Poděkování českým novinářům za tuto válku

Vít Zapletal, demonstrující v roce 2014 na Staroměstském náměstí v Praze proti válce na Donbase.

Pravda a láska, která se nezbavila lží a nenávisti

Proč právě teď psát o prolhanosti českých novinářů? Není to provokace? Není to snad obhajoba ruské agrese? Není to úplně mimo? Není. Mám neodolatelnou chuť vypsat vše právě v této době, kdy se to nejméně hodí. Proto, že vidím jasnou souvislost.

Je tu velká pravděpodobnost, skoro jistota, že ruský útok zcela vyčistí obraz historie novodobé Ukrajiny v povědomí běžných Evropanů, sněhobílé, zářivé roucho mučedníka. Podobně jako je Polsko v běžném povědomí vnímáno jako oběť Hitlera, první z napadených zemí ve II. světové válce, přestože jeho role před r. 1939 byla mnohem problematičtější, Ukrajina nebude nejmíň sto let vnímána jinak než jako oběť Putinovy zlovůle. Ale tak jednoduché to bohužel není. Objektivní historická fakta zůstávají historickými fakty a neudělá s tím nic dokonce ani útok Putinovy armády.

Kdybych nevyženil dědu a babičku, kteří dosud žijí v Doněcku, a tetu, která bydlí v Kyjevě, byl bych možná až dodnes naivní jako většina čtenářů, posluchačů a diváků českého mainstreamového a veřejnoprávního zpravodajství. Místo toho jsem během Majdanu věděl z první ruky, co si o něm většina obyvatel východní Ukrajiny myslí. Doslova nechápali, o co lidem na tom náměstí jde. I v českém zpravodajství jsme tehdy mohli vidět záběry, jak protestující polívají policajty benzínem a zapalují je. Byly zprávy, že tam dochází také k sekání sekerou a dloubání očí policajtů, kteří měli od prezidenta Janukovyče jasný příkaz nepoužívat zbraně. Protestující chtěli, aby odstoupil prezident, který zrušil asociační dohodu s EU. Lidi na východě nechápali, proč kvůli tomu musí polévat policajty benzínem, když za rok stejně budou volby, a dohoda s EU jim připadla oproti nabídce Ruska směšně nevýhodná. Viděli, že mezi mluvčími u mikrofonů jsou známí zástupci nacionalistické strany Svoboda. Viděli symboly odkazující na „banderovce“, proti kterým jejich otcové bojovali ve Velké vlastenecké válce. Ale pořád to všechno považovali za něco, co vyšumí, co nestojí příliš za pozornost.

Pamatuju si, že i v českém zpravodajství se v den, kdy bylo na Majdanu nejvíce obětí, psalo jasně, že střelba vycházela z budovy, kterou kontrolovali revolucionáři, ne policie. Dodnes to nikdo nevyvrátil, nikdo nic nevyšetřil. Přesto novináři okamžitě přejali mýtus o „Nebeské setnině“ a drží se ho dosud. O následujícím dění, které si z mainstreamového zpravodajství také dobře pamatuju, česká Wikipedie pravdivě uvádí: „V průběhu dne byla podepsána dohoda o návratu k ústavě z roku 2004, vytvoření prozatímní vlády, vyhlášení všeobecné amnestie pro demonstranty a zdržení se násilí na obou stranách, což následně potvrdil německý ministr zahraničních věcí Steinmeier. Součástí dohody bylo rovněž vytvoření nových volebních zákonů. Dohoda nebyla nikdy dodržena a její dodržení nebylo ze strany EU, která se na jejím uzavření podílela, nikdy vyžadováno nebo nějak sankcionováno.“

Mysleli jsme si, že tím se vše uklidní, ale ráno už dohoda nikoho nezajímala, revolucionáři vtrhli do parlamentu, Janukovyč uprchl a nová revoluční ukrajinská vláda dostala nejblbější nápad, jaký mohla – navrhla zrušit ruštinu jako úřední jazyk. V té době neuměli ukrajinsky ani mnozí Ukrajinci, kteří se za Ukrajince považovali, natož obyvatelé Krymu a Donbasu. Návrh byl později stáhnut, ale jasný vzkaz obyvatelům východní části země už byl vyslán.

Sociální sítě zaplavila videa zobrazující čištění ukrajinských úřadů od všeho „ruského“ – dobrodruzi se samopaly a neonacistickými symboly na uniformách pohlavkovali vyděšené úředníky a vyhrožovali, že je zastřelí, pokud budou klást jakýkoli odpor. Neonacistické bojůvky také veřejně mluvily o tom, že co nejdřív přijedou vyčistit Krym. Lidé, kteří polívali policajty benzínem, se teď chystali na Krym, se samopaly. Upřímně přiznávám, že mi tehdy vůbec nevadilo, že Krym obsadili zelení mužíčci. Následné referendum o připojení k Ruské federaci západní novináři (a politici) samozřejmě zpochybnili, jak to jen šlo.

Ještě poměrně dlouho se dění v zemi dalo považovat za střety majdanovských a proruských aktivistů, i když to slovo „proruský“ je zavádějící, lidi na východě původně chtěli prostě federaci, žádné připojení k Rusku, žádné samozvané republiky. Nejpozději 2. května 2014 ale zemřeli první civilisti, kteří se v blízkosti protestů ocitli jen náhodou. Viděl jsem fotku ženy, kterou vyhodili z okna nebo sama vyskočila z patra, které hořelo. Nějaká sekretářka z Domu odborů v Oděse, evidentně neměla nic společného s protesty. Řekl jsem si – teď je situace nevratná, to už se neuklidní, už začali zabíjet i civilisty. Při požáru v Domě odborů uhořelo nebo zemřelo po pádu z okna oficiálně 48 lidí – proruských aktivistů a lidí, kteří tam byli náhodou, včetně těhotné ženy. Budovu záměrně zapálili majdanští aktivisté Molotovovými koktejly. Autentické fotografie ohořelých mrtvol během pár dní viděl na východě každý. A také každý zaznamenal reakci mnoha západních Ukrajinců, kteří masakr zcela upřímně oslavovali - „grilovačka v Oděse“, „dobře propečený ruský šváb...“ Nepamatuju si na nějakou zvláštní odezvu v českých médiích. Západní politici nekritizovali ukrajinskou vládu za toto násilí. Pražáci nevyšli demonstrovat na Václavské náměstí. Nikoho to příliš nezajímalo... Všichni mluvili pořád ještě o Krymu a mezinárodním právu – a „grilovačky“ v Oděse si nevšimli.

Západní politici nekritizovali ani tzv. protiteroristickou operaci, která ve stejné době začala, protože separatisté obsadili vládní budovy v některých východoukrajinských městech. Ukrajinská revoluční vláda prostě poslala armádu včetně letadel proti lidem, kterým se nelíbilo, jakým způsobem revoluce proběhla. Od prvních dní začali umírat civilisté. A tady je jádro toho, co chci především napsat: Začalo velmi dlouhé období, kdy nebylo přípustné v českých médiích informovat o tom, že ukrajinská armáda ostřeluje civilní oblasti. Nevím, jestli to novináři záměrně zamlčovali, nebo nevěděli, která bije. Každopádně v době, kdy ukrajinská raketa těsně netrefila panelák prarodičů mé ženy, ale vedlejší budovu – školu, které shořela střecha (bylo to v noci, nikdo nebyl zraněn), v Respektu, na Aktuálně, v ČT a dalších médiích (s čestnou vyjímkou Literárek) se dušovali, že ostřelování civilních oblastí na Donbase je ruská propaganda a nic takového se neděje.

Řeknu vám něco o ruské propagandě. Právě v této době proběhl telefonát mezi babičkou z Doněcka a její dcerou z Kyjeva:

„Jak se máš, mami?“

„Dobře. Ale máme žízeň, neteče voda.“

„Mami, nevěř tomu, bež otočit kohoutkem a voda poteče. To je jenom ruská propaganda.“

„Ale já jsem otočila kohoutkem a voda opravdu neteče. Taky se nedají vybrat z bankomatu peníze.“

„Ale mami, to není pravda. Nevěř lidem, co říkají, to je ruská propaganda. Běž tam a vyber peníze.“

„Ale já jsem tam ráno byla a opravdu nejdou vybrat peníze. Vždyť po nás už několik dní střílejí, všude lítají rakety.“

„Ale mami, to nemůžou být rakety. Nesmíte věřit ruské propagandě. Žádné rakety u vás nelítají.“

Takto spolu mluvily dvě ženy v roce 2014, jedna v Doněcku, kde ukrajinské rakety sice nelítají, ale přesto zapalují střechy budov, druhá v Kyjevě, kde mají na ruskou propagandu správný názor.

Toto nejsou žádné dezinformace, netvrdím tu nic nového, o ostřelování civilních oblastí mluví obyvatelé Donbasu i v Remundově filmu Blízký daleký východ (2015).

V této době, kdy žádný mainstreamový novinář nepsal o ostřelování civilních oblastí a o početných obětech, potkala moje žena na ulici v Praze kamaráda Adama H., novináře z Hospodářek, kterého kdysi doučovala ruštinu. Zeptala se ho, proč o útocích na civilisty v Doněcku nepíše, když o tom určitě musí vědět. Odpověděl jí: „Jsme přece ve válce.“ Máte radost, čeští novináři, když jsme v roce 2022 i v ČR opravdu jednou nohou ve válce?

Byla to doba, kdy ukrajinská bojová letadla útočila na civilní objekty, aniž by o tom novináři psali, zatímco dopravní letadla cizích států bezelstně létala ve vyšších hladinách přes stejné území. Ukrajinskou vládu nenapadlo uzavřít celý vzdušný prostor. Když byl sestřelen malajský Boeing, pravděpodobně protiletadlovou střelou dodanou separatistům z Ruska, novináři měli k dispozici video se šokovanými vojáky z Donbasu, kteří čekali, že najdou trosky vojenského letadla – jeden zvedne z trosek plyšového medvěda a smutně se pokřižuje. Novináři z videa vybrali jen fotosku separatisty s plyšákem a doplnili ho titulkem obsahujícím, myslím, slovo „zrůda“. Okamžitě začali vytvářet dojem, jakkoli je to absurdní, že za sestřelením osobního letadla stál osobně Putin. Měl bych tehdy něco proti tomu, kdybych věděl, že Rusko dodá separatistům protiletadlový systém BUK, aby se mohli bránit útokům ukrajinských vojenských letadel? Spíše ne. USA už tehdy vojensky podporovaly ukrajinskou armádu. Raduju se ze sestřelení civilního letadla? Také ne. Divím se, že nikdo na Západě nikdy neobvinil ukrajinskou vládu z toho, že měla uzavřít vzdušný prostor, když posílala letectvo bombardovat Doněck? Ano.

Protože jsem měl tehdy informace z první ruky, věděl jsem o většině větších vojenských operacích ukrajinské armády o něco dřív, než čtenáři českých novin. Pamatuju si, jak jsem za ukrajinské ofenzivy v září 2014, o přestávce v práci, myslel na to, že ukrajinská armáda právě teď podniká velký útok na Doněck, vyzbrojená z peněz USA a EU. Granát koupený malou částečkou i z mých daní může dnes zabít babičku nebo dědu mé ženy - zatímco čeští novináři o ofenzivě mlčí. Myslíte, že jsem byl pobouřený, že ruská armáda porušila mezinárodní právo, překročila hranice vzdálené pár kilometrů a pomohla separatistům odrazit přesilu ukrajinské armády? Nebyl. Doufal jsem, že to udělají.

Novináři nepsali většinou nic, když ukrajinská armáda útočila. Začínali psát teprve když prohrávala, a za smrt nevinných ukrajinských vojáků mohl samozřejmě Putin osobně.

Putin byl samozřejmě postupem času vykreslován jako čím dál větší gauner a šílenec, diktátor a ztělesnění zla. Samozřejmě. Je to až takový gauner a šílenec, že mu nikdo na Západě nepoděkoval, že pomohl vyčistit Sýrii od Islámského státu. Mimochodem si vzpomínám, že když byl liberální svět v šoku ze zvolení Trumpa, řekl jsem kamarádovi „Jestli dovolí, aby skončila válka v Sýrii, budu s Trumpem spokojený, nic jiného nečekám“. Když byl zvolen Biden (jehož syn Hunter má na Ukrajině investice), řekl jsem jinému kamarádovi „Po pár letech klidu bude zas nějaký bordel na Ukrajině.“

Ale zpátky k roku 2014. Co se dělo v té době na české ulici? Na Staroměstském náměstí měl Euromajdan svou skromnou PR pobočku, neonacistická symbolika nechyběla. Opodál občas stálo i stanoviště „Antimajdanu“ – stoleček s jakousi peticí, s českou vlajkou a vlajkou doněcké separatistické republiky namalovanou fixkami na kus plátna. Vodovkami jsem namaloval na tvrdé papíry pár sloganů ve smyslu „Zastavte zabíjení civilistů“, „Kyjev 2014 = Berlín 1933“ atd. Kromě mě a mé ženy tam většinou bylo jen pár zoufalců, nezaměstnaných, profesionálních demonstrantů, kteří později s uprchlickou krizí okamžitě zapomněli na Donbas a šli demonstrovat proti uprchlíkům. Proč tam nebyl nikdo další? Nevím. Že by se o zabíjení civilistů na Donbase nikdy nikde nedočetli? Nebo se nechtěli „přidat k Putinovi“?

V únoru 2015 zveřejnil zakládající člen ODS Tomáš Haas rezignační dopis – ze strany vystoupil kvůli postoji ODS k celé ukrajinské krizi: „Nedá se říci, že by ODS o pozadí ukrajinského nacionalismu nevěděla. Před ukrajinským extrémním nacionalismem varoval i Evropský parlament (v r. 2012) (…) V době kdy Evropský parlament přijal rezoluci varující před spoluprácí a koalicemi s neonacistickými ukrajinskými stranami, měla ODS v Evropském parlamentu 9 zástupců. (…) Přesto se ODS v době demonstrací na Majdanu a nikdy potom, od těchto stran a jejich známých osobností nedistancovala. Nechala bez povšimnutí to, že převzaly kontrolu demonstrace, že převzaly její "ozbrojenou bezpečnost". (…) ODS mlčela když Ukrajinská vláda nikdy nesplnila slib vyšetřit střelbu na Majdanu, jak slíbila potom, co se její počáteční výklad ve světle nových skutečností stal neudržitelným právě pro dokumentovanou účast neonacistů z Pravého sektoru, kteří, pod velením Andrije Porubije a Dmytro Jaroše nejen že nebyli vyšetřováni (žádné vyšetřování se nikdy nekonalo, je podivné, když se dodnes oháníme obětmi Majdanské střelby, ale nezajímá nás, kdo je pachatelem a naopak spolupracujeme s těmi, kdo jsou v případě mezi předními podezřelými). Totéž platí o vraždění v Domě Odborů v Oděse v květnu. Přes množství věrohodných indicií a přes sliby Kyjevské vlády případ vyšetřit, je ODS spokojena - její spojenectví s režimem nesmí ohrozit ani známka problému a tak ODS problém nevidí.“ Doporučuju vygooglovat si celý text dopisu.

Proč byl rezignační dopis Tomáše Haase publikován na Parlamentních listech? Proč po něm neskočili Seznam, Aktuálně, Respekt a další?

Soustavné psaní o každé hovadině, co se stane v Rusku, v těch nejčernějších barvách, a současné urputné mlčení o pokračující korupci, nacionalistickém blouznění a pronásledování opozičních názorů na „svobodné“ Ukrajině má jediný efekt – ztrátu nezaujatého pohledu na situaci a postupující hysterii. Pohádky českých novinářů a politiků o tom, že Putin má v plánu jednou obsadit Polsko, Slovensko, Česko, nestojí ani za řeč. Vnucování obrazu Ruska a Putina jako ztělesněného zla způsobuje především neschopnost vyznat se v opravdových příčinách konfliktu. Odpovědnost novinářů je v dnešní době větší než dříve mimo jiné z jednoho důvodu: nejen že novináři papouškují žvásty politiků, ale i politici papouškují žvásty novinářů, protože si myslí, že je to veřejné mínění. Pokud novináři vytvářejí obraz kohokoli jako ztělesněného zla, začínají tím válku (to samozřejmě platí i pro ruské novináře). Stvořili jste si svého Putina.

Dávno před rokem 2014 jsem četl knihu Lawrence LeShana Psychologie války a její poselství se mi neustále potvrzuje. Válka není sama o sobě lidskou přirozeností, člověk není sám od sebe agresivní, netouží po krvi. Válka začíná ve chvíli, kdy druhou stranu přestáváme považovat za člověka a nejsme už schopní jeho motivace chápat jinak, než jako iracionální zlo. Dodávám já, že abychom něčí motivace mohli chápat jako iracionální zlo, musí nám být upřeny informace o jeho reálných motivacích. Hitlerovo dílo bylo iracionální zlo, Stalinovo dílo bylo iracionální zlo, ale Putina do toho nezatáhnete, dokud se nezapomene na to, jakým způsobem probíhal převrat v Kyjevě, jak posléze ukrajinská armáda zabíjela nevinné civilisty na Donbase a jak mezitím západní novináři mlčeli, případně záměrně lhali. Neobhajuju Putina. V letech 2014 a 2015 jsem nosil na kapse od bundy svatojiřskou stuhu, dnes ji nenosím. Ale nebudu se přidávat k podpoře ukrajinské vlády, která tolik let odmítala dodržovat Minské dohody, jen proto, že na ni teď zaútočil Putin. Jsem přesvědčený, že kdyby západní novináři informovali nezaujatě o situaci na Ukrajině, evropská veřejnost by přiměla své zástupce donutit ukrajinskou vládu mírové dohody dodržovat – a ruská invaze by nikdy neproběhla.

Je mi jasné, že jsem v očích většiny lidí, kteří dočetli tento text, jen další oběť ruské propagandy, přestože čerpám jen z informací nikým nezpochybňovaných a lehce dohledatelných a ze vzpomínek na tehdejší přímé zprávy z Doněcku. Dodám jen, že na začátku mé nedůvěry a deziluze ze západních médií nebyla občanská válka na Ukrajině, ale ještě o pár let dříve občanská válka v Sýrii – zoufalá výzva biskupů z Předního východu, kteří žádali Západ, ať něco podnikne proti vraždění křesťanských civilistů takzvanou „opozicí proti Asadově režimu“. Ani tuto výzvu jsem v českých mainstreamových médiích nikde neobjevil...