Poděkování a oznámení kde po zastavení vydávání KN najdete mé výstupy
Autorův kulturněnovinový kšaft.
Když mě Jiří Plocek v březnu 2010 oslovil ohledně spolupráce s Kulturními novinami, začalo mi 12 let tvůrčího života, během něhož jsem sice odmítl desítky víkendových návrhů svých starých přátel s omluvou, že musím „dělat Kulturní noviny“ – za což jsem ale na druhou stranu poznal řadu lidí svému srdci nejbližších; Vladimíra Fuxe, Bruna Solaříka, Miroslava Polreicha, manžele Marcelu a Jana Šabatovy a jejich dceru Martu Mrázovou, Vladimíra Staška, Jana Vančuru, Ludvíka Běťáka, Petra Bolfa, Matěje Širokého, Miroslava Švejdu, Jaroslava Kovandu, Stanislava Blahu, Otu Nepilého, Jiřího Gutha, Jakuba Grombíře, Martinu Schneiderovou, Petra Kováře, Romana Kopřivu, Petra Salamona, Naďu Johanisovou, Petra Mezihoráka, Marii Hvozdeckou, Martinu Vohralíkovou, Josefa Holcmana, Dominiku Liškovou, Františka Hamadu, Zuzanu Dostálovou, Michala Macháčka, ba i Jindřicha Manna, Vlastu Chramostovou a Stanislava Milotu, Ivana Hoffmana, a na samý konec existence KN i Libora Martinka.
K dalším lidem, které jsem už znal, mi Kulturní noviny dovolily přijít blíž. Myslím tím Jiřího Štyrského, Ondřeje Němečka a Petru Stypovou, George Grosmana, Václava Svobodu, Petra Janečka, Petru Rejchrtovou, Vojtěcha Frančeho, Daniela Veselého, Mirku Jsemtutajně, Ondřeje Suchého, Martina Petišku, Miluši Kubíčkovou, Zuzanu Krejčí, Milana Daniela, Jaromíra Janáka, Kacpera Kuźnického, Josefa Mikovce, Yektu Uzunoglu, Antonína Límana, Gabrielu Rothmayerovou a Emila Poláka, Eduarda Chmelára, Bernharda Riepla, Lukáše Novosada, Davida Hrbka, Vojtěcha Merunku, Radima Kadlece, Virgnii DeMario, Davida Petrosjana, Petra Koubského, Josefa Šlerku, Filipa Smoljaka, Ivu Pekárkovou, Igora Chauna, Alenu Scheinostovou, Antonína Baudyše, Isabellu Popani, Petra Kadlece, Petra Olmera, Janu Bradley, Roberta Šefla, Libora Vodičku, Jiřího Stavovčíka, Lubomíru Moudrou, Jiřího Hlavenku, Martina Freunda, Jana Bičovského, Mariana Kechlibara, Marka Řezanku, Lenku Procházkovou, Ilonu Švihlíkovou, Veroniku Sušovou-Salminen, Jaroslava Baštu, Jana Schneidera, Dagmar Daňkovou, Radovana Lovčího, Šárku Šandovou, Děpolda Czernina, Davida D. Koloce, Alexandra Fleka, Jiřího Padevěta, ale i Ivana Štampacha, Jaroslava Šabatu, Milana Uhdeho, Táňu Fischerovou, nebo Evu Kantůrkovou, a na konec existence KN pak i Víta Zapletala a Daňu Horákovou. Nebylo vždy jen vinou zúčastněných, že se některá z těchto přátelství či známostí z důvodů odlišných politických názorů odmlčela.
Kulturní noviny také poskytly skoro neomezený tvůrčí prostor mým dlouhodobým tématům od českých exekucí (bez "odrazového" prostoru v KN by se o toto alarmující téma, myslím, nezačal zajímat deník Hlídací pes a díky němu zahraniční média!), bezdomovectví a komunitárního života, přes český film a kulturní zázrak 60. let až po možnost se v neustálém porovnávání s mistry jako jsou Ivan Hoffman, Jaroslav Kovanda a Jaromír Janák učit kýžené formě fejetonu. V neposlední řadě ze mě KN udělaly člověka, který při chůzi vyndává fotoaparát, kdykoli mu přijde pod oko obrázek, který se mu zdá být vhodným doprovodným fotem do některého z budoucích vydání…
Jak ale říká fráze otřepaná a zároveň pravdivá: Nic netrvá věčně. Když jsem v roce 2014 (v téže době jako Bruno Solařík, Josef Mikovec, Marek Řezanka a Ilona Švihlíková) po deseti letech odcházel z deníku Britské listy, nebylo mi jeho redakcí dopřáno vzkázat svým čtenářům, kde mě napříště najdou. Kulturní noviny mi to (jako nakonec vždycky všechno) umožnily. Proto vězte, že kromě nárazových pořadů v Radiu Proglas (kde jste si se mnou v poslední době mohli – a díky odkazům stále můžete – poslechnout třeba dva hodinové rozhovory o Vlastimilu Brodském a Svatopluku Benešovi) lze najít mé texty každou sobotu a neděli v rubrice Svět Tomáše Koloce v deníku Krajské listy.
Děkuji všem a na shledanou v lepších časech!