Tohle číslo

Kulturní noviny na válci při historicky prvním tisku v roce 2009. Foto Mirek Švejda

Včera jsme s přáteli v naší obci vítali jaro a loučili se se zimou. Kdo umí, napekl, narazilo se pivo, na ohni jsme vařili polévku, holky s dětma vyrobily Moranu – základem byl mohutný kříž z větví, pod nímž jsem trochu zavrávoral, měl jsem totiž v pravačce půllitr, levačkou jsem si proto Moranu neohrabaně přimkl k rameni a sedřel si o její kůru krk – a pak jsme za zpěvu průvodem vyrazili k řece a Moranu svěřili jejímu proudu. Asi dvacet dětí se rozeběhlo podél břehu, aby se přesvědčily, že se nikde nezasekne, že skutečně zmizí. Ale zasekla se. Jednou. Pak po dalších padesáti metrech znovu. Za velkého halekání, plácání a šťouchání klacky podobnými tomu, který tvořil páteř Vyháněné, jsme ji vyvlékli ze sevření konejšivě skloněných vrb a já musel děti rozehnat s tím, že v jednu chvíli je třeba si říci „tak a je to“, odplavala, a neohlížet se, protože není v naší moci a ani smyslem rituálu pronásledovat ji až do Černého moře. Ostatně, co se se všemi těmi „zimami“ v černomořských vodách děje? Vytrácí se teplem, nebo se v moři hromadí a s přílivem sem tam plivnou slinu ustrkovaných na některý z omývaných břehů?

A dneska uzavírám sedmé číslo čtrnáctého ročníku Kulturních novin. Rozhlížím se po stole a kolem něj, co jsem zase nestihl a nestihnu; krásné básnické sbírky z nakladatelství Dobrý důvod: Miloše Doležala Maso se stává slovem, Bernadety Babákové Sdílení polohy bylo ukončeno, Jana Frolíka Frantovo pole, z nakladatelství Host Lenost Jiřího Maršálka, Smrt staré Maši od Vratislava Maňáka, z Dauphinu Povídky maloměstské od Filipa Zrna… ze zlínské galerie Kabinet výstavní projekt Týrání koček, skvělou výstavu Jakuba Tomáše v jihlavské OGV… ale taky tu leží Otázka viny od Karla Jasperse a spisy Sørena Kierkegaarda Bázeň a chvění a Nemoc k smrti, jež vydal letos ve společném svazku Portál, a kterými si listuji v posledních dnech, kdy bilancuji svoji odpovědnost za obraz, který Kulturní noviny tvořily a tvoří, svoje představy o médiu mnohapohledovém, ale vpravdě kulturním, a samozřejmě svoji vlastní neschopnost těm představám dostát, protože dobrovolnická unavená redakce bez nových posil dlouhodobě nefunguje, jak by měla, já nejsem ochotný se jí věnovat více, a současně jsem přerývaně nespokojený s tím, co pak vzniká, což naplno vyhřezne ve chvíli velkých témat.

A celých těch třináct let teče zdánlivě stejná řeka za naší zahradou a pak plive po plážích gruzínského Batumi, do istanbulského Zlatého rohu, na Krym nebo Bábelovu Oděsu. Ne, že bych ty vlnky, které zjara spláchnou část našeho kompostu, špínu z dlaní po práci na zahradě, zasněný pohled nebo unavený vlas vůbec nepronásledoval, mihnul jsem se Rumunskem, Bulharskem i Gruzií, opakovaně pak Tureckem, Ukrajinou i Ruskem, a stejně tam nedohlédnu, stejně nemám, co bych napsal, přátelé z Charkova utekli do Lvova a do Rigy, s přáteli z Čity jsem přišel o spojení, protože Facebook je tam přestřižený… A těch zhruba tisíc čtenářů Kulturních novin? Vím, že nedělám svou práci dobře a dobře mi nedělá, že nedohlédnu na ty vlny, které pomáhám dělat.

V Jaspersově pojetí není existence ničím automatickým, existencí je možné se pouze stát; tedy ani člověk neexistuje, pokud se jím aktivně nestane, což se podle autora děje především sebereflexí, uvědoměním si vlastních vin. A Kierkegaard zase dodává, že ještě horší než samotná vina je si nad tou vinou pak zoufat, což není nic jiného než falešný projev ega, které chce demonstrovat, kolik dobra v něm přece je.

V Kulturkách jsem si nahrabal! Vděčím za to Jirkovi Plockovi, Mirku Švejdovi, Tomášovi Kolocovi, Jakubovi Grombířovi, Jirkovi Guthovi, ale taky Jardovi Kovandovi, Nadě Johanisové, Petru Jelínkovi a mnoha dalším, které jsem potkával, s nimiž si psal. Jsem bohatší o jejich pohled, byť jistě nedostatečně interpretovaný. Zažil jsem s Kulturními novinami spoustu dobrého, i momenty, kdy to vypadalo, že je necháme plavat. Tehdy, opakovaně, i když břímě zdaleka svou vahou neleželo na mně, jsem to odmítl, přes silný proud se zasekly a ještě vydržely. Dneska mám s lítostí, ale bez zbytečného zoufání pocit, že je třeba říci „tak, a je to“, a jít. Tisíc pravidelných čtenářů není mezi současnými médii a pro strategie marketingových agentur mnoho, ale dost na to, aby se mezi nimi třeba našli noví zodpovědnější redaktoři.

27. března 2022