K. H. Borovský: Křest svatého Vladimíra

Báseň se odehrává v Kyjevské oblasti.

Karel Havlíček Borovský v roce 1855 ve své satirické básni popsal mnoho z budoucích událostí země, jež se za doby knížete Vladimíra, který dal v 80. letech 10. století boha svých předků utopit v kyjevském Dněpru, ještě nejmenovala Ukrajina…

 

ZPĚV PRVNÍ: PERUN A VLADIMÍR

 

Vladimír car na svůj svátek,

když seděl na trůnu,

poslal drába s vyřízením

k bohovi Perunu.

„Hřmi, Perune, na můj svátek

místo kanonády,

škoda prachu, dost ho padne

v bitvách u armády.

Hřmi, Perune, na můj svátek

místo kanonády,

pak si přijdi se mnou vypít

šálek čokolády.“

Pan dráb přišel k Perunovic,

zatloukl na vrata,

děvečky se hnedle zeptal:

„Doma-li pantáta?“

„Doma, doma, pane drábe,

ve veliké chatě,

sedí s jehlou na pekýlku,

zašívá si gatě.“

„Vzkazuje vás, pantatínku,

car náš pozdravovat,

máte prej mu k tomu svátku

drobet zabubnovat.“

Jak to přeslech' tatík Perun,

hnedle čelo svraštil,

skočil s kamen na lavici,

gaťmi o zem praštil.

„Raděj pásat husy ve vsi,

po bahnách se ploužit,

než u toho Vladimíra

zde za Boha sloužit!

Málo platu, služba těžká,

nikdy konec práce,

ještě bych mu měl vyvádět

ve svátek legrace?

Tuhle při poslední bouřce,

při té blýskavici,

beztoho jsem si propálil

celou nohavici.

Málo platu, málo športlí,

málo deputátu,

nemohu si špendýrovat

oleje k salátu!

Pečínku jenom ve svátek,

vodu musím píti,

sotva jsem se na tu službu

mohl oženiti.

Beztoho mne větším dílem

živí jen kondice,

študentům hodiny dávat

musím ve fyzice.

Kdyby od selek nekáplo

trochu akcidence,

ani v neděli bych nemoh'

přičuchnout k pálence!

Pro nic za nic robotovat

nevěděl bych věru,

na tu jeho čokoládu,

že mu na ni seru.

Car necar, svátek nesvátek,

že mi všecko rovno,

ne a ne a nebudu hřmít;

co z toho mám? Hovno!“

Dráb stál celý zkoprnělý

jako kapr v žitě:

„Pamatujte se, pantáto,

co pak to mluvíte?

Já jsem taky jen služebník,

každý zná své meze,

kdybych to vyřídil caru,

co se na vás sveze?“

Ale Perun jak byl v ráži,

sáhnul pod lavici

a vytáh' na pana drába

tu svou hromovnici.

Dráb se dlouho nezdržoval,

hledal honem díru

a hned běžel jak s keserem

k caru Vladimíru.

„Jdu Vašemu Veličenstvu

slušně vomeldovat,

že se to, co mluvil Perun,

stydím opakovat.

Nechce hřmít a osopil se

na mne jak na čubu,

nectně Vaším Veličenstvem

vypláchnul si hubu.

Ať si tu svou čokoládu

car prej sám sežere,

a že on na celou službu

s odpuštěním sere

že je carův svátek a prd

s odpuštěním rovno,

že je mu po celém caru —

s odpuštěním hovno.“

Jak uslyšel Vladimír car

tohle grobiánstvo,

plivnul na zem, zasakroval,

a s ním všechno panstvo.

Poslal čtyry policajty

k bohovi Perunu:

„Přiveďte ho, grobiána,

ku carskému trůnu!“

A když vyšli policajti,

pískl na ně oknem:

„Hej, nechte ho až do zítřka,

my v suchu nezmoknem'.

Nebudem' si s grobiánem

dneska kazit svátek,

však mu zejtra uši natřem'

vraťte se nazpátek!

Však my se ho za ty jeho

hromy neprosíme,

pokud máme své kanony,

sami si zahřmíme!“

Poslal flügel-adjutanta

pro dvě baterie,

ať bouchají při tabuli,

když se zdraví pije.

Jedli, pili, hodovali,

hrály jim muziky,

ministři si popouštěli

u kalhot knoflíky.

Pili pivo, pili víno,

jedli z masa, z těsta,

nejednomu oficíru

pukla z toho vesta.

Vejskali a tancovali

okolo pilířů,

bim! bam! bum! špunty lítaly

z flašek a moždířů.

Kdo při tom byl, ten se opil,

blaze, braši, tomu! —

v noci pak je s výslužkami

roznášeli domů.

 

ZPĚV DRUHÝ: HOSPODÁŘSTVÍ.

 

Jedna hora vysoká je

a druhá je nízká,

kdo nemá své muzikanty,

na hubu si píská.

Když hýřili, stolovali

u carského dvoru,

ten celý den byl bůh Perun

v mrzutém humoru.

„Kdo jaktěživ bohem nebyl,

zkusil ještě málo,

není to tak lehký život,

jakoby se zdálo.

Ráno vstane: do snídaně

musí rosou kropit,

měsíček zavřít do chlívka,

potom v slunci topit.

Dříve čerty, noční duchy

strčit do pytlíka,

a hvězdičky puť-ťu-ťu!

svolat do kurníka.

Každý ptáček, každý brouček,

slon až do komára

má hned ráno nasypáno

z božího špejchara.

A když potom lidé vstanou,

to je teprv správa!

Někdy nevím samým křikem,

kde mně stojí hlava.

Ten, kdo nikdy neměl v uchu

vosy a mravence,

neví, co je Perunova

ranní audience.

To je křiku a modlení,

ať mne uši brní:

ten zpívá, ten šepce, vzdychá,

ten zas žalmy frní.

A co všechno na mně chtějí,

nelze vyjmenovat,

zbláznil bych se, kdybych si to

chtěl jen pamatovat.

Ten chce zdraví, ta chce děti,

ten nemá co jísti,

ti zas, abych nedovolil

ve fabrikách přísti.

Ten mne prosí, bych mu hlídal

louky a osení,

ten zas chce, abych pomáhal

krávě při telení.

Jeden sedlák prosí za déšť,

zasel kousek lenu,

druhý prosí hezké časy,

by měl sucho k senu.

Ten chce zimu, ten chce teplo,

ten zas časy jiné,

jeden chce mít žito drahé

a druhý laciné.

Že jsem stvořil staré báby,

to mne nejvíc mrzí,

nepřestanou-li mne soužit,

zahladím je brzy.

Hrom ať do nich! abych neklel,

zdržet se nemohu,

když jim koza málo dojí,

běží k pánu bohu.

Sám se nechce žádný starat,

za všechno se modlí,

jakoby měl každý boha

jen pro své pohodlí.

Tomu sušit, tomu močit,

tomu pole hnojit;

dřív si, prase, zdraví zkazil,

potom ho mám zhojit!

Ta mne moří ve dne, v noci,

ráda by se vdala,

ten se modlí, by Mořena

jeho ženu vzala.

Ten chce výhru z loterie,

špendáže mi nosí,

a co jsou asekurace,

též za oheň prosí.

Ó vy šelmy! kdybych nebyl

příliš dobrotivý,

zmačkal bych vás na povidla

jako shnilé slívy!“

Šňup' si zlostí haličského,

jak z hmoždíře kýchnul:

to zahřmělo, zablejsklo se,

déšť na zem vyšplíchnul.

Věru, Vašku! bohem býti,

to žádný špás není:

Brixen ten je proti tomu

ještě vyražení!

Pozdě v noci, když utich' svět

a lid přestal bouřit,

chtěl si Perun usouzený

dýmčičku vykouřit.

Když si Širaš tümbekia

cpal do nargilie,

tu mu začla Perunice

držet litanie:

„Však jsem já dobře slyšela

za dveřmi skrz škvíru,

co jsi vzkázal po drábovi

caru Vladimíru.

Nezačínej si jen s carem,

to já pořád říkám,

že to se svou oposicí

nepřivedeš nikam.

Každému do očí řekneš,

co máš na jazyku,

a děláš si nepřátele,

neznáš politiku.“

A když žena po celý den

bručí a jen štěká,

ach, to musí z kůže vyhnat

boha i člověka!

Ach, Perune, Perunečku!

Lituju tě tuze:

zejtra na tě čeká teprv

přežalostná chůze.

Oj, Perune přenešťastný,

kam jsi myslil, brachu?

hanět cara, svého pána,

a to beze strachu?

Oj, Perune, kam jsi myslil,

přenešťastné bůže?

Uteč, uteč! Jak tě chytnou,

nic ti nepomůže!

 

ZPĚV TŘETÍ: VOJENSKÝ SOUD

 

Bože! Kýž jsem policajtem!

To je vyražení!

Koho chce, toho si chytne

a dá do vězení.

Každý si ho musí vážit:

kdo naň zaškaredí,

pro urážku policajta

ve štokhause sedí.

Ctěte, hoši, policajty!

ouvej! jak to bolí!

Stát vyplácí krejčům metlou,

ale ševcům holí.

Slyšte, lidé, pro výstrahu

mé smutné zpívání,

že se proti policajtům

sám bůh neubrání.

Už ho vedou svázaného,

všechno ve mně hrká!

Dva ho táhnou za rameno,

jeden vzadu strká.

„Jenom mne po humnech veďte,

však já s vámi půjdu,

nedělejte mi ve městě

veřejnou ostudu!“

Ale na humnech u strouhy

paní Perunice

zapírala Peruňátku

něco na sukničce.

Jak poznala svého pána,

hned se s hrozným křikem

na pochopy obořila

mokrým lavičníkem.

Ale Perun dobrotisko

sám ji napomíná:

„Schovej, ženo, meč do pochvy,

přišla má hodina!“

Policajti s Perunicí

na humnech se vadí

u dvora se zákoníci

o Peruna radí.

A již Perun upoutaný

v šatlavě nocuje:

juristům se z paragrafů

žádný nešikuje.

Neboť ten, kdo zákony ďál,

neměl ani zdání,

že car vezme někdy boha

do vyšetřování.

Ráno přišla apelace

k caru celá bledá,

že se proti Perunovi

zákon najít nedá.

Car se na ně zle osopil,

řek' jim, že jsou osli,

poslal hned pro vojenský soud

do kasáren posly.

Vojenský soud to je samec,

soudí jen se práší:

on má všechny paragrafy

v jedné patrontaši.

Vojenský soud na civilní

dívá se s vysoká,

nesoudí podle zákonů,

všechno jen od oka.

Vojenský soud má žaludek

zdravý jako štika:

nevinného na komando

stráví jak viníka.

Vojenský soud z ničeho nic,

jako ňáký tvůrce,

nález právě potvrzený

měl jako na šňůrce:

Že dle vyšlé proklamace

komandujícího

a dle ostatních zákonů

soudu hrdelního,

pro urážku první třídy

Jeho Veličenství,

pro vzpouru, nemravné řeči,

pro neposlušenství,

Perun bůh je odsouzený

k provazu dle práva,

že však k utopení v Dněpru

milost se mu dává;

bude ale pro výstrahu

neposlušné chase

vlečen k řece po ulicích

na koňském ocase.

Právě jeden žurnalista

seděl také v díře,

protože se bohu rouhal

a psal proti víře.

Soud jej odsoudil, použiv

té příležitosti,

k stejnému trestu s Perunem

k vůli nestrannosti.

 

ZPĚV ČTVRTÝ: TESTAMENT PERUNŮV

 

Poslyšte, milí křesťané,

tu smutnou novinu,

jak dokonal slovanský bůh

poslední hodinu.

Kdo máš tuze měkké srdce,

zacpi sobě uši,

a pomodli se otčenáš―

za ubohou duši.

Přivázali ho za nohy

na ocas kobyle,

blátem, kamením ho vlekli

přežalostná chvíle!

Za ním toho novináře

ouvej, ouvej, ach, ach!

šmejkal po břiše nelidsky

na ocase valach.

Tak je ti carští katané

ukrutně mučili,

všechny louže po Kyjevě

jimi vysmejčili.

Když jsou je přivlekli k řece

celé plné bláta,

kati je tam utopili

jak slepá koťata.

Umřeli jsou bez zpovědi

jako luteráni,

jenom poslední jim dali

blátem pomazání.

Já jsem sice při tom nebyl,

čeť jsem to jen v plátku,

který o tom sepsal Nestor

vnukům na památku.

„Tak to chodí na tom světě,

každou chvíli jinak,

dneska ctí tě za svatého,

zejtra budeš sviňák!

Dnes vám, bozi, vy ubozí,

kadidlo lid pálí,

a zejtra vás jako smetí

v kalužinách válí.

Dělají si nové bohy

dle svého pohodlí,

koho včera oběsili,

k tomu se dnes modlí.

Všechno jest na světě marné

i království boží

všechno hyne a pomine

jako špatné zboží.

Jenom caři, samovláda,

a takové sloty,

potrvají věčně věkův

jak juchtové boty.―

Tak měl Perun, když ho vlíkli,

resonýrovati,

slyšel jsem to, a jak koupím,

musím prodávati.

Sám bych si to nevymyslil,

třeba bych to věděl,

dobře já vím, že bych za to

na Špilberku seděl.

Na Špilberku, na Kufštejně

mnoho pokojíků:

„Bože, zachovej nám krále!―

to je zpěv slavíků. —

Važ si všeho, milý synu,

co na trůně sedí,

na ponížené dušinky

car milostně hledí.

Kdo ctí cara a je Vávra,

může něčím býti,

kdo nechválí, bude věčně

jenom vodu píti.“

 

ZPĚV PÁTÝ: BEZBOŽNOST V RUSÍCH.

 

Tak se z maličké příčiny

stala velká mela:

Ruský národ neměl boha,

církev ovdověla.

Nám by byla lehká pomoc,

toť je stará vesta,

teď již umí každý kaplan

dělat bohy z těsta.

Ale Rusi o těch kumštech

ještě nevěděli:

když si boha utopili,

žádného neměli.

Počali se všichni báti

strašlivých následků,

neb žádný nic takového

neslyšel od předků!

Ale svět je pořád stejný,

lidé ho nezmění:

plivni si stokrát do moře,

ono se nezpění.

Tak i v Rusku bez Peruna

ve starém pořádku

běžela světská mašina

jak na kolovrátku.

Staří lidé umírali,

děti se rodily,

hodní lidé pracovali

a ochlasti pili.

Hrušky zrály o Jakubě

a na podzim švestky:

když se hodně vypršelo,

bylo zase hezky.

Slunce svítilo jen ve dne,

měsíc jenom v noci,

v létě bylo caru horko

při vší jeho moci.

Žito se muselo síti,

tráva rostla sama,

šlechta pracovala hubou,

sedláci rukama.

Kdo zaplatil, měl u pánů

všudy dobrou přízeň,

hlad si zaháněli jídlem,

ale pitím žízeň.

Všecky řeky byly mokré

a kamení tvrdé:

Chalupnice hubovaly,

že jsou selky hrdé.

Šlechtic neobcoval s mužským

měšťanského rodu,

ale šenkýři míchali

přec do piva vodu.

Mladí lidé pospíchali,

staří šli pomalu:

Na každou špetku radosti

přišla špetka žalu.

Kdo měl málo, tomu braly

velké pijavice:

Moudrých lidí bylo málo,

ale hloupých více.

Kdo byl taškář za Peruna,

taškařil zas dále;

a kdo byl poctivá duše

dřen byl neustále.

Neboť svět je pořád stejný,

lidé ho nezmění,

plivni si stokrát do moře,

ono se nezpění.

Tak i v Rusku bez Peruna

ve starém pořádku

běžela světská mašina

jak na kolovrátku.

Ale církevní mašinka

ta se zarazila,

neboť kněžím u pytlíku

zaťata jest žíla.

Sedlák, ten jest od jakživa

vychytralý kvítek,

hned si z toho utopení

vyhlídl užitek.

Přestali desátky dávat,

také na modlení,

ani na štolu, ani na mše,

když prej pánbůh není.

Na ofěry nechodili,

při funusech ticho,

kostelníci mřeli hladem,

kněžím splasklo břicho.

Tu hned tekla krev z obrazů,

děly se zázraky,

čistá panna porodila

čtyry mladé draky.

Báby viděly znamení

na nebi a všude:

Prodávaly staré sukně,

že soudný den bude.

Báby viděly znamení

na nebi i v dírách,

slyšely potopu světa

hučet ve všech škvírách.

Po svatbě se narodilo

dítě za čtvrt léta;

kupujte, lidé, měchýře

na potopu světa!

 

ZPĚV ŠESTÝ: AUDIENCE.

 

Seděl Vladimír na trůnu

ve své residenci,

dával podle obyčeje

velkou audienci.

Houf ministrů, tajných radů,

dvorních kavalírů,

stáli „Richt euch!― kolem něho

jak hrušky v špalíru.

Před nimi s ohnutým hřbetem,

s poníženou tváří,

klečeli v slušném respektu

páni sekretáři.

Péro v ruce, na knoflíku

inkoust ve flaštičce,

a na zádech přivázaný

pytel na petice.

A v zadu si žandarmové,

carští výplatníci,

přistrojili pro příhodu

dubovou lavici.

A na rovině před trůnem

zkroušeně a tiše

petenti, věrní poddaní,

leželi na břiše.

Tenkrát byla audience

nad obyčej hlučná,

neb se z celé ruské říše

sešla církev tučná.

Totiž popi, diakoni,

kantoři, zvoníci,

biskupi, svíčkové báby,

také kostelníci.

S nimi ostatní drabanti,

hrobaři, kalkanti,

zpěváci a muzikanti,

kluci ministranti.

Sotva dal tambor znamení,

tak jak se to sluší,

že car ráčil otevříti

Své Vysoké uši:

Všichni boží služebníci

spustili moldánky,

vzdychali a naříkali

jak staré cikánky.

Totiž popi, diakoni,

kantoři, zvoníci,

biskupi, svíčkové báby,

také kostelníci.

S nimi ostatní drabanti,

hrobaři, kalkanti,

zpěváci a muzikanti,

kluci ministranti.

„Co vám chybí?“ táže se car

pod svým baldachýnem.

Oni všichni jedním hrdlem:

„Hynem', pane, hynem'!“

Celé popstvo předstoupilo

k caru s deputací;

jeden držel ve jménu všech

takovou oraci:

„Veliký jest Vladimír car!

Svatá vůle jeho;

když's nám zabil pána boha―

opatř nám jiného!

Nám je pánbůh jako pánbůh,

jenom když je ňáký,

abychom jím udrželi

v respektu sedláky.

U těch bude všechna kázeň

brzy dým a pára,

nebudem se mít u koho

modliti za cara.

Někdo musí nad sedláky

rachotiti hromem:

bez boha neobstojíme,

jen jiného honem!“

Toť se ví, že způsobila

ta argumentace

v Jeho carském Veličenstvu

velké alterace.

Mělť jak všichni potentáti

srdce měkké tuze,

nebyl by mohl chudinka

zabit ani kuře.

„Milostivé vám, mí věrní,

dávám propuštění,

vaši žádost hodlám vzíti

v zralé uvážení!“

 

ZPĚV SEDMÝ: MINISTERSKÁ RADA

 

Večír ministři seděli

v tajném kabinetě,

tenkráte bůh proti zvyku

první na tapetě.

V hlavní věci byli všichni

stejného mínění:

bez boha se sprostým lidem

není k vydržení.

Ale v dalších podrobnostech

tu mezi dvořany

byly, jako skoro všude,

dvě rozličné strany.

Nová škola chce jen vždycky

licitaci s pachtem,

stará škola zase chválí

služby s deputátem.

Pan ministr vnitřních věcí

pravil: „Páni bratři!

Ohlašme konkurs v novinách

tak, jak se to patří.

Ať se náležitou cestou

hlásí kandidáti,

pak si dle klasifikace

může car vybrati.“

Zahraniční ministr prál,

že by dobře bylo,

kdyby se to v cizích listech

taky ohlásilo.

Neboť bez toho že není

při tom obsazení

na žádného domácího

ani pomyšlení.

Jenom žádného nováčka!

Vždyť je starších dosti,

dobře renomírovaných,

zvláště v praktickosti.

Též se nesmí pro čest země

na pár rublů hledět,

když už jednou o tom budou

cizozemci vědět.

Ale finanční ministři

špinavá jsou nace,

ten chtěl, aby se veřejná

svedla licitace.

A kdo bude ze všech nejmíň

za svou práci žádat,

tomu se má bez ohledu

tato služba zadat.

Vymínil si však, že z chrámů

všechno stříbro, zlato

bude vždy v pádu potřeby

do mincovny vzato.

Pak ať drží kurs papírů

vždy aspoň al pari,

to je hlavní a ostatek

všechno láry fáry.

Staveb ministr připomněl,

by si pospíšili

a zatím něco klášterů

v kasárny změnili.

Než se místo zas obsadí,

aby takto caru

aspoň něco zas přirostlo

v tom interkaláru.

Pan ministr práv doložil:

„Moje jest výminka,

by se veřejně v novinách

o tom stala zmínka,

že se nový bůh kontraktně

zavazuje k tomu,

každou falešnou přísahu

trestat porcí hromu:

neb se teď již každý všivák

řídit chce dle cara,

lhát, přísahat a dělat si

ze soudů kašpara!“

Ministr osvěty divný

plán měl pohotově,

aby se ta božská živnost

ponechala vdově.

Že si může na svou ruku

přibrat tovaryše,

šikovného jezovitu

anebo derviše.

Že to bude lacinější

a v dobrém pořádku,

neb on sám že jim přispěje

radou na počátku.

Při tom však byl potutelné

církevní plemeno,

myslil, že to sám povede

na vdovino jméno.

Ministr vojenský pravil:

„Co dovede bůže,

každý starý generál to

taky zastat může.

Zvyklý na subordinaci,

bude cara ctíti,

eráru se může při tom

penze ušetřiti.

Ze všech nejlíp by to trefil

maršál Komispetr,

pouštět hrůzu na sedláky,

na to on je metr.

Pro jistotu se mu může

ňáký literatus,

chlapík v péře vycvičený

přidati ad latus.

Tak přivedem' kněžstvo s vojskem

k jednomu komandu,

zorganisujeme přísněj'

tu církevní bandu.“

Pan ministr policejní

beze všeho křiku

podal písemně své votum

v zavřeném paklíku.

Policie jako kočky

ráda po tmě chodí,

v jasném světle veřejnosti

nerada se brodí.

Ač své votum zapečetil,

přece bych se vsadil,

že uhodnu, co on asi

tajně caru radil:

Jistě zpověď, jezovity,

očistec, latinu,

pokoru a trpělivost

při chlebě a vínu;

kousek nebe, na udici

pár volavých svatých;

všechna moc pochází s hůry,

pluk čertů rohatých.

 

ZPĚV OSMÝ: KAMARILA.

 

Jako u všech potentátů,

tak i v Rusku byla

mocnější než ministerstvo

dvorní kamarila.

Zachovej nám, Pane Bože!

Frantu Šumavského,

že je každá kamarila

pohlaví ženského.

Vladimír byl ještě k tomu

punkto sexu štvanec,

jako lev kraloval mužům

a ženským co kanec.

Jednu ženu měl Normanku

a jednu Řekyni,

dvě měl Češky, že jsou hezký,

jednu Bulharyni.

A metresek jako pecek:

tři sta v Bělehradě,

dvě stě v Sele Berestově,

tři sta v Vyšehradě.

Ještě kromě těch kasáren

leckdes filiálku;

Katzik v Hessen-Kasslu nemá

tolik kafešálků!

A teď ještě tetky, matky

k nim přiadírovat,

pak to s jejich zpovědníky

multiplicírovat:

Ó, to byla kamarila

jako Čimboraso!

Senát vždycky pohotově

jak u rasa maso.

Ó! to bylo kandidátů,

to bylo protekcí!

Tu car, co jest topit bohy,

dostal teprv lekci.

Všechny na něj dorážely,

každá jinak mlela,

málem by už byla caru

hlava sšedivěla.

Večír, když mu starý Mates

přišel zouvat boty,

začal si car stěžovati

na ty své trampoty.

Starý Mates, ten byl ve všem

carův hlavní rádce,

ministry i kamarilu

vodil na oprátce.

„Ach! Matýsku, Matýsečku!

Hleď mne toho zbavit,

já, chudák s těmi ženskými

nic nemohu spravit.“

Mates, jak jen car byl svlečen

a v posteli ležel,

do redakce vládních novin

s botma v ruce běžel.

Tam jim cosi diktíroval

s botama pod paží:

„Nebude-li to tam zejtra,

car vám vousy zpraží!―

Druhý den pak celý Kyjev

divil se nemálo,

když v úřední části novin

velkým písmem stálo:

„V jménu Jeho Veličenstva

cara Vladimíra,

na prázdnou prebendu božskou

konkurs se otvírá.

Výminky a bližší zprávy

to kandidátovi

ministerstvo policejní

na doptávku poví.“

Rozběhla se ta novina

v elektrickém letu

na drátěných telegrafech

jako rtuť po světu.

Druhý den již v celém světě

jak na lípě včely

telegrafické depeše

v novinách bzučely.

V Římě páni kardináli

k Červenému raku

přede mší se scházívají

na sklenku araku.

Pan kardinál Šamšulini

mrsknul jen po oku

do Augsburských Všeobecných,

už se dal do skoku!

Dal nalejt Lacrimae Christi,

a to hned do džbánu,

vylousknul džbán a již letěl

přímo k Vatikánu.

Tam hned vrazil do pokoje

a bez zaklepání

vyburcoval tou novinou

papeže ze spaní.

Svatý otec jak vyskočil,

ještě byl v košili,

velel, by se jezovité

do Rus hned strojili.

Dal je všechny k této cestě

na ostro kovati

a marš zvláštní pro ně kázal

zkomponýrovati.

 

ZPĚV DEVÁTÝ: JEZOVITSKÝ MARŠ

 

Te Deum laudamus —

v Kyjevě je rámus.

Dies irae, dies illa —

nastane tam naše víra.

Te rogamus, audi nos —

ten Vladimír, to je kos!

Gloria in excelsis Deo —

držme my se jeho.

Credo in unum Deum —

náš Bůh je poslušnější nežli Perun.

Orate, fratres —

naše víra je ponížená jak pes.

Benedictus, qui venit —

málo vědět, mnoho věřit.

Sanctus, sanctus, sanctus —

všem novotářům pardus.

In nomine Domini —

čert aby vzal noviny!

Dignum et justum est —

starým časům všechna čest.

Dominicus vobiscum —

lepší hloupost nežli rozum.

Sancta Dei genitrix —

zde nám už nevěří nic.

Agnus Dei, qui tollis peccata —

Rusi nám budou věřit jak telata.

Veni Sancte Spiritus —

postěhujem se do Rus.

Exaudi nos Domine —

ať nás to tam nemine.

Pleni sunt coeli —

abychom se tam dobře měli.

Aequum et salutare —

počkej, ty kaviáre!

Salvator mundi —

to budou jundy!

In te Domine speravi —

žaludek nám dobře tráví.

Libera nos a malo —

sedum liber masa málo!

Exaudi Domine orationem meam —

sním jelito, když šunky nemám.

Ex profundis clamavi ad te Domine —

když jsem byl ve sklepě na víně.

Dona nobis pacem —

s kuchařkami spát chcem.

A porta inferi —

aby lidé nevěděli.

Mea culpa, mea maxima culpa —

kdo neumí dělat zázraky, ten je ťulpa!

Kyrie eleison —

když peníze nejsou.

Et ne nos inducas in tentationem —

když ti dávají, ber honem.

Sicut erat in principio et nunc et semper —

nedávej nikomu nic, ale všem ber.

Et in saecula saeculorum. Amen.

Nejvíc nám nese ten pekelný plamen.

 

ZPĚV DESÁTÝ: KONKURS

 

Věje vítr černomořský,

travou v stepi klátí:

sbíhají se do Kyjeva

páni kandidáti.

Věje vítr od západu,

v Kyjevě se práší;

každá firma haní jiné,

sama se vynáší.

Poslal papež dekret z Říma,

pečeť jako talíř:

„Co je po té řecké víře,

nedám za ni halíř!

Není církev jako církev,

care nejmilejší,

římská církev mezi všemi

nejcírkvovatější!“

A carhradský patriarcha,

pečeť jako miska:

„Nevěř tomu, Vladimíre,

co antikrist píská.

Není církev jako církev,

care nejmilejší,

řecká církev mezi všemi

nejcírkvovatější!“

A rabínské synedrium

„šulem, šulem“ ― píše:

„nevěř Římu, nevěř Řekům,

drž se jen Mojžíše.“

Není církev jako církev,

care nejmilejší,

židovská je mezi všemi

nejcírkvovatější!“

Také Mufti mohamedský

překřičet se nedá:

„Potluč ty psy nevěřící,

drž se Muhameda!

Není církev jako církev,

care nejmilejší,

musulmanská mezi všemi

nejcírkvovatější!“

V carském dvoru na Podolu

psi se o kost hryzli:

také ty ostatní sekty

konkurovat přišly.

Čert zná všechna jejich jména!

ale jak se ctily,

z toho se ruské hokyně

mnoho naučily:

Tenkrát byly zlaté časy

pro dohazovače:

rosolku pili z krajáčů,

jedli jen koláče.

Proto jim v tom konkursu

obchody tak kvetly,

jmenují se od té doby

také „boží metly“.

 

 Poetické vyprávění redaktora KN na stejné dějinné téma.