Je to zobrazené skutečně přítomné?

Obálka knihy

Poněkud opožděná recenze knihy, která ale zatím nezastarala.

- Tys to fakt přečetl, těch asi čtyři sta stránek?

Proč by ne. Neříkám, že to šlo rychle, celkem mi to zabralo skoro dva měsíce.

- Skutečná přítomnost? To je nějaká filozofie?

Taky trochu, ale v první řadě dějiny výtvarného umění. Hele, podtitul zní Středověký obraz mezi ikonou a virtuální realitou.

- Ty nejsi filozof ani kunsthistorik.

To ale není nutné. Ostatně už jsem přímo od autorky slyšel populární obecnou přednášku o výtvarnu a četl například knihu Pravda zvítězila (o výtvarném umění a husitství). To byla, myslím, docela dobrá „příprava“, protože tam píše mimo jiné o posvátných obrazech. Mimochodem nikoliv náhodou má ta kniha také dvanáct kapitol.

- Dvanáct jako apoštolů?

Například, tedy pokud nepočítáme Jidáše.

- Říkáš, že to byla dobrá příprava, ale ta kniha o husitství je přece mladší.

Ano, dokonce o pět let. Myslím, že byla zamýšlena jako svébytný příspěvek k šestistému výročí upálení Jana Husa.

- No tak vidíš. Skutečná přítomnost je přece z roku 2012.

Jistě. Ale dá se, myslím, říci, že autorka ve Skutečné přítomnosti završila určitou etapu svého bádání (a výuky!), utřídila si myšlenky… Ne, promiň, to bych ji podcenil, asi (si) spíš zformulovala a v knize vyložila jeden důležitý díl jakési vědy o obraze. Potom do Pravda zvítězila z toho převyprávěla jen určitou relevantní část, a navíc populárnějším jazykem – v souladu s koncepcí té knihy. Tou docela průkopnicky zařadila dosud spíše přehlížené husitství do dějin českého výtvarného umění.

- Ne tak hrrr. Na husitství tentokrát kašlu, spíš mi řekni, co je koncepcí té Skutečné přítomnosti.

Lehčí otázku nemáš? Neznám jednoduchou odpověď. Ta kniha je místy hódně odborná – nejsem si jistý, jestli jsem několik odstavců nepřeskočil, a obávám se, že z mnoha mi v hlavě nezůstalo nic. Většina je ale čitelná i pro člověka mimo obor dějin umění. Jak už jsem naznačil výše, celým textem prostupuje určitá představa… to je zase trochu moc málo. Řekněme koncept tázání a porozumění středověkým posvátným obrazům, počítaje v to i sochy. Totiž některým obrazům…

- Jen některým?

Ano. Z celého dlouhého zhruba tisíciletí se většina poznatků, postřehů a příkladů ve Skutečné přítomnosti týká středověku řekněme vrcholného a pozdního. Před rok 1000 se soustavněji podíváme jen v kapitole o ikonách (která mimochodem patří k těm populárnějším či spíše srozumitelnějším) a potom zčásti v kapitole o ničení obrazů, jíž ale většina se věnuje vcelku logicky právě husitství, které v tom ničení bylo mnohem důslednější. Bartlová dokonce mluví o prvenství v tomhle důsledném ničení, které se pak vine až k tálibánskému odstřelení soch Buddhy u Bámjánu. Autorka sice nemá formální teologické vzdělání, ale široké humanistické ano. Takže se odvážila, nejspíš velmi originálně (opakuji, že jsem jen diletant, třeba o nějakém jejím předchůdci nevím) vést analogii mezi teologickými a násilnými spory v Byzanci v osmém století a těmi disputacemi až násilím v Čechách a vůbec na Západě o více než šest set let později. V obou případech totiž byla předmětem sporu „skutečná přítomnost“ Krista napřed v pomalovaných kusech dřeva (ikonách) a posléze v pečené oplatce a v lisovaném zkvašeném víně, tedy eucharistii. Vůbec je v té knize i na jiných místech hodně teologie a antropologie, což je nejen dobré, ale až nutné.

- No jistě, tvoje oblíbená multidisciplinarita. Ale chci připomenout, že jsi kapitolu o ikonách označil za populární a relativně srozumitelnou. Schválně, kterou kapitolu z toho tuctu bys naopak označil za hůře čtivou?

Pro jistotu, to nemá být nějaká kritika. Každopádně náročná (jo, to je pěkně výstižné a neurážející) a hodně teoretická je kapitola třetí, nazvaná Reprezentace a podobnost. Potřebnost nějakého „teoretického úvodu“ vcelku chápu. Tady jen je trošku legrační, že úvod vlastně sahá až na stranu 99 (a zahrnuje tři z dvanácti kapitol). Součástí úvodu je také například důležitá popularizace konceptu „agenta“ jako neurčitého, podrobně neznámého činitele, který přispěl ke vzniku díla. Ten zahrnuje jak „autora“ (na uvozovkách zde trvám) či jeho dílnu, ale i donora (objednatele), konceptora (který autorovi na základě svého třeba teologického vzdělání poradil, co a jak má zobrazit, aby donora uspokojil nebo dokonce potěšil) a svým způsobem i receptora (ve smyslu publikum, adresáty). Ten koncept vymyslel Pierre Bourdieu.

- Vraťme se k omezení předmětu knihy, respektive k problematické generalizaci „středověkého obrazu“.

Klidně: kromě jakési nestejnoměrnosti časové lze totiž mluvit také o určitém důrazu či zaměření na díla středoevropská (ve Skutečné přítomnosti). Mně jako českému čtenáři toto vůbec nevadí. Když se chci dozvědět něco o středověkém umění středomořském, irském nebo třeba skandinávském, poměrně snadno si najdu, co potřebuji. Autor jedné recenze Bartlové vyčítá, že nepoužívá literaturu psanou (originály) v románských jazycích. Po mém soudu spíš neprávem – i tak čítá použitá bibliografie odhadem 830 položek. Navíc jako laik či spíše diletant také nepotřebuji bichli rozebírající všechny obrazy z celého středověku.

- Chceš ještě něco říci ke koncepci, struktuře a žánru té knihy?

Jistěže. Tak například by se snad dala používat jako vysokoškolská učebnice. Za didakticky podařenou považuji linku jednotlivých kapitol, která by se snad dala označit jako centripetální. Jako když sleduješ okraj okvětního plátku a vrátíš se zase ke středu květu či spíše květenství. Na začátku je více či méně jasně představena určité teze, pak následuje důkladný výklad (kritici to označují jako „výpisky z četby“) a na závěr jakási rekapitulace, které shrnuje, jak se danou tezi podařilo ne-li dokázat, pak alespoň představit a ohledat, prozkoumat.

- Výpisky z četby? Není to málo?

Podle mě ne. Také mě napadlo, že ponořena do středověku autorka spíše než moderní škatulkovou strukturu používá kobercovitou texturu, známou u středověkých traktátů: shromáždila, propletla – nechává jaksi na sebe vzájemně působit – (a někdy i zpochybňuje) výroky mnoha různých autorit. Já si v tom našel třeba jakousi ochutnávku různých pojmů a myšlenek Hanse Beltinga, která mě láká si něco od něj přečíst soustavně.

- Škatulková struktura snad není novověký vynález. Nedá se o ní mluvit už třeba u Aristotela?

Máš pravdu, asi dá.

- Dosud se bavíme vlastně jen o textu, ale jak je to s obrázky?

No… (odmlčí se). Obrázků je tam dost, asi 220, ale mnohde jsou malinké, jen na okraji stránky. To mi rozhodně nestačilo a zmíněná Pravda zvítězila je v tomto směru mnohem lepší. Možná byla i nějaká technická a ekonomická omezení, nevím. Jak jsem spekuloval o vysokoškolské učebnici, tak jednoduchoučké, když nechci říci primitivní popisky u těch obrázků tomu tak docela neodpovídají. Kdo by si knihou jen listoval a ty popisky ho zlákaly ke čtení, bude nejspíš zklamán, a to asi ještě předtím, než dorazí ke zmíněné náročné třetí kapitole. Nejpůsobivější a nejzřetelnější je tak obrázek na přední straně obálky. Vypadá na první pohled abstraktně a na druhý je to asi nějaké průmyslové svítidlo.

- Cože?

Nekecám. Ostatně v knize je hned několik moderních či spíše soudobých výtvarných děl. Spíš než jako provokace slouží k přiznání a uvědomění si hned dvou věcí. Zaprvé že autorčin potažmo čtenářův pohled na středověké obrazy neodpáratelně směřuje ze současnosti a zadruhé že mnohé současné přístupy, pojmy a pocity nejsou „přirozené“ (ve smyslu původní a neměnné), ale historicky podmíněné, s konkrétní genezí a kořeny ve středověku, případně dříve. Musím říci, že na mě to – spolu s textem ovšem – působí přesvědčivěji než „pouhé“ analogie v Nodlově Středověkuvnás.

- Pro úplnost: co je na zadní straně obálky?

Něco úplně jiného, totiž slovní oblak (wordcloud), který zjevně zobrazuje nejfrekventovanější slova v celé knize. Musím říci, že v mnoha případech to považuji jen za módní hříčku a pokus o extrémní zkratku – kondenzaci obsahu celého textu. Každopádně v tomto případě mě to upozornilo, že čtvrté nejfrekventovanější slovo v knize je „století“. Mocný a zcela nepřirozený periodizační a orientační konstrukt. Promiň, to jsem trochu odbočil.

- Už bychom měli spět k závěru.

Jejda. Tak jen v rychlosti připomenu dvě průřezové myšlenky či přístupy. Zaprvé autorka se jasně až bezostyšně hlásí k postmoderně a v jejím duchu na více místech kritizuje, popírá či dekonstruuje moderní (v užším smyslu slova) pojmy, myšlenky a přístupy. Zadruhé taktéž opakovaně připomíná – s jistou lítostí – moderní (zde v širším smyslu, tedy i soudobé) vytržení středověkých obrazů z původního prostředí a situace a kantovský imperativ odstupu, definující umění jako takové, arci umění novověké! Ten už je zase překonaný, viz například nejrůznější performance. To slovo je tam ostatně frekventované víc, než bys asi čekal. Obraz je kromě jiného jakási stopa jednoho dění, totiž tvorby a jiný (rozhodně ne zrcadlový ani opačný) děj probíhá, když se na obraz díváme.

- Prosím tě, co má být ta virtuální realita v podtitulu?

To je právě ono! Kdo se na obraz dívá, je jakoby jeho spolutvůrcem. Díky svým znalostem (sem patří nějaké pojmy ze sémiotiky, ale těch tě ušetřím) v obrazu nebo jaksi skrze něj jako by viděl i neviditelné, ba hmotně neexistující. To je ta virtuální realita, „skutečná“ díky našemu vztahování se k obrazu. Bartlová se dokonce na několika místech přímo i nepřímo dotýká otázky či možnosti „živosti“, tj. určité autonomie obrazu!

- Počkej, není to nějaké čarování?

Nene. Leda můžeme říci, že se snaží, když ne vysvětlit, tak aspoň nasvítit zprávy o „čarování“, zázračných pohybech a jiných aktech, jejichž subjekty byla (a jsou!) výtvarná díla jako výsledek či spíše důsledek skutečně živé percepce, respektive vztahu díla a diváků.

- Už opravdu na závěr ti položím přiblblou markeťáckou otázku: doporučil bys tu knihu k přečtení?

Rozhodně ano. Hele, já myslím, že tu virtuální realitu dala Milena Bartlová do podtitulu právě hlavně jako marketingový tahák. Jako slogan spojující středověk se současností a snad i budoucností to ostatně považuji za vydařené. Sleduj ten oslí můstek: právě takové spojování či přesah je jedním z důvodů, proč se těším na Beltingovu Antropologii obrazu, jejíž český překlad právě vyšel v brněnském nakladatelství Books and Pipes.

- Prima, třeba ji v Kulturních novinách také představíme a snad s menším časovým odstupem, než je ta dekáda (!) u Skutečné přítomnosti.

Milena Bartlová: Skutečná přítomnost. Středověký obraz mezi ikonou a realitou, Argo, Praha, 2012