Asi vítr

Asi vítr. Foto Petr Kovář Asi vítr. Foto Petr Kovář Asi vítr. Foto Petr Kovář Asi vítr. Foto Petr Kovář Asi vítr. Foto Petr Kovář Asi vítr. Foto Petr Kovář Asi vítr. Foto Petr Kovář

Postmoderna nezničila „velké příběhy“. Jen posunula kritéria pravdivosti z doktrín politických stran či církevních orgánů mnohem více na nás jednotlivce. Mělo by být o to podstatnější naslouchat každému, hledat porozumění se sousedy, ať už se jedná o souseda v baráku, jiný stát, les, potok nebo vítr. Symbióza entit, forem jako odpověď strašidelným šikům.

Domýšlivě stavíme své babylonské věže z polen vysátých lesů. Když se pak polena s lomozem rozkutálí, nejsme na vině my, hospodáři a stavitelé, ale cosi na nás nezávislého, iracionálního, příšera z jiné dimenze… asi vítr. Vítr přináší změnu, říká se. Vítr, to je totiž to před, když mluvíme o předjaří, avantgarda, to na něj narazí naše nosy, v něm omámeně větříme, co asi přinese. Ale jestliže by nám mohla tragédie způsobená loňským tornádem nějakou změnu přinést, je to změna zevnitř. Nádech, výdech. Přes jeho hvízdání slyším dunět srdce; asi jsme s větrem ve vztahu.

Tématem výstavy prací tří generačně i studiem spřízněných umělců je vítr, jaký jsme v naší klidné kotlince do loňského června nezažili; vítr, z něhož máme vítr. Strach není právě ten nejkonstruktivnější podnět, ale dokáže mobilizovat. Vedle solidarity s těmi, kdo bezprostředně trpí, vyvolat otázky; proč se to stalo a jak udělat, aby se to neopakovalo? A tedy třeba i dojít k hypotéze, že vítr není příšera z jiné dimenze, ale náš soused bez plotu, a že to idiotské na jeho hvízdání je jen naše vlastní neochota mu porozumět. Neochota rozumět tomu, že existuje (ne)řád, který nás přesahuje, ale také prostupuje, a tedy reaguje na náš pohyb, na naše hvízdání. Nacházíme se v období kritiky antropocentrického modelu světa. Jak si povídat s větrem? Třeba se nutně nemusíme vracet k praxi personifikace, v níž všechny studánky, meze a skály obývali antropomorfní duchové a skřítci. Ostatně diskuse s roboty nám už docela jde, přestože nevypadají jako Číslo 5. Umělá inteligence píše básně, interaktivní program nám poskytuje sexuální slast, denně jsme v prostředí sítě dotazováni, jestli my sami nejsme roboti. Osamělá abstrakce hledá jinou pro společné chvíle, ale nízký let vlaštovek, mizení hmyzu, opadané jehličnany, či vrzání v koleni dávno patří mezi dezinformační kanály. Takže pokud to bez té personalizace nefunguje, proč ne.

Jenže v tom předjaří, kdy se máme znovu začít učit mluvit se skřítky, se ukáže, že se neumíme domluvit ani s lidskými sousedy, a jakkoli nelze dvě tragédie srovnávat, ta válečná nás prozatím vrací zpátky. Asi vítr, Máchale!

Ani jeden z autorů nespadá do jádra aktuálního „zeleného“ umění. Nereagují jako environmentální aktivisté, situace jejich aktivitu burcuje spíše ve smyslu duchovně-sociálním. Určitým leitmotivem může divák shledat symbiotický naslouchavý vztah forem, oživování toho, co nepovažujeme za živé; bytosti z prostěradel, z kořenů a suků, z litých a stékaných hmot. A jejich hemžení v nás, pohyb v opakování, parafrázi, přeskupování, probouzení. V nedělitelné resuscitaci těla i duše. Vdechnout život znamená zasít vítr.

Martin Skalický (1976) je iniciátorem výstavy, absolvent Fakulty výtvarných umění v Brně (ateliér M. Gabriela), sochař, který znovunaplňuje vychladlé formy, nově, naléhavě zpřítomňuje to, co je již existující. Vzkříšený tvar ale současně zdůrazňuje vlastní pomíjivost, když se místo věčností zvonícího odlitku z formy vysouká „jen“ zmuchlané sukno jako propocené prostěradlo po neklidné (větrné) noci. Materiálové parafráze získávají přes svou konceptuální podstatu až k úleku atraktivní formu.
Pavel Matyska (1977), malíř, absolvent Fakulty výtvarných umění v Brně (ateliér J. Načeradského), klade v krajině divoké i plundrované na muzejní sokl naši hlavu primáta, z keřů, z šera kmenů, z grimas suků na nás hledí čísi oči, a v podvratné ironii poleno-Otesánek, jako mohutný King Kong i malý Mauglí, do krajiny křičí: Já žiju! Matyska v expresivním gestu redukuje tvar i barvu, hra s iluzivností i naivismem je rovnocenně rozverná jako vážná.
Michal Šmeral (1976) je sochař, absolvent Fakulty výtvarných umění v Brně (ateliér M. Gabriela). Jeho spirituálně spirálové sochy nabývají rysů tornáda, ale jen v tom smyslu, ve kterém tornádo pozvedá věci vzhůru, jen v tom smyslu, v němž dochází ke svatbě nebe se zemí. Jestliže Šmeralovy sochy-krajiny dříve skutečně rostly (krystalizací skalice, vrstvami „polev“, krápníky gravitace), můžeme jen domýšlet strop současných spirál.

Asi vítr (Pavel Matyska, Martin Skalický, Michal Šmeral), Dům Gustava Mahlera, Jihlava, 9. března – 24. dubna 2022