Deník Zbyňka Baladrána, 11.–24. února 2022

13. 2. Flanérství 14. 2. Kontrola umístění zásuvek 15. 2. Momentka z tranzitního prostoru 18. 2. Flanérství a gentrifikace 19. 2. Z pohledu hyperobjektů 21. 2. Muzeum přízraků 24. 2. Facebook found footage

Jaký bude, je, byl rok od března 2021 do března 2022 z pohledu osobností spjatých s výtvarným uměním? Celoroční seriál, v němž celkem 26 umělkyň, kurátorů, teoretiček a sběratelů umění tvoří společný deník, směs profesních, osobních i celospolečenských reflexí, vždy autorským záznamem dvou týdnů.


Zbyněk Baladrán (1973) je vizuální umělec, kurátor a výstavní architekt. Vystudoval historii umění na Filozofické fakultě UK a Nová média na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 2001 spoluzaložil Display – Sdružení pro výzkum a kolektivní praxi, kde dosud působí. Zúčastnil se výstav, jako jsou Manifesta 5 (2004), 11. Bienále v Lyonu (2011), 56. Bienále v Benátkách (2013) či v MoMA (2015). Ve svých pracích se zabývá pamětí, jejím kolektivním utvářením, konstrukcemi a limity poznání a motivace v organismu společnosti. Nedávno skončenou výstavu Muzeum přízraků, věnovanou uvažování o proletariátu jako “zaniklé kultuře” vytvořil pro Display v autorské trojici s Ladislavou Gažiovou a Alexeyem Klyuykovem (15. 12. 2021 – 20. 2. 2022).

 

11. 2. pátek
Dopisuji si s právním oddělením FFUK, chtějí kompenzaci za to, že jsme při vydání knihy opomněli v licenci jednu jazykovou mutaci. Můžeme jim nabídnout část nákladu vytištěných knih, to je nejspíš pobaví. Obálka té knihy má evokovat lidskou kůži. Neuroticky jsem náhodně vyndal ze své knihovny Vergiliovy Zpěvy rolnické, nedokážu svoji mysl adaptovat na hexametr a přečetl jen poznámky pod čarou: Lidé na venkově si mysleli, že předkové byli o dost větší než Vergiliovi souputníci. Táta je o centimetr menší než já, včera jsme si volali. Vyprávěl mi, jak v padesátých letech na Husově náměstí byla velká cedule, kde byly vyjmenovány všechny vesnice okresu a výnosy jejich JZD. Opsal si jména vesnic a na kole je všechny navštívil. Celý den jsem kreslil mobiliář pro expozici zlínského designu. Musím vyřešit rekonstrukci revolverového soustruhu MAS R50 od Makovského z roku 1940. Táta se narodil o šest let později, až když Zdeněk Kovář dokončoval design stojanu horizontální frézy. Koukám se na fotografii jeho modelu 1:1 a přemýšlím, jestli mají něco společného, když spatřili světlo světa ve stejné době. Nejspíš zaoblený hrany.

12. 2. sobota
Cestovali jsme dnes s P a T na Ještěd. Útočíme na něj z jihu, na rozdíl od zbytku turistů, kteří atakují horu ze severu. Obloha byla bez mráčku, od pěti set metrů sníh. T skákal radostí, v mordě měl pořád klacek. S P mluvíme o konformismu. Vyprávím o privatizaci a jejím obrazu v beletrizované podobě od Bondyho v jeho poslední novele z roku 1997. Odehrává se v čínském starověku: Ve vesnici se ještě před deseti lety pracovalo občinově. Půda byla v obecném užívání, výnos víceméně rovnoměrně rozebírán. Tehdy měli přebytky obilí. Obchodník ve městě všechno kupoval. Pak jim vysvětlil, že bude lepší, když budou obecní majetek privatizovat. Každý si vydělá víc, respektive podle toho, jak se přičiní a kolik se mu bude chtít prodat, zda víc či míň, produktivita celé obce vysoce stoupne. Atak dál atak dál. Skončí to očekávatelně. Samozřejmě se ze všech vesničanů stali dluhoví otroci, z obchodníka aristokrat. Ale ono se to zas otočí, ujišťuje autor slovy Lao-c’. Takový pěkný den.

13. 2. neděle
Uvědomil jsem si, jak disciplinovaně je strukturovaný můj život, vlastně i kohokoli jiného. Na letišti zřetelně cítím, že v momentu načtení čárového kódu na boarding passu je to můj čas, je jen pro mne. Na vše mám dost času. Když za pár hodin opouštím tranzitní prostor, tak se dočasná trhlina v čase uzavře, a jsem zas poslušný ke svému životu. Mezitím v bezpečí čekárny před branou k letadlu otvírám knihu o liberální demokracii, kde k tomu Losurdo via Hauser dodává: Mnozí liberálové na jedné straně vyzdvihovali do nebes svobodu individua, na druhé straně však obhajovali instituci otroctví jako přirozenou součást liberálního řádu, který chrání vlastnické právo týkající se otroků. To v mém případě znamená, že bych měl víc někam lítat, abych byl správným liberálem.
Na cesty si beru vždy vícero knih, mám nejspíš hrůzu z toho, že zůstanu pouze sám se sebou. Aspoň na chvíli tedy sdílím čas s uprchlým otrokem, jehož zatykač z 10. 7. 145 př. n. l. se dochoval na kousku papyru kdesi v Horním Egyptě: Hermón, rodem Syr od Bambyky, stár asi 18 let. Je střední postavy, holobradý, se silně vyvinutými lýtkovými svaly, s důlkem na bradě, mateřské znaménko u nosu na levé tváři a jizvu po kousnutí nad levým koutkem úst. Na pravém zápěstí má vytetována cizí písmena. Na sobě bederní pás a cestovní plášť. Byla na něj vypsána příliš vysoká odměna, než aby se mu podařilo se osvobodit.

14. 2. pondělí
Nad městem Gasteiz krákorají albatrosi a evokují moře, ale to je daleko. Tma je tu ráno dlouho, den nechce večer odejít. Okolní hory lákají k prozkoumání, na jejich vrcholcích se drží sníh. Dnes jsem pracoval celý den, ve k tomu účelu vyklizené kanceláři, a domyslel instalaci výstavy pro Ax. Výstavu spolukurátoruje Bx. Překvapivě nemá podřízené další kurátory, vede něco jako zdejší národní galerii a je tam přitom jedinou osobou zodpovědnou za program. Večer jdeme spolu na večeři, přidala se E. Žije sama v poušti v Joshua Tree, je také umělkyně jako já. Povídáme si o devastujícím vlivu soukromých peněz na umělecký provoz. Mám pochybnosti o tom, jestli se umění rámované takovým způsobem dá brát vážně, Bx oponuje, že umělci, stejně jako spisovatelé, tu budou vždycky, nezávisle na destrukci způsobenou privatizací a budou dělat to nejlepší, co mohou. Nejsem si tím jistý, intelektuálové, kurátoři, kulturní manažeři a samozřejmě umělci jsou masivně tvarováni prostředím spekulujícího soukromého kapitálu. Na jedné straně mu podléhají a následují jeho logiku, na druhé straně považují takové prostředí z pozic návyku za něco přirozeného. Někteří neznají ani nic jiného. Jakou to má pak výpovědní hodnotu? Ale možná se na to dívám příliš sociologicky a upírám umělcům vlastní autonomii. Určitě jsem nespravedlivý. Popisuji situaci u nás, porovnáváme to s LA, Paříží a Madridem. Symptomy rozkladu veřejného politického prostoru jsou viditelné všude a vzájemně se doplňují, ale periferie, ze které pocházím, se snaží dohnat a předehnat USA nejrychleji.

15. 2. úterý
Usnul jsem ještě nad biskajským zálivem. Airbus je spolehlivý, ani to neházelo. Něco se mi zdálo, nevím co, nedokázal jsem si vzpomenout. Při čekání na letišti v Amsterdamu pociťuju únavu a netrpělivost, sváteční pocit, že se otevírá opět časová trhlina, se nedostavil. Vytáhl jsem brožuru o životě Errica Malatesty, není to záživně napsaný, trhlina se neotevřela ani potom. Přesto jsem našel dvě pěkný věty, které nemají moc společného s životem tohoto přátelského člověka, týkají se událostí dávno po jeho smrti, ale symptomaticky jeho odkaz rámují: Za druhé světové války při spojeneckém bombardování Ancony byla zničena policejní stanice. Dva anarchisté pátrající v troskách našli Malatestův policejní spis.
V jiné brožuře, Kácha in memoriam, napsal Michal Mareš jiné dvě pěkné věty:
Řády, které mu Rakousko udělilo, daroval v salcburské nemocnici polskému spolutrpiteli, kterému je někdo ukradl a který se dal proto do pláče. Kácha byl za to souzen. Přeci jenom je to časová trhlina, kdy jindy si můžu přečíst tolik brožur najednou?

16. 2. středa
Znovu sedím nad revolverovým soustruhem MAS R50, tentokrát celý den. Přestávku jsem vyplnil namlouváním videa pro Českou televizi. Mají dotazy na tvorbu Ax. Pravděpodobně jim odmítlo několik lidí přede mnou, z nějakého rohu někde vyškrábli moje jméno a chtějí 5 minut zkratkovitých odpovědí na pár otázek. Mluvím o něčem, co mi uvízlo v hlavě a náhle se vynořilo v souvislosti s prací Ax, obracím větu: myslím, tedy jsem na, jsem, tedy myslím. Nemůžu si vzpomenout, kde jsem o takové přesmyčce nedávno četl. Rancière? To je jedno. K Ax to sedne. Dnes měla začít válka, podle amerických zpravodajských služeb bude Putin v bleskovém výpadu dobývat Kyjev. Myslím, že to jsou ty stejné zpravodajské služby, co kdysi informovali o iráckých zbraních hromadného ničení. Hrozba pro demokratický svět, která bylo falešná. Naše Ministerstvo vnitra vydalo nedávno seznam dezinformačních narativů, mezi nimi je i ten, že NATO je agresor a provokuje Rusko. Putinovi nevěřím, ale zdá se mi přitažené za vlasy, že by zaútočil na Kyjev. Obávám se, že manichejistické zjednodušování je koketování s globálním atomovým holocaustem na obou stranách.

17. 2. čtvrtek
Když sedím v ateliéru a kreslím dokumentaci k výstavám, je to tak pohlcující a náročné na pozornost, že jsem večer úplně hotovej a nejde mi moc myslet, takže jenom tupě jsem. Nedá se nic dělat. Hlavu mám plnou vitrín, jejich rozměrů a o sebe se třoucích materiálů. Vitríny jsou duté a prázdné, je mi z nich ouzko. Po téměř roce se ozval S. Napsal jsem pro jeho knihu krátký esej o Teigem. Myslel jsem, že se mu nelíbil, tak to nechal vyšumět a neodpověděl mi. Teď chce, abych udělal narychlo korektury. Text je opoznámkovaný Jx, filozofem, kterého znám, on mne asi ne. Zatrnulo mi, když v nich zběžně čtu, toto vyhodit, zde nedostatečná argumentace, nesrozumitelné a podobně. Na to už dnes nemám, jdu spát, bude se mi určitě zdát, že jsem zavřený v prázdné vitríně jako v rakvi.

18. 2. pátek
Ochota cestovat se zvyšuje, ostražitost vůči koronaviru polevuje. Jedu na dlouho odkládanou jednodenní cestu do Saské Kamenice. Ráno vyzvedávám v centru Prahy vídeňačku By. V autě si povídáme o její rodinné historii, vyhnání dědečka z Teplic a o jeho novém začátku v Salzburku. Projektu, který dělá v Kamenici, úplně nerozumím, ani na místě to není lepší. Setkali jsme se tam se S. vedoucí kulturní kanceláře, která má ony projekty na starosti. Projíždíme spolu městem, místem bývalé slávy NDR, panelová sídliště, velkolepá infrastruktura, socialistické pomníky na každém rohu. Město ještě neprošlo gentrifikací. Dochází mi, že naše návštěva potichu ohlašuje změny. Nejdřív umělci, pak lokální byznys a levné nájmy, nakonec financializace nemovitostí, zdražení a masivní zisk pro developery. Město bude vypadat určitě ještě líp, ti, co na to nebudou mít, se vystěhují. By přitakává, smířlivě rozpoznává svoji roli v té věci.
Večer jsem opět v Praze. Po dlouhé době na vernisáži, otevřel se nový výstavní prostor na Malé Straně. Myslím, že v Čechách není k vidění nic podobného, ve smyslu vymknutí se proporcím. Budova je klasickým reprezentantem arogance peněz, vybagrovaný vnitřek stavby je nahrazen materiálovou a tvarovou opulencí, tedy správně decentní. Výstava vypadá, že neměla moc omezení, co autoři chtěli, to se z celého světa přivezlo, ať to stálo, co to stálo. Instalace v detailu precizní, jako by šlo o stálou expozici, a ne krátkodobou výstavu. Program galerie orientovaný na výkon, víc, větší, dražší a ještě lepši. Korporátní zkušenosti důrazu na efektivitu volně převedené do světa umění. Apoteóza soukromého vlastnictví a pomník moci peněz jako podmínky svobody a demokracie, jak jsem se na místě dozvěděl.

19. 2. sobota
Tento týden se toho děje hodně, moje introvertní povaha dostává zabrat. Výlet s přáteli do hor na běžky. V autě se komentuje olympiáda v Pekingu a uměle nasněžená sportoviště uprostřed průmyslových měst. V podstatě praktikujeme něco podobného, projíždíme kolem hnědouhelné pánve a průmyslových center k úzkému pruhu hor se zbytky sněhu. Tudy vede budoucnost chemie, čtu na mostě přes silnici, když projíždíme rafinérií. Bavíme se o včerejší vernisáži, můj kritický pohled na to, co nová instituce reprezentuje, naráží v autě na odpor. Tak alespoň nahlas, schematicky, ale barvitě popisuju proměnu hmoty: transformace hnědého uhlí z vytěžené jámy na peníze, jejich šokující přesuny a umístění v daňových rájích, akumulace, investice, daňové optimalizace, nakonec nákup uměleckých děl, vybudování luxusní galerie, a nakonec včerejší povedená vernisáž s privilegovanými hosty. Míjíme desítky kilometrů vytěžené krajiny, komu tohle může dávat smysl?

20. 2. neděle
Dnes je nádherný den, i přesto že Evropu pustoší vichřice a orkány. Nedá se vyjít ven, jsme zalezlí doma, povídáme si, vaříme a uklízíme. Večer přesto jdeme na chvilku venčit psa, T už chyběl klacek v mordě. Jdeme brzo spát, připadám si jako penzista, nevadí mi to.

21. 2. pondělí
Teoretik liberálních koncentračních táborů Jeremy Betham již před dvěma sty lety napsal, že absurdní princip rovnosti se může zamlouvat jen fanatikům a nevědomým masám. Obecné zavedení rovnosti by zničilo vlastnictví. A má vlastně pravdu! podotýká k tomu jeden vyznavač rovnosti a nevědomý fanatik v jednom. Dnes jsme měli společnou schůzku s Ay a L, probírali jsme novou verzi výstavy Muzea přízraků. Tentokrát napíšeme víc textů, které výstavu didakticky vysvětlí. Předejde se tak nedorozuměním, myslíme si. L navrhuje nedívat se na věci skrze sociální třídy a práci, ale optikou vlastnictví, jako podmínkou ideologické funkce muzeí. Přijde nám to jako vhodná strategie. Později si čteme recenzi na pražskou verzi výstavy od My. Je podobně věcná a kritická jako ta předchozí od Mx. Ay správně podotýká, že se mýlí jen v jedné věci, že galerie nebyla původně sklepem, ale restaurací, tak jsme si potvrdili, že s kritikou vesele souzníme.
Odpoledne jdu do ateliéru Ax, domluvit se na detailech instalace v Gasteiz. Povídáme si o umění a o R, která se nedávno vrátila z Washingtonu, znechucená nad neoliberálními poměry v zemi svobody. Večer provádím na výstavě Muzea přízraků kamarádky.

22. 2. úterý
Opět pracuji na výrobní dokumentaci ke zlínské výstavě. Jsem na výkresu č. 47. Kvůli covidu, který jsem měl před měsícem, mám skluz. Zvedám se od počítače po deseti hodinách práce. Nic jiného jsem dnes nedělal. Volal mi Jy, nejspíš z Romainville, má prý mnoho novinek ohledně projektů a výstav ve Francii. Budoucnost je velkolepá a co jako dělám, já že jako obvykle a co on, taky dobrý. G je prý ředitelem, příští týden prý uvidí Bx, že pozdravuju. Takto volá každého půl roku posledních deset let. Když jednou nevolal, mrzelo mě to. Večer jsme šli s P na film o masakru ve Srebrenici. Po filmu si s Jz a M povídáme o situaci na Ukrajině. M je rád, že jsme poslali Ukrajincům přebytečné útočné granáty, prý je to potřeba. Jz se ironicky posmíval takovému gestu. Nejspíš je moc drahé munici nechat zlikvidovat a vláda tak zabila dvě mouchy jednou ranou. Vida, jak je solidarita výhodná! Vzpomněl jsem si, jak jsem si minulý týden myslel, že Putin je racionální politik a ruský útok na Ukrajinu je jen nebezpečnou geopolitickou hrou, že útok je vyloučen, nedávalo by to žádný smysl. Teď si už nejsem tak jistý, unikají mi souvislosti. Ve svém projevu o Ukrajině Putin sebe představil jako vášnivého antikomunistu. Zdejší antikomunisté to určitě nesou nelibě a vidí za tím nějakej bolševickej trik. Každopádně je to skutečně vysoká hra a všichni zainteresovaní aktéři děsí svou rétorikou do jednoho.

23. 2. středa
Nic moc dneska, čeká mne výkres č. 48. Raději edituju svůj text o Teigem, Jx vyházel tak jednu šestinu všech vět, myslím, že oprávněně. Já jsem ten svůj text přes rok neviděl a už zapomněl detaily. Při dohledávání citací z Teigova Jarmarku umění jsem si připomněl, jak je ten jeho esej z roku 1934 dobrý a vtipný: „Poněvadž se mnozí kritici a malíři stali také obchodníky, je možno říci, že obchodníci dokonce obrazy malují.“ Nebo: „Liberalistická iluzorní svoboda umění je ve skutečnosti stejně tyranská jako kterékoliv jiné potlačování skutečné svobody.“

24. 2. čtvrtek
Dnes ráno začala válka. Vůbec nechápu její logiku, nejspíš ji ale ani nemusí mít. Zeman mluví o Putinově šílenství, analytici si lámou hlavu nad důvodama. Bomby ničí Ukrajinu. Šok nad tím, že mír je tak křehký. Zvedá se vlna velké solidarity. Emoce zaplavily digitální média. Do toho váleční štváči mají čím dál víc prostoru, mluví tvrdě a nekompromisně. Většina zpráv, které ve válce dostáváme, je nepravdivá, abych zakončil psaní dne klasickým citátem. Budoucnost nevypadá radostně.