Jako zelená oáza v poušti

Foto: Michal Resl.

Galerie U zřícené lávky v Praze-Troji ve dnech 10. 3. – 24. 4. 2022 vystavovala tvorbu experimentálního fotografa Michala Resla, synovce výtvarníka a básníka Ladislava Nováka. Výstava s názvem Nová příroda divákovi zpřítomnila genezi české imaginativní fotografie a přiblížila autorův mnohoznačný vztah ke krajině. Převážně černobílé surrealistické fotografie poukazují na oblast interakce mezi lidskou psychikou a přírodním, resp. krajinným prvkem. Šlo o ryze výjimečný umělecký zážitek.

 Michal Resl se věnuje vytváření imaginativních krajin převážně použitím metody symetrie, resp. disymetrie ve fotografii a svojí tvorbou zpřítomňuje genezi české imaginativní fotografie, která měla v dějinách umění 20. století (a má i v současnosti) své nezastupitelné místo. Jeho práce souzní s pojmovou hrou, která se aktualizuje v procesu manipulace s vizuálním objektem. Vytváří jedinečnou estetickou kvalitu a amalgamuje ji s významy, které vizuální obraz fotografie přináší. Autorovy umělecké počátky byly formovány potřebou osvojit si surrealistické metody, vycházející z technologických možností fotografie, jako byl především fokalk, protahování obrazu nebo vícenásobné expozice. Nejpodstatnějším sdělením se pro něj stala hra s asociacemi. Specializuje se na oblast interakce mezi lidskou psychikou a přírodním, resp. krajinným prvkem. Nejčastěji fotografuje skály, krajinu s oblaky, krápníky z krasových jeskyní, kameny a architekturu rostlin. Mezi typické náměty patří také detaily stromové kůry, nakapané struktury vosku nebo litého olova či našlehaná pěna z bílků. Autor připodobňuje přírodní realitu formě lidského, někdy zvířecího těla a experimentuje se změnou měřítka. Jeho podivuhodné obrazové náměty dávají nahlédnout do skrytých zákonitostí přírody, upozorňují diváka na krásu každodenní skutečnosti a podávají návrhy na vytváření skutečnosti nové, tj. nadskutečnosti neboli surreality. Odtud název výstavy: Nová příroda. Reslovy fotografické symetrie patří do magnetického pole surrealismu, ve kterém se pohybovali: Léo Malet, Édith Gérin, Philippe Halsman, Robert Benayoun, Yehuda Neiman. V českém prostředí má jeho dílo souvislost především s dílem Viléma Reichmanna, Emily Medkové a Milana Nápravníka. Netradičním pohledem na skutečnost, tvůrčí invencí a smyslem pro humor ovlivnil Michala Resla jeho vlastní strýc, výtvarník a básník (autor fónické poezie), Ladislav Novák. Působí na něj originalita díla zahrnující výtvarné a básnické experimenty, nezměrná píle a touha stále něco nového vymýšlet: jsou to především novátorské froasáže, z jejichž papírových trhlin vystupují kuriózní postavy, symbolické tvary nebo fantazijní bytosti, symetrické alchymáže a z další tvorby třeba postavy tzv. ichichvorů (topologické kresby převedené do 3D podoby). Fotografovu práci formují i četné kontakty s výtvarnými kritiky, mezi něž patřili: Jindřich Chalupecký, Anna Fárová, Adriena Šimotová, Arsen Pohribný, Jiří Valoch, Martin Hruška a mnozí další, se kterými měl možnost vlastní práci konzultovat. Fotografickou práci ovlivňují v samotném procesu hledání také rozmanité publikace o díle surrealistů 20. století. Z díla Maxe Ernsta jmenujme tajuplné skrumáže bujných vegetací, z díla Mana Raye pak fascinující černobílé fotografie. Princip změny měřítka v tvorbě Michala Resla zaujal historičku fotografie Annu Fárovou, která jeho práci ocenila a poukázala na paralely se způsoby fotografování např. u Eugena Wiškovského (Měsíční krajina, 1929). Vlastní fotografickou tvorbu koncipuje Michal Resl do cyklů. Zkoumá skutečnost a jeho „bádání“ je ryze specifické. Zajímá ho vlastně nikoliv absolutní symetrie, ale její narušení. Mnoho věcí kolem nás je symetrických – listy, květy, plody nebo lidský obličej. Hra s asociacemi navozuje v jeho podání iluzi vidění figury (hlavy/tváře), ale skutečná figura nebo tvář se na fotografii nevyskytuje. Vzniká v obryse nebo náznakem, samostatně, symetrizací obrazových prvků. Je to figura imaginativní. Máme pocit okamžiku zrodu věcí, kdy bylo vše ještě v pohybu a vývoji, kdy tvář našeho světa nebyla zdaleka tak vyhraněná a konstantní, jako nám připadá dnes. Tvorba Michala Resla je autentická a od počátku směřuje k vlastním problémům a řešením. Výrazně se odlišuje od zájmů jeho generačních vrstevníků, neboť celá oblast konceptuálně orientované fotografie 70. let či její postmodernistické ohlasy v 80. letech 20. století jsou mu cizí. To, co na fotografiích vzniká, je často tajuplné, bizarní, fantaskní, někdy komické, a vždy v tom objevujeme možnou antropomorfní tvář okolního světa. Častým námětem fotografické práce jsou u Michala Resla skály. Skály a jejich detaily mu slouží jako podklady k symetrickým hrám. Skály se stávají objekty v reálné krajině proto, že část fotografie je symetrizována a vložena do skutečnosti. Tak vzniká nezaměnitelný efekt pomyslných staveb, orientálních chrámů, totemických božstev nebo přeludů. Autor vytváří napětí mezi existujícím a fikcí, mezi věrohodností fotografovaného a uměle vytvořeného a podivně znejišťuje oko diváka. Vytváří fikci a sen. Je vlastně velmi obtížné rozlišit, co je skutečné a co umělé. Krajina je skutečná, zatímco obloha je symetricky dokomponována. Pozoruhodným přínosem v tvorbě Michala Resla jsou i fotografické objekty vzniklé technikou tzv. svinování (od roku 1984). Fotografie symetrického objektu je srolována (svinuta) a stává se sama o sobě objektem k zavěšení nebo postavení. Ve fyzické podobě existuje jako papírová role nainstalovaná v krajině. Je jistě na místě poukázat v rámci autorovy tvorby na souvislosti s odkazem manýrismu, ať už jde o vzájemnost skály a lidské postavy v procesu „oživování“ kamenů jejich antropomorfní kvalitou, nebo o navazování umělých symetrických vztahů v jeskyních, které nám připomínají manýristickou oblibu umělých grot. Skalní útvary, které asociují lidské postavy a tváře, nejsou vzdáleny ani groteskním tvarům manýristických maskaronů. Monumentální a podmanivé jsou fotografie z Kanárských ostrovů s náměty lávových kamenů a geometrických struktur. Manipulovaná fotografie s výrazným podílem autorova zásahu do skutečnosti samé nebo do procesu zobrazení je vědomou rezignací na hlavní devízu fotografie, tj. schopnost zachytit zlomek okamžiku. Tato fotografie je jiná, neboť nechává vstupovat věrohodně zobrazené prvky reality do nečekaných a nekonvenčních vztahů a souvislostí implikujících zcela nové významy. Proto je fotografie Michala Resla ojedinělá. Je ryze umělecká a je fascinující. Je jako zelená oáza v poušti.

 Text je výňatkem z katalogu s názvem: Michal Resl – Nová příroda /fotografie/ 2022.