umělém spánku. Bolest hlavy trochu povoluje, zato se do popředí dostává únava. Dnešní splněný záměr vstrčit prádlo do automatické pračky a vyndat ho pociťuji jako vítěznou misi. Lidi si po sociálních sítích posílají úryvky z italského filmu z roku 1963 Omicron, který vizionářsky popisuje dnešní dobu.

pondělí 24. ledna

Na otázku Facebooku, co se mi honí hlavou, píšu: „Poprvé v životě nemám čich ani chuť – ale chuť k jídlu mě zatím neopouští. Na tu je spoleh:-)“ Jedna z mých „FB- přítelkyní“, která si v poslední době vzala za úkol kontrolovat své přátelé a buzerovat je v případě, že podle ní nejsou dost pandemicky státotvorní, okamžitě naštvaně kontruje: „Všichni mají omikron a zrovna vy musíte mít deltu!:-(“ Ráno se konečně dovolám doktorce, které popíšu své obtíže. Nepošle pro mě „testovací auto“, jak si představoval kamarád Jarda, ale pošle mě na testovací místo. Jen obléknut se mi trvá půl hodiny, když ale vidím, že jede autobus, který mi staví pouhý kilometr od odběrového místa – a další pojede za hodinu – vzepne se moje tělo dokonce k něčemu na způsob běhu. Naše PCR-odběrové místo leží v zasněžených polích za městem mezi naší nemocnicí a „Univerzitou obrany“, neboli vojenskou medicínou a vede k němu silnice, která vypadá jako dálnice v době dopravní zácpy: auto za autem. Protože žádné auto nemám, všechny je předejdu, až se dostanu k unimobuňce, v níž sedí vrátný, křičí, ať jdu dva metry od něj a ptá se mě na rodné číslo. Pak mě zařadí do „pruhu B“, kde před sebe gentlemansky pustím auto, ve kterém se (na rozdíl ode mě, mrznoucího) hřeje jeden „drive-in testovaný“. Sestřičky, které jeho a všechny ostatní testují přímo v autech, se diví mému fenoménu ojedinělého chodce, ale když seženou židli, „vytřou“ mě v řádu sekund, aniž by mi (na rozdíl od naší firemní antigenní sestřičky) musely šťárat v mozku. Cestou zpět kolem štrúdl motoristů, kteří nechtěli mrznout, a tak na rozdíl od mě musejí, čekat, mi zvoní telefon. Volá mi plně očkovaná kolegyně, že za mě službu nevezme, protože ji bolí svaly a klouby a přišla o chuť…

úterý 25. ledna

Ráno mi Jarda s nákupem přinese teploměr. Studuji návod k použití; píše se v něm, že místo rtuti, kterou zakázala EU, obsahuje „galinstan“ – ale jinak funguje dokonale. Praxe tomu ovšem neodpovídá. Po deseti minutách pod paží ukazuje teploměr 35,0 (což znamená, že jsem klinicky mrtvý...) Kamarád Jirka, biolog, mi po telefonu radí, abych teploměr omyl teplou vodou a strčil si ho do pusy. Po omytí teplou vodou stoupne stupnice na 38,5, ale už se nedá sklepat. Po dalších deseti minutách v mrazáku je hodnota na teploměru pořád stejná. Házím teploměr do koše a sahám si rukou na čelo. Nějaká teplota tam očividně ještě je. Anonymní číslo mi píše, že jsem po včerejším testu pozitivní, nařizuje mi pětidenní izolaci a svou sms končí: „O výsledku testu a svém zdravotním stavu informujte telefonicky praktického lékaře, který rozhodne o dalším postupu a léčbě. Pokud patříte do rizikové skupiny (věk, nadváha, jiné chronické onemocnění) praktický lékař Vám předepíše antivirotika, nebo Vás po zjištění varianty viru indikuje k podání monoklonárních protilátek.“ Volám doktorce, která ale žádnou sms nedostala. Poté, co jí připomenu, že jsem riziková skupina, mi na bolest hlavy namísto Aulinu alespoň pošle k žaludku citlivější Nimesil – a do mojí práce elektronickou neschopenku. Potom se stane opět nedostupnou…

středa 26. ledna

K bolesti hlavy se přidává bolest břicha a úporný kašel. Kamarád Martin, který si covidem právě prošel, mi volá, že mi od svého imunologa (který je širokým okolím považován za klinickou kapacitu) sehnal Ivermektin, lék, který mi moje paní obvoďačka (než se stala opět nedostupnou a aniž mi předepsala cokoli jiného) zakázala s tím, že podle oficiálního stanoviska ministerstva zdravotnictví není k ničemu. Martin ho posílá zvláštní kurýrní službou, takže si první dávku můžu vzít hned večer. Přidávám ji k zázvorovému čaji, vitamínům B, C a D, hořčíku, paralenu a dávkám ovoce, které užívám každý den od počátku choroby.

čtvrtek 27. ledna

Po noci, kdy se mi podezřele motala hlava, trochu povoluje její bolest a tak trochu se vrací i chuť. Z novin se dozvídám, že umřel divadelní fotograf Petr Našic, se kterým jsem se znal přes našeho společného milého známého Vlastimila Brodského. Petr N. žil, jako já, sám, a poté, co ho pozitivně otestovali na covid a on se zavřel doma s ovocem a vitamíny, ho po pár dnech našli mrtvého…

pátek 28. ledna

Kromě psaní rozloučení na facebookový profil Petra Našice celý den prospím.

sobota 29. ledna

Volá mi anonymní číslo. Rozradostněná paní, která se představuje jako „Krajská hygienická stanice“ mi (aniž se mě zeptá, jak mi je) sdělí, že „budeme trasovat“. Ptá se mě, v jakém podniku jsem zaměstnán. Odpovím, že dodržuji GDPR, a vzhledem k tomu, že můj podnik za mě Všeobecné pojišťovně platí nemocenskou, by to měla vědět. Že jsem nemocný desátý den, jsem sice rád, že si na mě konečně někdo vzpomněl, ale radši než trasování s křížkem po funuse bych uvítal zprávu o variantě covidu, kterou mám, a léčbě, kterou pro mě jako rizikového pacienta odpovědná místa zvolila. Anonymní hygienická staniční paní posmutněle položí telefon… Po úporném záchvatu kašle, při kterém mě pro změnu bolí břicho (?) si vezmu Nimesil. V mezičase mezi tím, co zabere, a než mě opět skosí spánek, může vzniknut tato reportáž...