Běsnění kojota a další překlady současné indiánské prózy

Foto Tomáš Koloc.

Po všech stránkách zdařilé čtyři knížky.

 Minulý rok byl nezvykle bohatý na překlady z literatury psané původními Američany. Autorská tvorba indiánských spisovatelů se navzdory slabosti Čechů pro vše indiánské objevuje v češtině spíše nepravidelně, proto můžeme vydání hned čtyř knih považovat za velkou událost. Ve všech případech šlo o prozaické texty, jmenovitě o romány Stopa blesku Rebeccy Roanhorse (Praha: Gnóm, přel. Jakub Němeček), Ten, který obelstil Vránu Jamese Welche (Praha: Akropolis, přel. Jiří Kaňák), Tam tam Tommyho Orange (Praha: Vyšehrad, přel. Alžběta Ambrožová) a Běsnění Kojota Owla Goingbacka (Český Krumlov: Golden Dog, přel. Martin Štefko).

Třebaže zde máme co do činění výhradně s prózami, český čtenář tak opět zůstal ochuzen o ukázky z nativní poezie a dramatu, s nimiž se naposledy mohl setkat ve sbírce Síla oceánu Ofelie Zepedy (Praha: Dybbuk, 2019) nebo v kolekci Čekání na Kojota (Brno: Větrné mlýny, 2007), lze i na tomto vzorku pozorovat, že nejcharakterističtějším rysem americké indiánské literatury je její pestrost. Zatímco Welchův román přináší historický příběh z druhé poloviny 19. století, kdy indiánské kmeny z Velkých plání zažívaly poslední dny svého způsobu života lovců bizonů, Stopa blesku je postapokalyptická fantasy odehrávající se v prostoru amerického Jihozápadu. Pokud nás román Tam tam přivádí do současné Kalifornie mezi tzv. městské indiány, zápasící o svou vykořeněnou identitu, v Běsnění Kojota se pohybujeme někde mezi Floridou a Severní Karolínou a čteme hororovou fikci o boji mytických postav.

Ze srovnání knih vychází další rozměr rozmanitosti, dotýkající se tentokrát jejich tvůrců. Všem koluje v žilách domorodá krev, ovšem různých indiánských etnik. Mezi předky Jamese Welche patří Černonožci a Atsinové, Rebecca Roanhorse je z matčiny strany pueblanská indiánka, Tommy Orange se hlásí k šajensko-arapažskému původu a Owl Goingback je částečně Čerokí a Čoktó. Liší se rovněž generační příslušností. Welch (1940–2003) se řadí ke sdružení autorů tzv. Native American Renaissance, kteří se jako první významněji prosadili do kánonu americké literatury, a otevřeli tím cestu dalším literátům z řad nativních Američanů. Goingback (*1959) je o generaci mladší. Roanhorse (*1971) zastupuje střední autorskou generaci a Orange (1982) skupinu autorů narozených v osmdesátých letech.

Z pohledu českých vydání uvedených knih lze dále ve jménu rozmanitosti konstatovat, že každý z románů vypravilo do světa jiné nakladatelství, čímž došlo k navýšení počtu nakladatelských domů, které u nás čas od času americkou indiánskou literaturu vydávají (např. Argo, Baobab, Dybbuk, Dauphin, Jota, Maťa, Mladá fronta nebo Paseka). Zajímavostí také je, že tyto knihy převedli do českého jazyka různí překladatelé, z nichž pro některé (např. pro Jakuba Němečka nebo Martina Štefka) to bylo, pokud se nepletu, první překladatelské setkání s literárním textem napsaným indiánským autorem.

Nyní se pochopitelně nabízí otázka, jestli mají zde posuzované texty rovněž něco společného. První, co mě napadá, je, že ve všech čtyřech případech jde o díla, která získala širší ohlas tím, že jim bylo uděleno nějaké významné literární ocenění. Román Ten, který obelstil Vránu získal Los Angeles Times Book Prize, American Book Award a Pacific Northwest Booksellers Association Award. Stopa blesku si vybojovala žánrovou cenu Locus Award for Best First Novel. Tam tam se ocitl mezi finalisty Pulitzerovy ceny a v užším výběru International Dublin Literary Award a obdržel Writer’s Center First Novel Award. No a konečně Běsnění Kojota slavilo úspěch v rámci Bram Stoker Awards.

Taktéž v českém prostředí se knihy setkaly s pozitivním přijetím ze strany literárních kritiků a recenzentů. Nejvíce pozornosti si právem vysloužil překlad románu Jamese Welche, o němž se referovalo na stránkách předních českých literárně-kulturně orientovaných periodik (A2, Host, Tvar či UNI). Literárně-kritickou reflexi si vysloužil i román Tommyho Orange (např. z pera amerikanistky Hany Ulmanové na internetovém portále Aktuálně.cz či Petra Majera v časopise pro euroindiány a příznivce kultur Severní Ameriky Poselství světa v kruhu). Kritické recepci neunikly ani překlady žánrových knih Rebeccy Roanhorse a Owla Goingbacka; v jejich případě se tak však častěji dělo na stránkách různých fanouškovských serverů.

Všechny knihy spojuje i péče, kterou jejich nakladatelé věnovali grafickému zpracování a sazbě, ve dvou případech (Ten, který obelstil Vránu a Tam tam) dokonce i výtvarnému doprovodu. S potěšením se dá také konstatovat, že jde vesměs o povedené překlady. Vyzdvihl bych zejména překlad Jiřího Kaňáka, který se úspěšně vypořádal se stylisticky i lexikálně mnohovrstevnatým textem. Považuji za nespravedlivé opomenutí, že se jeho překlad neobjevil mezi nominovanými na Literu za překladovou knihu.

Ze vzájemného srovnání vychází nejhůře Běsnění Kojota, které by si určitě zasloužilo pečlivější redakční práci a korekturu. Protože však cílem tohoto článku není ani tak kritické vymezení, jako sdílení radosti z pestrosti knih amerických indiánských autorů vydaných v loňském roce v českém jazyce, zdůrazním, že román Owla Goingbacka přináší napínavý příběh, který přečtete na jeden zátah, jazykovým prohřeškům a překladatelským pochybením navzdory. Do budoucna bych českým nakladatelům popřál, aby se nebáli dávat prostor současným literárním hlasům ze světa domorodé Ameriky (včetně těch básnických), aby si zachovali dobrý čich na kvalitní texty a aby se jim i nadále dařilo spolupracovat se zodpovědnými překladateli.